Proběhla onehdy debata pražské evangelické mládeže na téma prorocká úloha církve ve společnosti. Řečníci i debatéři mj. řešili, kdy a jak moc má církev vydávat své hlasité svědectví k společenským otázkám. Převažoval souhlas s tím, že by církev měla v tomto směru šetřit a vyslovit se pouze ve chvíli, kdy jde z křesťanského hlediska o zásadní výzvu.
Pro tato léta je příznačné, že se i v církvi těžko hledá shoda na tom, co takovou zásadní výzvu představuje. Prý má církev zvěstovat Krista. To je sice hezké, ale jak to zvěstování Krista domýšlet za okolností, v nichž dnes žijeme? Pamětníci si vzpomenou, že argument „hlavně zvěstovat Krista“ byl zástěrkou pro normalizační konformismus s bolševikem (pominu-li, že pamětníci se mezi sebou neshodnou ani na tomto hodnocení). Problém je, že sám ten Kristus konal právě v konkrétních situacích lidských nouzí, vyloučení, snášel výtky, že překračuje zaběhlé mantinely a štve ty, s nimiž kvůli svému pohodlí chceme mít nekonfliktní vztahy. A především, sama víra se neodehrává mimo čas a prostor našich dějin, ale právě uprostřed jejich lstí, dvojznačností, neopakovatelnosti. K povaze dějin, jež tady ve středoevropském prostoru právě prožíváme, patří to, že ti, kdo tu dnes oklešťují prostor svobodné rozmanitosti i demokracii a její instituce, postupují salámovou metodou. Tu odmítnou přijmout i ubohých padesát syrských sirotků, tu vyhodí šéfredaktora Vltavy, tu zkoušejí k poslušné spolupráci zaháčkovat soudce včetně ústavních, tu potvrdí nějakého kňoura z žumpy zvané Parlamentní listy do rozhlasové rady, tu navlečou ohlávku zvanou elektronická evidence tržeb dalším drobným živnostníkům. O tom, že „nezisková organizace“ se v ústech mnoha současných mocipánů (a jejich hlásných troub včetně leckterých církevních představitelů) stalo sprostým slovem, ani nemluvě. Člověk neví, kde dřív demonstrovat, jakou petici podepsat. Jistě, rozčilení není program, ale jak čekat na onu zásadní výzvu, když se tu národovecké sobectví, osedlávání nezávislých institucí, zestejňování způsobů lidského živobytí a ohýbání pospolitého života k rezignovanému mlčení děje v malých krůčcích, které jako zásadní výzva nepůsobí? Navíc, velké statečné prohlášení či rozhodnutí, na něž jsme pak právem hrdi, se velkým a zásadním jeví až z odstupu. V dané době zásadním dojmem často nepůsobí, nebo za ním stojí příslovečná hrstka samozvanců a ztroskotanců.
Za opatrností s veřejnými církevními prohlášeními se ovšem skrývá i obava z rozkolu. Riziko tu je a bolestné zkušenosti mnohých ukazují na jeho hloubku. Pokud si všímáme témat, na nichž se dnes křesťané štěpí, zjistíme, že jde nejčastěji o „xeno-problémy“ – jak reagovat na příchozí odjinud, na ty , kdo jinak vypadají, mají jiné sociální nebo náboženské obyčeje nebo jinou sexuální orientaci. Ale právě empatie k doposud cizím, odvaha vykročit jim vstříc a otevřít se jim byly konstitutivní součástí přístupu toho, jemuž říkáme Kristus. Jestliže se na těchto tématech tak štípeme, neznamená to, že jsme zas jednou ovlivněni mentalitou (či propagandou) světa tohoto, místo co bychom uprostřed něj byli kristovskou solí?