Byla to Československá republika, teď je to Česká republika. Ale byl a je to náš stát a Ferdinand Peroutka nepsal v 30. letech nadarmo spis Budování státu. Naše země byla součást rakousko-uherské monarchie, Vídní poněkud přehlížená ve srovnání s Maďarskem, ale oceňovaná jako průmyslová základna a jako významná kulturní oblast díky našim historikům, vědcům, spisovatelům a skladatelům. Slovensko nazývali Maďaři označením Horní země. První tzv. Velkou válku zahájil 1914 císař František Josef I., když na sarajevský atentát, kde zahynul následník Ferdinand d’Este s manželkou, odpověděl vyhlášením války Srbsku. Atentátník Princip dotrpěl v terezínské Malé pevnosti. Ruský car Mikuláš II. se postavil vojensky za Srbsko, německý císař Vilém válku chtěl, i když se později vymlouval na své generály, Angličané s králem Jiřím šli do ní také spolu s Francouzi. Tito tři státníci byli bratranci, ale k míru jim to nepomohlo. Prý počítali s krátkou válkou, ale trvala čtyři roky. Do války museli čeští a slovenští muži nastoupit za monarchii a na frontě přebíhali k tvořícím se legiím v Rusku, Francii a Itálii, ale mnozí v bitvách zahynuli a ve vesnicích se s lítostí zamýšlíme nad jmény na pomnících našich padlých. Později se legionáři střetli s bolševiky a vraceli se sibiřskou magistrálou přes Vladivostok a Pacifik a kolem Indie domů. Válku pomohli ukončit američtí vojáci, kteří připluli Evropu zachránit. Němci přistoupili na kapitulaci, někdo říká příměří, v roce 1918 a spojenecké požadavky zůstaly zdrojem jejich nespokojenosti. V Rusku skončila válka o rok dřív v roce 1917, když padla Kerenského vláda. Lenin získával lidi slibem míru a půdy, vyřadil odpůrce a založil natrvalo vedoucí úlohu komunistické strany nad státem, právem, kulturou, církví jako vrchnost, která slibovala zvelebení života, ale současně si dělala, co chtěla. Bolševici také proto popravili celou rodinu cara Mikuláše II. v Jekatěrinburku. Nástupcem Lenina se stal Stalin.
T. G. Masaryk v cizině a naši politikové doma
pracovali pro vznik samostatného státu. Masaryk k tomu měl evropský a světový rozhled, jak doložil v knihách Rusko a Evropa a Světová revoluce, a myslel demokraticky a humanitně, jak vyložil ve svých Ideálech humanitních. Je zajímavé, že jsme vlastně měli nejprve armádu v legiích v Rusku, ve Francii a v Itálii a pak teprve stát. V roce 1918 po rozpadu monarchie vznikla Československá republika a v ní byli Češi, Moravané, Slezané, Poláci, Slováci, Němci, Židé, Maďaři, Rusíni a Romové. V českém pohraničí celá staletí žili Němci v horských pásmech, ale žili také v Praze, Jihlavě, Brně a jinde. Povznesli ty kraje ve městech a vesnicích, v řemesle, průmyslu a zemědělství a přinesli mnoho hodnot literárních a uměleckých. Patřili mezi ně také pražští němečtí židovští autoři. Němci nicméně uvažovali o vytvoření pohraničních žup, což vyvolávalo napětí a spory a československá vláda to odmítala. Bylo to dvacet zajímavých a nadějných let s Masarykem a řadou významných politiků, ale také zde byli výrazní lidé z oblasti filozofie, umění, literatury, divadla a filmu. Dosavadní církve, luterská a reformovaná, byly sjednoceny v Českobratrskou církev evangelickou – ČCE, bylo přestupové hnutí z katolické církve, rozvíjely se další protestantské církve. Dařilo se průmyslu, kvetlo zemědělství. Byly ovšem i hospodářské problémy i nezaměstnanost. Vojenské kruhy si byly vědomy ohrožení země a staraly se podle francouzského příkladu o výstavbu pevností v pohraničí.
