Zvolna se překlápějící polovina září, Wales, Snowdonia. Sedím v poddajném, vlhkém mechu opřená o kámen v horách kdesi nad nehybným okem jezera Llynn Cwm Dulyn. Chladný vítr v trávě, pableskující slunce mezi rychlými mraky, křik vran, trsy vřesu, v údolí divoké ostružiny, divoké ovce. Mám zkřehlé prsty, ale už jsem popadla dech po strmém výstupu. Výš se dnes asi nedostanu, je půl hodiny po poledni a do tří bych měla být zpátky ve vesnici na čaj a welsh cake.
Když na farmě Yr Ysgwrn dohořel oheň, vlhkem se sesunuly vrstvy tapet k zemi. Dnes v kuchyni oheň znovu hoří, což je mimořádně vítané. Zatímco se stromy za okny ohýbají v prudkém větru a do skleněných tabulek buší déšť, hosté jsou s péčí usazeni do houpacích křesel okolo ohniště. Pomalu se zahříváme a rozhlížíme, vítá nás průvodkyně. Jsme na místě, kde vyrostla jedna z největších osobností novodobé velšské poezie; básník Ellis Humphrey Evans známý pod pseudonymem Hedd Wyn (1887–1917).
Poprvé na sebe básník upozornil ve svých dvaceti letech; získal tehdy první cenu v místním eisteddfod; tradičním velšském uměleckém festivalu, jehož tradice sahá až do dvanáctého století. Současný formát těchto literárně-hudebně-performativních klání, která se stále pořádají po celém Walesu, trvá zřejmě od osmnáctého století. Zvítězit, tedy vyhrát první místo – angl. to win a chair – skutečně znamená obdržet cenu ve formě dřevěného křesla; pečlivě vyřezaného, mnohdy plného symbolických motivů z keltské mytologie a raně křesťanské ikonografie. Se svým prvním křeslem Ellis přijímá také svůj pseudonym – básnické jméno Hedd Wyn.
Nikterak velký dům je dnes plný křesel, která si Ellis postupně odvážel ze soutěží: nad každým z nich je na stěně pečlivě vyvedena jedna strofa z oceněné básně, níže pak celý (velšský) text a překlad do angličtiny. Do života nadaného básníka a nejstaršího syna farmářské rodiny Evana a Mary Evansových však zasáhla první světová válka; od roku 1914 tak v Ellisově tvorbě začínají dominovat texty s válečnou tematikou často připomínající mnohé z jeho přátel; velšské chlapce padlé na frontě. The old and silenced harps are hung / On yonder willow trees again. / The bawl of boys is on the wind. / Their blood is blended in the rain. (z básně War / Rhyfel, z velštiny přeložil A. Z. Foreman) V dálce na vrbách / ztichlé, dávné harfy zavěšené / větrem se nese křik chlapců / a s deštěm smíšena jejich krev. V průběhu válečných let se Hedd dvakrát přihlásil do národní básnické soutěže (National Eisteddfod of Wales), v roce 1916 získal druhé místo; první nebylo uděleno. V témže roce však Evansovi obdrželi vyrozumění o nutnosti poslat jednoho ze svých synů do britské armády; nejstarší Ellis – tehdy téměř třicetiletý – tedy odchází z domova. Naposledy se vrátí na jaře 1917, kdy je tak jako mnoho velšských mužů dočasně propuštěn z výcviku v Liverpoolu kvůli sezónním pracím na polích. Většinu času však stráví nad svou poslední básni – ódou Yr Arwr (The Hero – Hrdina). Odchází ve spěchu; kvůli týdennímu zpoždění je odveden coby dezertér a po kárném věznění odvelen na frontu. Rukopis básně zmatečně zapomíná doma; Hrdinu píše celého znovu až po cestě z Británie. V červnu 1917 se ve Francii přidává k patnáctému praporu Královského velšského pluku. Z Fléchin píše: Heavy weather, heavy soul, heavy heart. That is an uncomfortable trinity, isn’t it? (Těžko venku, těžko v duši, těžko v srdci. Nepříjemná trojice!) Odtud také pod novým pseudonymem (všechny soutěžní práce musely být anonymní) odesílá konečnou verzi svého pětadvacetistránkového příspěvku do národního eisteddfod. Vyhlášení se však nedočkal.
