nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu
odevšad vůně obzoru
popel, jako by kopce clonily oheň
(Y. Bonnefoy – Rodný dům)
Pohyby červnových nocí, letních ohňů za obzorem. Toto jsou týdny neustávajícího pohybu, vláčnosti, lehkosti, vlnění. Zelená pole ječmene se přelévají ve větru, vítr je otevírá, klásky pableskují každý svým vnitřním, matným světlem. Cosi dozrává a puká, něco jiného se hrouží do sebe. Po šesté hodině se pije vlažný zelený čaj a čeká se na déšť. Po deváté hodině večer se vychází k lesnímu rybníku, protože neprší. Odkládáš všechny šaty na břehu, vstupuješ, klesáš, zdá se, že jsi původcem pohybu. Někdy jakoby se kruhy na vodě přibližovaly. Avšak voda sama je pohyb, ode dna stoupají chladné proudy jako obrovské osamělé ryby. Samozřejmě nic nevidíš, ale dno je možná líné ječmenné pole, povlává sem a tam, obtáčí se kolem kotníků a chytá za zápěstí, jindy lapá docela naprázdno. Do dlaní nabíráš drobounké lístky sinic jako miniaturní lekníny. Říkáš mi: „Nepamatuju takové léto, všechno je jistě na svém místě.“ Přesvědčujeme se navzájem, že lesní jahody jsou sladké, že houby bezpečně rozeznáme, že voda v lesním prameni ještě není otrávená. Na konci června někdo jiný říká: „Ber léky. Důvěřuj v lepší a dlouhou budoucnost.“ Jenomže les mizí, cosi z něj ukrajuje, mýtiny se rozšiřují stejně jako suché smrčiny; tak tedy toto je popel. Slibujeme si, že neodejdeme, že neodvrátíme tvář, s naléhavostí a neklidem si myslíme, že je nás tu jistě nějak potřeba, bude to zřejmě v té sdílené účasti s krajinou. Jakoby prostá přítomnost stačila; ležet tváří v popelu, mezi vytrhanými kořeny, doufat v obnovu všech věcí. Do lesů se stahují neviditelná bílá zvířata a drsnými jazyky lížou otevřené rány. Bílá zvířata pijí při setmění z rybníka, když odcházíš. Takové to je, pukání a hroužení, pohyby věčných vln. Od slunovratu dál mluvíme o něze a rozrušené tesknotě, vyhýbáš se městu, ale neseš si ho s sebou. Mezi třetí a půl čtvrtou odpoledne si píšeš poznámky v arkýři nad Staroměstským náměstím, otevřená okna, sluneční skvrny na parketách, trouchnivějící dřevo. Pokaždé, když vzhlédneš ke sklenici, zmocní se tě pocit pádu, výklenek se hroutí do ryku města, podlaha se drolí pod nohama, stěny se sypou do ulice, jako když se rozteče zmrzlina, všechno se jaksi melodicky bortí a deformuje, na dně ulice se zdvíhají rybniční řasy, aby tě zachytily. Stařenka v metru s rukama složenýma v klíně říká (ale možná jen sobě): „Teď už jsme skutečně daleko od domova.“ I toto je pohyb ne zcela nepodobný pohybu nezralých klasů ječmene. I toto je něha a tesknota, město, které se ti přibližuje, stromy, které odcházejí.
Člun se potápí. Postavy se zvedají, vznášejí, jsou teď tenké jako list, ztrácejí se, až z nich zbývá jen jejich šerý duch s ohnivými křídly, který vysává z mého srdce dvojí cit. Pro mě zpívá, zbavuje mě mého žalu, zvolna rozmrazuje soucit, zahrnuje láskou tento pochmurný svět, zanikne, ale něha se nevytratí, dál obratně a jemně tká svá přadena, až jsou v tomhle vzoru, v tomhle konci, ti roztříštění z nás opět sjednoceni (…). (V. Woolf, Smyčcový kvartet)