Od roku 1933 po nástupu Hitlera k moci
se z Německa ozývaly zlověstné hlasy. Ten už v roce 1932 v rozhovoru s Rauschningem vyslovil svůj záměr, že „Češi musí ven ze střední Evropy.“ Jako kancléř mluvil o životním prostoru pro Němce a ti mu masově běželi vstříc, též sudetští Němci, i když byli i ti, kteří s ním nesouhlasili. Hitler a představitelé Anglie, Francie a Itálie podepsali v září 1938 mnichovskou dohodu, která prý zachrání mír, ale hlavně rozhodla o odstoupení našich pohraničních území velkoněmecké říši. Naši důstojníci a vojáci chtěli bránit zemi v pohraničních pevnostech i vnitrozemí, ale vrchní velitel prezident E. Beneš rozhodl nebojovat. Výzbroj, letadla a pevnosti byly předány Němcům. Jak by to dopadlo, kdybychom bojovali, zůstává otevřenou otázkou, ale určitě by tím mravní důstojnost národa byla úžasně posílena. Od 15. března 1939 místo republiky byl v okleštěném území protektorát pod tvrdým dozorem říšského protektora, německé armády a Gestapa. Na Slovensku vznikl Slovenský štát. Mnohým vojákům i civilistům se podařilo včas odejít a pracovat proti okupaci v zahraničí. Děsivý byl úděl Židů, pro které nacisté v čele s Hitlerem, Himmlerem, Heydrichem, Eichmanem a dalšími vymysleli likvidační plán ve vyhlazovacích táborech s plynovými komorami, a to převážně na území Polska. V protektorátě byli Židé zatýkáni, jejich majetek zabaven a oni odváženi do Terezína, pražští Židé z nádraží Holešovice-Bubny. Židé byly transportováni z Terezína dále do Osvětimi a jinam. Tábory byly v Treblince, Sobiboru, Majdanku, Buchenwaldu, Dachau, Gross Rosen, Stutthofu, Malém Trostinci, Chelmnu, Belzecu a jinde. Židů z různých zemí zahynulo na šest milonů. Našli se ovšem jednotlivci a rodiny, kteří dokázali se smrtelným rizikem Židy ukrýt a zachovat po celou válku. Němci u nás zřizovali řadu táborů nucených prací, kde mezi ostatními pracovali také francouzští, italští a ruští zajatci. V zemi se rozhostila opatrnost a strach, lidé usilovali o to, jak zachovat svou čest a důstojnost, také církve přežívaly, ale vyšli z nich také lidé do odboje. Domácí protiněmecký odboj v různých seskupeních byl posilován výsadky českých a slovenských parašutistů, kteří našli útočiště u statečných lidí. Byli ovšem i donašeči a udavači. Vrcholem zahraničního i domácího odboje byl atentát na říšského protektora R. Heydricha, který po svém nástupu prohlásil, že „Češi tady nemají co pohledávat“. V roce 1942 atentátníci J. Kubiš a J. Gabčík byli spolu s dalšími pěti parašutisty přemoženi německými vojáky v Praze v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a pomsta Němců byla strašlivá v Lidicích a Ležákách a jinde, zahynulo při ní na 5 000 statečných lidí, mnozí z nich v rakouském koncentračním táboře Mauthausen. Hluboká úcta náleží duchovním a laikům z pravoslavné církve, že v kryptě kostela poskytli úkryt parašutistům.
Válka skončila
bezpodmínečnou kapitulací Německa a s velkými územními změnami a posunem hranic v Evropě. Ještě v květnu 1945 docházelo u nás ke střetnutím partyzánů a odbojářů s ustupujícími německými vojsky a oddíly esesmanů, kteří na poslední chvíli vraždili české lidi. Také ze strany Rudé armády docházelo při postupu k přehmatům a zbytečnému bombardování.