31. července 1917 byl Hedd Wyn smrtelně raněn během bitvy u Passchendale, tzv. třetí bitvy u Yper. O tom, že národní eisteddfod po letech našel svého vítěze, se už nedozvěděl. Ještě při vyhlašování výsledků se prý nevědělo, že onen Fleur de Lis je již mrtev. Vypráví se (mí hostitelé mi šeptali, že to bude nejspíš poněkud romanticky zabarvené), že když se po několika minutách marného očekávání vítěze z publika ozvala zpráva o autorově identitě a jeho tragické smrti, porota zakryla honosný vítězný trůn kusem černé látky. The Black Chair – Černé křeslo – se rychle stalo velšským symbolem národa drceného válkou, symbolem pro tolik chlapců a mužů, kteří už se nevrátili domů. Toto vítězné křeslo bylo posléze přestěhováno k Evansovým do Yr Ysgwrn, kam ještě dlouho proudil lid, aby se této zhmotnělé ztráty dotkl, sdílel svůj zármutek. V pokoji pro hosty v malém domku na vrcholku kopce, kde v jednom kuse divoký vítr ohýbá stromy, stojí stále. Deset návštěvníků – vesměs velšských dědečků a babiček – kolem něj. Nemůžu si pomoct – zdají se mi dojatí, jak se příběh chýlí ke konci. Procházíme dál stavením, otevíráme dveře pokojů, kde jsou spolu s dřevěnými křesly rozestavěny fotografie a jiné upomínky na rodinu Evansovu, v každé místnosti se ozývá velšský zvukový záznam recitovaných básní.
V neustávajícím dešti sjíždíme zpět do údolí téměř neobydleným krajem; sem tam ovčí farma. Nemohu se zbavit úžasu dodatečně podtrženého reakcí přítele-básníka na mé vyprávění: Přemýšlím o Velšanech, kteří mají v takové úctě své básníky, přemýšlím o našem národě, který ty své nezřídka žalářuje, vyhání do exilu, nechává umírat hlady… I já přemýšlím o tomhle nárůdku, který už sto let oplakává své padlé a udržuje naživu dílo básníků, udržuje naživu svůj jazyk a s takovou péčí mu dává znovu a znovu dýchat.
Cyfrinach Duw
Boed gryf dy galon a gwybydd fod amcan
Dwofolaf bywyd yn dilyn y groes;
Rhyw ddyd fe baid dy dlodi a’th riddfan,
Ac yna o’th ofid cei dyfu allan,
A gwrando esboniad Duw ar dy oes.
Pe chwythai y corwynt fi’n fil o ddarnau
Fel niwl trwy gangau y deri a’r yw,
Ni phallai fy ffydd, na sain fy nghaniadau,
Cans gwn na’m chwythid tu allan i ffiniau
Y bwriad sy fyth yng ngyfrinach Duw.
Tarianna dy hun â ffyd ddianwadal,
Er prinned nodau y nef ar dy glyw,
Er garwed y drain sy’n rhwygo dy sandal,
Cans ni ddygymydd bro llwydni anial
Hyd yma â deallt cyfrinach Duw.
God’s Secret
Take heart: know that life’s most divine aspiration
Follows the cross, and that someday will come
And end to your groaning, an end to privation,
And that you’ll grow out of all your tribulation
And hear God’s explanation of your life’s sum.
If in a thousand shards the gale should scatter me
Through the branches of oaks and yews like a haze,
My faith would not fail, nor the sound of my poetry.
For I know I’d not be blown beyond the boundary
Of that intention ever in God’s secret ways.
‘Shield yourself with a faith unwavering,
Though thorns tear at the sandal with which you’re shod,
Though heaven’s notes may be scarce within hearing,
For a grey, desert land has yet no understanding
Nor means of bearing the secret of God.’
(úryvek, z velštiny přeložil Howard Huws)
Boží tajemství
Vzmuž se: věz, že božská touha celého žití
Jde ve stopách Kříže – a přijde den,
Kdy ustane nářek a strádání
Kdy unikneš každému soužení
Abys vyslechl Boží slovo ke všemu, čím jsi prošel.
I kdybych se v bouři na tisíc kousků roztříštil
Jako mlžný opar prochází skrz větve dubů a tisů
Neselže má víra ani hlas mých básní
Vždyť vím, že nic mě neodloučí
Od tajemných Božích cest po věky mně připravených.
Zaštiť se vírou neochvějnou
Ač trny dorážejí na nohu obutou opánkem
Ač hlas z nebe stěží slyšitelný
Vždyť šedivá vyprahlá země ještě nerozumí
A unést nedovede Boží tajemství.
(z anglického překladu přeložila Klára Krásenská)