Prvotní adresát:
Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
klas@jbcr.cz
Milý Jene,
připojil jsi svůj podpis pod společné prohlášení sedmi českých církevních představitelů, jímž vyzýváte poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby odmítli ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.
Uvádíte, že se ozýváte jménem „velké lidské rodiny“. Jak jste k tomuto pověření přišli, mi není jasné, ale na druhou stranu jste mi tak umožnili šířit těchto několik řádek jako otevřený dopis jednoho z těch, jejichž jménem mluvíte, a také doufat ve veřejnou odpověď. Vybral jsem si ze sedmi signatářů prohlášení z 7. června 2018 Tebe, protože Tě znám nejosobněji a také nás spojuje výchova a vzdělání v protestantské duchovní tradici. Nikdo mne nepověřil, ale obracím se na Tebe i z podnětu několika přátel, kteří se také pokusili vašemu společnému textu porozumět a nepodařilo se jim to.
Píšete, že „Člověk se může rozvinout v osobnost pouze v prostředí kultury, jejíž hodnoty přijímá, obohacuje a předává dál. Kultura je zárukou společenské soudržnosti. Člověku, který se v životě nemůže s důvěrou spolehnout, že druzí jednají podle společných kulturních vzorců, zůstává jen strach, nejistota a beznaděj. Evropská kultura prošla vývojem, jehož výsledkem je také zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích…“
S tímto citátem z vašeho textu se plně ztotožňuji a budu jej užívat jako argument, proč by pokus o zvýšenou ochranu žen, zvaný Istanbulská úmluva, měl být do právního řádu České republiky začleněn.
Vy ovšem svou pochvalu zdařilého kroku ve vývoji evropské kultury rozvádíte opačným směrem než já a Istanbulskou úmluvu nevítáte, nýbrž před její ratifikací varujete. Tvrdíte, že „v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků“. Proti tomuto vašemu tvrzení však nestojí jen můj subjektivní dojem, že strašíte něčím, co není, nýbrž i tvrdý fakt, že Istanbulskou úmluvu ratifikovaly parlamenty 33 zemí, mezi nimi i katolické Polsko a konfesně pestré a stále ještě křesťanské Švýcarsko. V květnu roku 2017 hlasovala pro ratifikaci velká většina poslanců obou komor parlamentu Švýcarské konfederace (152 hlasů proti 64). Vysvětluji si to tak, že většina poslanců této příkladně demokratické země s vyvinutým patriotickým cítěním nenašla v textu nic odporného duchu a liteře švýcarských zákonů, natož nějaké autodestruktivní prvky. Či jsou snad švýcarští poslanci méně bedlivými čtenáři mezinárodních úmluv než čeští církevní hodnostáři?
Tak jako se mi líbí vaše zdůraznění významu kultury, tak se nemohu ztotožnit s vaší chválou přirozenosti (Trváme na ochraně přirozeného lidství… Odsuzujeme výchovný koncept, který napadá přirozenou touhu člověka po nalezení bio-psycho-sociální jednoty.)
My protestanti jsme k jakémukoli vynášení přirozenosti podezíraví, neboť víme, že „hřích jest všech nás společný a dědičný, to jest nákaza a porušení přirození našeho“ (Vyznání víry Jednoty Bratří českých z r. 1535). Jakmile začneme při konstruování nějaké etiky upřednostňovat „přirozenost“ před „nepřirozeností“, zapleteme se do neřešitelných zádrhelů, zvláště v oblasti sexuality. Však i zločinci zpravidla ospravedlňují sexuální zločiny svou přirozeností, která byla silnější než jejich vůle. Kdo chce obhájit zločin, může i podnikání v oblasti dětské pornografie obhajovat jako naplňování přirozené touhy jejích uživatelů po nalezení bio-psycho-sociální jednoty. Tedy na přirozené touhy pozor, však co je přirozené, může být někdy správné, jindy přípustné, ale též zakázané a trestné. Pro křesťana není normou mezilidských vztahů přirozené lidství, nýbrž lidství zjevené v Kristu.
Vytýkáte Istanbulské úmluvě, že „chlapci a muži jsou tu a priori vnímáni jako potenciální pachatelé násilí a sankce proti nim nejsou považovány za diskriminaci“. Ať hledám jak hledám, v textu českém ani anglickém nic takového nenacházím. Můžeš mi prozradit, v kterém paragrafu Istanbulské úmluvy je tato obludnost skryta? Anebo je tam schována tak dokonale, že jsi ji nenašel ani Ty?
Píšete – a tato pasáž vašeho textu mne rozjitřuje nejvíc – že „Je zřejmé, že některé neziskové organizace systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin. Lidská práva a svobody, stejně jako zákaz diskriminace, jsou však také právem většiny.“
Co se lidských práv a svobod týče, mýlíte se. Nejsou to práva většiny ani menšiny, jsou to práva a svobody člověka jakožto jedinečné bytosti, jež musí být ctěna, ať je tento lidský jedinec počten mezi většinu či menšinu tu či onu.
Co se týče neziskových organizací, tady se už nemýlíte, nýbrž cíleně útočíte. Činnost „některých“ organizací výsměšně karikujete do podoby potrhlého či zlovolně škodného sběračství nesmyslných položek. Bohužel v pomlouvačné a možná i likvidační kampani proti „neziskovkám“ nejste jediní, máte mocné spojence na nejvyšších politických místech, však i hlava našeho státu o nich hovoří štítivě jako o „pijavicích na státním rozpočtu“. Vidím-li dnes nějaké nebezpečí v české společnosti, není to spor o vymyšlenost či oprávněnost genderové identity, ale značná úspěšnost světonázoru, podle něhož vše neziskové je nežádoucí přítěž, zatímco nárok na existenci má jen to, co generuje zisk.
Prorocké slovo k tomu nejdůležitějšímu, co se v naší zemi děje, od představitelů církevních institucí nečekám, to může přijít jen od proroků, jimiž církevní funkcionáři z povahy věci nejsou. Mohli by se ale alespoň nepřipojovat k malování čertů na zeď a zostouzení lidí, kteří v neziskových organizacích pracují pro druhé a za druhé. Jsem rád, že představitelé Českobratrské církve evangelické se k vašemu prohlášení nepřipojili. Od Tebe očekávám alespoň to, že rozptýlíš formulační mlhu, v níž se daří zlému, a jmenovitě uvedeš, které alespoň dvě (píšete, že některé) neziskové organizace podle Tebe systematicky vyhledávají nové položky do svých seznamů diskriminovaných menšin.
Přeji advent plný malých světélek v houstnoucích tmách a zůstávám
v bratrské úctě
Miloš Rejchrt, evangelický farář v. v.
5. 12. 2018