Prezident a vláda rozhodli o vysídlení českých Němců, a to podle principu kolektivní viny. Snad téměř všichni s odsunem Němců souhlasili nebo to brali na vědomí, někteří nesouhlasili. Docházelo k násilnostem na Němcích i k jejich zabití. Někteří evangelíci byli rozhořčeni nad tím, že jsou Němci vyváženi v otevřených vagonech. V roce 1948 profesor J. B. Souček v dopise do Švýcarska kritizoval náš nezřízený a bezuzdný nacionalismus po osvobození, kritizoval odsun a ve snaze zabezpečit se pomocí tohoto opatření viděl projev „hybris“ (zpupnosti). Došlo k návratu mnohých Čechů z Polska v tzv. reemigraci, evangelíci mezi nimi posílili církve v pohraničí a na jiných místech. Komunistická strana dovedla odsunu Němců využít, mnozí lidé ji po zkušenosti Mnichova a války podporovali, také v uznání toho, že naše území osvobodila v převážném rozsahu Rudá armáda. KSČ v roce 1946 silně vyhrála ve volbách. V únoru 1948 demokratičtí ministři neprozíravě podali demisi na protest proti praktikám komunistické bezpečnosti. Nedošlo k novým volbám, ale došlo k doplnění vlády prezidentem Benešem ministry podle návrhu předsedy vlády Klementa Gottwalda. Jan Masaryk byl nalezen mrtvý v areálu ministerstva zahraničních věcí a po několika měsících zemřel prezident Beneš. Mnoho lidí, i vzdělaných, věřilo, že systém tzv. socialismu přinese některé lepší stránky života, a leckdo doufal ve větší rovnost mezi lidmi i ve spravedlnost ve společnosti. Profesor J. L. Hromádka hledal cestu dál ve změněné situaci a vyrovnával se s myšlenkou socialismu. Mezi křesťany došlo k rozlišení na ty, kdo věřili v nadějný rozvoj systému, na zdrženlivé a na ty, kteří odporovali.
Hned po konci války byli sovětskou bezpečností
tajně unášeni ruští emigranti z dvacátých let. Komunistické orgány zřejmě také podle sovětských poradců pronásledovaly nekomunistické generály a vojáky ze západního odboje včetně československých letců britského letectva. Byl popraven generál Heliodor Pika, byly další popravy. V roce 1950 se rozběhl proces proti Dr. Miladě Horákové – byla členkou ČCE – a řadě dalších lidí, který skončil popravou této ženy a tří mužů. Lidé si kladli otázku, co se to děje a proč se to děje, ale spíše mlčeli. Byl umučen katolický farář Toufar kvůli tzv. čihošťskému zázraku. Byly zrušeny katolické řády. Začala kolektivizace venkova, zabavení majetku sedláků a jejich stěhování, vznikala JZD se slibem větší spravedlnosti v zemědělství, ale mnohdy se jim nedařilo. Došlo k dalšímu procesu nyní mezi komunisty, v silně antisemitském procesu proti tzv. spikleneckému centru R. Slánského v roce 1952. Ze 14 odsouzených byla velká většina Židů. Bylo jedenáct popravených. Byl to zřejmě vliv stalinského antisemitismu. Byla provozována cenzura, státní dohled nad církvemi, dozor nade vším, do života lidí zasahovala Státní bezpečnost. Byl postaven obrovský pomník Stalinovi na letenské pláni v Praze a po několika letech odstřelen, když v SSSR nastoupil Chruščev v roce 1956.
Lidé leccos o tom všem věděli, měli své názory, ale nevyjadřovali se hlasitě, poslouchali zahraniční rozhlas, mnozí lidé emigrovali na Západ. Lidé žili v rodinách, byly jesle, školky, školy, vysoké školy, fungovaly nemocnice, lékaři léčili, rozvíjela se doprava železniční, silniční a letecká, stavěly se přehrady na Vltavě a průmyslové podniky, ale plánované hospodaření mnohde nefungovalo. V šedesátých letech pokračovaly činohry i opery, koncertní hudba, vznikala nová divadla jako Semafor se Suchým a Šlitrem, divadlo Viola, na určitý čas Divadlo za branou, vznikaly nové filmy, zpíval Spirituál kvintet a jiná seskupení, zpěváci pop hudby pokračovali. Křesťané navazovali dialog se zajímavými marxisty. Komunisticky orientovaní spisovatelé prozřeli a začali režim vidět kriticky, odmítali cenzuru, chtěli svobodu, začala rehabilitace nespravedlivě odsouzených a od roku 1967 do dalšího roku se rozjelo mnoho iniciativ za zlepšení poměrů a větší svobodu. Nastoupil Alexandr Dubček a s ním se spojovaly naděje tzv. obrodného procesu či Pražského jara. Vznikl Klub angažovaných nestraníků a Klub K 231 politických vězňů a dokonce se chystala obnova sociálně demokratické strany. Také církve měly větší volnost pro svou práci, pokračoval Svaz duchovenstva se svými kurzy a se svou obhajobou farářů a farářek. Od konce 50. let působilo v církvi hnutí Nové orientace s důrazem na civilní interpretaci bible a na odpovědnost za veřejné věci, ale i jiná společenství, biblisté s tvorbou konkordance a překladem bible, pracovníci na novém zpěvníku, pietisté s probuzenectvím, letniční ve společenstvích.
