Na článek „Proč zrovna já?“ (Petr Turecký, Pt 5/2019) jsme dostali zajímavou reakci. Vlastně na nás čekala připravená už dlouho: Hans van der Horst ji sepsal z vlastní zkušenosti s náhlým onemocněním už před sedmnácti lety (po krvácení do mozku), a přece jeho dopis do sboru a přátelům zní docela aktuálně. Dnes se mu vede dobře a všechna ta léta přijímá jako „z milosti přidaná“.
Stane se to náhle. Ruka neposlouchá. Noha jako z olova. Co to? Však víš. CVA. Tchyně to taky má. Vyděšený? Ne, to není ono. Spíš vyvedený z míry, podrážděný. Na kole s Abem do Maďarska už nepojedeš. Ne že by to byla zrovna taková tragédie, ale přece jen je to škoda. Mozek mi funguje jako dřív. Všechno vidím, všechno vnímám, jen když jsem unavený, začínám si trochu šlapat na jazyk.
Otázka „proč já“ nehraje žádnou roli. Spíš naopak. Nikdy mi nic nescházelo, ani jsem neměl nic zlomeného, takže „proč ne já“, když se to přihodilo tolika jiným. Mnohem víc mi vadí něco jiného. Ten pocit, jak se na člověka lidi dívají – ach ano, s láskou, myslí to dobře, tolik se starají – jako na pacienta. Už ne jako na člověka, kterým přece pořád jsem. To, že jsem handicapovaný, je jenom jedna část mé bytosti, i když tahle část je zrovna docela důležitá. Proto jsem tak rád za všechny návštěvy, za lidi, kteří mě znají a vtahují mě do všeho, co se děje ve světě a taky v jejich světě. Kdyby mě to moc unavovalo – což se zpravidla stává ke konci návštěvních hodin – řekl bych to sám. Taky jsem vděčný za všechny dopisy a pohlednice, za všechny vyslané modlitby a zapálené svíčky. (Myslím, že na všechnu tu administrativu si Bůh musel najmout jednoho anděla navíc.) Nemusel jsem ani na chviličku pochybovat o lásce a důvěře, kterou jsem zakoušel od Boha i od lidí. A přece se mi honí hlavou: zdalipak by se můj sbor stejně naléhavě modlil za mír na Blízkém Východě? Zdalipak by posílal tolik velikonočních pozdravů lidem vězněným všude na světě? Teprve teď si uvědomuju, jak málo jsem často udělal pro jiné, a jak moc udělali jiní pro mě a moje blízké.
Shrnuto: sedím tady plný vděčnosti, ale taky podrážděnosti. Těžko se vyrovnávám s tím, co jsem ztratil – už nejsem tak zdravý, už se se mnou tolik nepočítá. Prostě jeden případ, jeden klient v rehabilitačním středisku. Všichni mají tolik práce, všichni se tak lopotí, honí se a organizují, a na člověka mnoho času nezbývá. Co si přeju? Pamatujte na sebe navzájem, jako sbor, nezapomínejte na svět, a jeden pro druhého si udělejte čas. Dokud to ještě jde. A ve všem děkujte Bohu!
Srdečný pozdrav z Maartensovy kliniky vám zasílá Hans P. van der Horst, oddělení F1a, pokoj 10.