Každý, kdo někdy mluvil tváří v tvář většímu shromáždění posluchačů, nese si v sobě zkušenost rozmanitosti jejich výrazů. Ne nadarmo byla tvář vnímána jako zrcadlo ducha – jako projekční plátno dějů, které se odehrávají v nitru člověka. Více než mnohostránkový test inteligenčního kvocientu nám o druhém poví krajina jeho tváře, vnitřní světlo pohledu a drobný pohyb obličejových svalů. Tvář je baseballová rukavice očekávající a uchopující myšlenku, která se přiblížila po nevypočitatelné dráze. Inteligence je zapsaná v živé a bdělé tváři.
A právě bdělost je modem existence, o který máme podle evangelijních textů usilovat a ve kterém se máme cvičit. Ideálním posluchačem evangelijní zvěsti není akademický vzdělanec, ale spíše člověk bystrého ducha. Ten, který je schopen i uprostřed starého rozpoznat nové. A nejen rozpoznat, ale snad i vytušit a zachytit už podle prvních nenápadných náznaků jeho přicházení. K takové bdělosti pobízí Nový zákon své čtenáře, v ní se mají cvičit všichni následovníci Krista, očekávající jeho druhý příchod.
Přesto zůstává bdělý způsob života disciplínou nesnadnou a praktikovanou spíše sporadicky. Bdělost totiž bolí. Zostřené vnímání, cítění a myšlení často plodí ostrá slova a skutky, které mohou zranit – druhé i svého nositele. Žít bděle, to znamená žít v nechráněném prostoru nejistoty. Bdělost je neúplnost, neuzavřenost. To proto tak často otupujeme svou bdělost všemožným rozptýlením. Člověk obalený tukem zábavy a zážitků spokojeně klimbá, jako po vydatném obědě. Nač se nechat uprostřed noci budit drnčením Ducha svatého, když pod peřinou ducha doby se tak sladce spí?
A jako by to nestačilo, zdá se, že bdělost sama o sobě ještě nutně nemusí být žádnou výhrou. Dějiny jsou přece plné různých buditelů volajících „lidé, bděte!“ a ohlašovatelů nových zvěstí, kteří se záhy ukázali jako falešní proroci. To, co se jim samým zdálo jako vyhlížená a přicházející naděje, proměnilo se během chvíle v nové anestetikum. K žádoucí novozákonní bdělosti tedy nutně patří i schopnost rozlišování. Dovednost už v pouhém náznaku rozpoznat pravou naději od všech jejích napodobenin.
Takový je tedy ideál, ke kterému jsme zváni. Jenže co my, nenapravitelně nebdělí? Co když nepatříme zrovna mezi probuzence a tu a tam se přistihneme, jak se nám zavírají oči – ať už pod kazatelnou, nebo při čtení novin a sledování aktuálního dění ve světě? Zdá se, že ani v této naší slabosti není s námi definitivní konec a nejsme odsouzeni nenávratně propásnout naději evangelia. Naším patronem by snad mohl být nenápadný chlapec Eutychos z Troady, který při poněkud dlouhém nočním kázání apoštola Pavla usnul a zabil se pádem z okna ve třetím poschodí. Vypadalo to na smutný konec jednoho příběhu, ale přesto nastal zvrat, který mohl překvapit i ty nejbdělejší. Případní zájemci si to mohou třeba místo chrápání u televizí a internetu přečíst v knize Skutků apoštolských.