Uprostřed této pohody a radosti Pražského jara
udeřila v srpnu 1968 rána v podobě vojenské okupace země sovětskými vojsky spolu s vojsky Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky a celý společenský rozmach byl napaden, zaskočen, udušen. Představitelé země až na jednoho podepsali v Moskvě protokol o tom, že vlastně šlo o bratrskou pomoc, a nastala doba normalizace s prezidentem Husákem. Je otázka, jak by se země vyvíjela dál, kdyby SSSR respektoval naše směřování, jak by se vyvíjela idea socialismu s lidskou tváří, kterou nám mnozí na Západě záviděli. Možná, že by se rozvinul poměrně svobodný a spravedlivý společenský systém, který mohl být dobrým projektem společnosti moderní doby. Normalizační režim zasahoval do života společnosti, církve, sborů, fakulty, kazatelů, rozpustil Svaz duchovenstva. Mezi evangelíky narůstala různost postojů ve vztahu ke státu. V roce 1977 vystoupila na veřejnost Charta 77, která státu připomínala závazky v občanských a lidských právech. Reakce režimu byla tvrdá a zasáhla citelně kulturní pracovníky na shromáždění v Národním divadle s prohlášením k podpisu. Chartu podepsala řada evangelických farářů a laiků. Byla odeslána petice Postavení církve a věřících federálnímu shromáždění. Odmítavé these fakulty narazily v církvi na ostrou kritiku. Synodní rada s odkazem na kázeň, řády a kompetenci udělila důtky farářům signatářům petice, ty synod vzal pouze na vědomí a později je prohlásil za neplatné a nesprávné. Normalizace pokračovala, ale komunistická strana byla znejistěna po nástupu Gorbačova v SSSR a dosavadní opora komunistů padala až zmizela. Zároveň se uvolňovala situace v sousedních zemích. Při demonstraci studentů na Národní třídě v Praze v listopadu 1989 surový zákrok policie odhalil podstatu komunistického režimu a způsobil jeho pád.
Nastal výbuch svobody a radosti,
jak dosvědčuje manifestace na Letenské pláni. Václav Havel byl zvolen prezidentem, společnost rozkvétala a lidé se otevřeli světu. V roce 1992 byla živá otázka rozdělení Československé republiky na dvě samostatné republiky a nakonec k tomu došlo pokojně od počátku roku 1993. V polistopadové době vznikaly nové politické strany a rozmanitá seskupení. Církve rozšiřovaly své činnosti. Rozvinulo se bilancování minulosti. Po Havlově odchodu z funkce prezidenta se vše začalo měnit ve smyslu pragmatické, účelové, často bezideové politiky až po dnešní ovzduší, v němž se ztrácí duch svobody, tolerance, důstojnosti a ušlechtilosti. V popředí je pohoda a blahobyt a sklon k uzavřenosti, a přece mnoho lidí stále hájí poctivý a čestný život, vzdělanost a všestrannost.
Společnost má slyšet dobré výzvy, otevřít se uprchlíkům v jejich nouzi a odmítat národní povýšenost, protižidovské výpady a rasové předsudky. Všichni máme hájit demokracii proti tendencím k autoritářství. Hledejme své místo v Evropě, ptejme se, co do ní chceme přinést, a pamatujme na spoluodpovědnost za celý svět. Přejeme si ukončení všech válek a přátelství všech zemí a národů.