Je srpen, v pražském klášteře františkánů probíhá první ročník uměleckého festivalu Take Care u příležitosti světového dne modliteb za stvoření, který papež František vyhlásil 1. září. Týden do vernisáže, oficiálního zahájení. V ambitech instalace, rozvlnění, ustrnulý pohyb, který cirkuluje kolem zahrady, magnólie se dívá, chodíme bosí, odněkud se line hudba, bratři se dívají vlídně, úžas divnosti a podivuhodnosti, barokním refektářem prorůstá chaos, klapání šicího stroje a vzdálených beatů jako metronom, po dřevěných parketách se vlní látkový had-vnitřnosti-objekt; dokončuje se instalace, bratři tu proplouvají mezi krabicemi, obaly, látkami, po stolech rozložené kusy větví, suché přírodniny, všechno se skládá, sází, šije, lepí na místě, v zahradě se vynořují skulptury, bratři se ještě stále dívají vlídně, bratr Šimon chodí s vyhrnutými rukávy, ponořený, svařuje, montuje, stěhuje, večer s námi sedí u piva, dělíme se o večeři, modlíme se. Namísto křeče konkurence, ostrých loktů, kdovíjakých podrazů a nedůvěry – péče jeden o druhého, laskavost a hravost. Česká televize přijede točit reportáž: Máří, hlavně jim prosimtě neříkej, že šmelcujem jídlo z konťáků. Tentýž fyzický i duchovní prostor domova se otevírá, vstřebává a nasává umělce, každého zvlášť. Take Care, pečujeme a jsme opečovávaní.
Vzpomínám na víkendy v roudnickém klášteře, kde už jsme zdomácněli; zahrada plná ovcí, v ambitech zurčení vody, kdekoli lze zaslechnout harmoniku nebo mandolínu, cosi jako balkánské melodie proplouvá chladnými chodbami, na podzim praská oheň v kamnech, sedíme společně nad kávou v klubu, sedíme každý sám v oknech. Tohle je prostor otevřený každé tichosti a každé sdílnosti, každému křiku; tancuje se, modlí, tetuje, zpívá, maluje, instaluje, konstruuje, čte, vaří, mlčí; jsou přednášky, projekce, workshopy, koncerty. Mluvíme nahlas o tom, na čem pracujeme, společně prohlížíme portfolia, debatujeme, inspirujeme, hádáme. Prostor otevřený pro rozmanitost, roztodivnost, divnost je zároveň prostorem individuality i komunity rozevřené před Kristem.
Navracíme církev umělcům a umělce církvi, je hashtag, který na mě pravidelně v těch dnech vyskakoval z facebooku. Zůstává ve mně, vrací se. Pod ním ne svaté obrázky ani líbivé rajské krajinky, ale často neidentifikovatelné, nezařaditelné objekty, chaos, výkřik. Umění náhle jako cosi neohraničeného, rozpínajícího se v prostoru; není tu žádná zřetelná legenda, žádná ikonografie, žádná bezpečná interpretace ukotvená v náboženské jistotě. Místo toho úleva; toto se blíží skutečnosti. Rozpíná se tu výbušné hledání, křeč i výdech. Netřeba se ptát po jakési explicitně křesťanské analýze viděného, tvořené tu není vsazeno do alegorické ohrádky, která snad jediná jej unese. Tak jako se báseň může zhluboka nadechnout teprve, když ji neruší pointa, dýchá celý prostor výzvou ke kontemplaci i zápasu. Nekompromisně vyžaduje spoluúčast, soustředěnost, vypětí, strhanou kůži tam, kde už se ukáže být neprodyšná a neživá. Petr Hruška píše, že poezie od člověka vyžaduje, aby „aby větřil svůj absurdní úděl i milost, prázdnotu, nicotnost i znamení významů, které se před ním rozevírají, hrůzné i okouzlující neznámo, které jej určuje více, než si sám myslí.“ Chodíme kolem sebe a víme, že ptát se druhého „Co to znamená?“ (což je jinak základní obrana proti znepokojení) by bylo k smíchu.