Řekl jsem to taky Paulovi, že jdu večer na šabat, nenapadlo by mě nikdy, že by chtěl jít se mnou. Jednak říkal, že má různej program (obracet Židy na víru), pak že má přátele mezi mesiánskými Židy (ti jsou už obrácení), a tak jsem mu v klidu sdělil svůj program, netajím se s ním nijak, i Ibrahimovi říkám, kam jdu a jestli má počítat s večeří apod. Přece jen se tu žije jakoby v komunitě, má to své výhody (např. to, že mě někdo naučí zacházet s pračkou apod.).
Jenže Paul projevil veliké nadšení, že by rád šel se mnou. Nu, co jsem měl dělat. Že jít nesmí, jsem nedokázal říct, na druhou stranu jsem tušil, že budou problémy. A tak šel se mnou. Cestou každou chvíli volal k Pánu, žehnal lidem okolo apod. Taky fotil a byl neustále jak na kokainu.
Když jsme se asi po 4 km pěší chůze (o šabatu nejezdí veřejná doprava) dostali před synagogu, zeptali jsme se jedné paní ve středních letech, která vypadala velmi sympaticky, na cestu, velmi ochotně nám začala říkat, kde synagoga je – v té ulici je totiž spousta synagog, tak se člověk snadno ztratí – a tu se jí Paul místo, aby poděkoval a šel dál, začal ptát, jestli věří, že je Ježíš její Pán. Myslel jsem, že se hanbou propadnu, podobné chování považuji osobně za agresi. Hned jsem se otočil, začal fotit kočku a styděl se. Naprosto jsem nevěděl, co mám dělat, začít Paula kárat nebo se s ním hádat jsem nedokázal, ani bych to rychle v cizí řeči nesvedl. Židovka naštěstí Paula docela odpálkovala, řekla něco v tom smyslu, že věří, že Ježíš byl slušný Žid, a jala se odcházet. Paul to pořád řešil, provolával, že Ježíš je Pán pánů apod.
A to už jsme byli u synagogy, já se za něj styděl a nevěděl, jak mám řešit situaci, byl jsem přesvědčen, že uprostřed šabatové bohoslužby bude schopen povstat a před celým shromážděním volat, že se mají obrátit k Pánu Ježíši. Tak jsem zkormouceně řekl svým německým kolegům, co se mi stalo, v jaké jsem šlamastice, omluvil jsem se jim, že jsem sebou přitáhl fanatika, a klepal se hrůzou, co se stane.
Bohoslužby byly úžasné, hodně se zpívalo, Paul byl celou dobu v transu a jméno Ježíš zopakoval celkem potichu jen jednou asi uprostřed liturgie. Přesto, že jsem byl hrůzou z ostudy poněkud stažený, liturgie mě i tak dokázala strhnout. A tu jsem si připadal, že teď je to to pravé, jsem v Jeruzalémě a prožívám šabatovou bohoslužbu – blbě řečeno – v jejím přirozeném prostředí. V tomto otevřeném společenství se hodně zpívá, kázala rabínka, sál byl plný, atmosféra úžasná, plná radosti a přitom to nebylo nijak křečovité nebo fanatické. Čili aspoň pro mne jakýsi ideál, střízlivost, zároveň radost. Nic nebylo hrané. Tento typ atmosféry jsem u nás křesťanů asi nikde dosud nezažil. Znám buď velikou vážnost až sterilitu nebo křečovité až fanatické nadšení. Navíc mám pocit, že právě takhle prožíval svou víru se svými učedníky onen slušný Žid před dvěma tisíci lety.