Základy Husovy spirituality
Podle státního zákona o svátcích je památný den mistra Jana Husa státním svátkem pro všechny občany naší republiky, tedy nejen pro věřící, ale též pro ateisty, konzumní spotřebitele i vyznavače jiných náboženství. Všichni občané, včetně čekatelů na asyl, mají možnost si připomenout „státnický rozměr“ občanských činů Husa a jeho příznivců.
Zejména Jan Hus otevřel pro širokou veřejnost hermeneutický rozhovor nad biblickými texty a proto i etiku společenské odpovědnosti. Nastartoval tak sekulární chápání společenských problémů, kultury a zejména výtvarného umění, když zdůraznil jeho didaktické, memorativní a imaginativní funkce, jak to popisují nejnovější díla o husitském umění. Jan Hus spolu s Jeronýmem Pražským kritizovali tehdy rozšířenou pověrečnou zbožnost i uměleckou magii zázračných soch, magických obrazů, „magických knížeček“ s evangelijními a žalmovými výroky, též rostlinných, látkových i kožených amuletů a ostatků svatých. Univerzitní vzdělanci by si velmi nerozuměli se vzdělaným zakladatelem univerzity, protože jen v Praze císař Karel IV. vybudoval více než 40 nových svatostánků s ostatky svatých, které sám sháněl a někdy i tajně uchvátil, tedy ukradl. Jeroným Pražský byl upálen za podporu Husových názorů a též za znesvěcování ostatků svatých a za označování „zázračných soch“ za „špalky a lútky“. Jeroným nebyl taškář a výtržník, nýbrž zbožný vzdělanec, inspirovaný biblickým prorokem Izajášem a jeho kritikou starověkých magických praktik, které nemohou věřícím přinést svobodu a důstojnost – tedy spásu.
Někteří evropští univerzitní vzdělanci, včetně Jana Husa, psali traktáty, v nichž odhalovali podvody se zázračným uzdravením lidí i zvířat. Nabádali k důvěře odbornému lékařství s antickými a arabskými kořeny. Učili důvěře v rodící se vědu, která odmítá magii a její „metodologické postupy“. Na pražské univerzitě ještě v roce 1417 považovali za vhodné vyhlásit kvodlibet (kritickou rozpravu) „Zda byliny, drahokamy a jiné amulety mohou ochránit před démony?“ „Nejrozšířenější oblastí magie byly prostředky na léčbu chorob a neduhů, u nichž selhaly modlitby a prosby o přímluvu světců a světic. Zpravidla šlo o bolesti hlavy nebo zubů, dále o horečky, neplodnost, ochrnutí a nevyléčitelné choroby lidí i zvířat. Jako pověrečné pomůcky nejčastěji sloužily zažehnávací formule i gesta, ‚návazy‘ v podobě kouzelných bylin, psaných pásků s magickými nebo biblickými formulemi a jiné druhy amuletů.“ (F. Šmahel)
Modernost Husovy spirituality
Hus vytvořil spiritualitu, která dodnes žije mezi těmi, kteří zpívají duchovní písně, kážou nebo naslouchají kázáním, účastní se výkladu bible na biblických hodinách, čtou o osobnostech, jejichž dílo je stále inspirující. Husova spiritualita vykazuje moderní rysy: (1.) využívá filosofickou reflexi a biblickou etickou moudrost proroků, evangelistů a apoštola Pavla; (2.) klíčem k porozumění biblické moudrosti je učení Kristovo, které vybízí ke kritickému myšlení a odpovědnému společenskému jednání, proto (3.) Hus v kázáních vysvětluje biblické principy spravedlnosti, což znamená, že nikdo z lidí není privilegovaný, kvalitnější než ostatní; všechny ženy i muži mají stejnou důstojnost; také všichni domorodci i cizinci mají stejnou důstojnost. To jsou i pro nás platné principy, uznáváme-li duchovní autoritu Ústavy České republiky z roku 1993. (4.) Rozvíjet „husovskou“ spiritualitu může jen ten, kdo si uvědomuje, že žije v právním státě a využívá náboženské, školské i kulturní výuky tak, že ji bude po celý život samostatně vytvářet tříbením si úsudku v rozhovoru o přečteném, shlédnutém či vyposlechnutém, a to v různých společenstvích a nikoli jen na facebooku. Spolky farní a sborová společenství proto nezaniknou, ale budou kostrou společnosti, podobně jako pěvecké soubory a další amatérské aktivity, vernisáže v regionálních kavárnách a galeriích či muzeích a knihovnách a dalších neziskovkách. V pěstování „husovské“ spirituality pokračovaly desítky vesnických a městských farářů, kteří kázali podle Husovy „České nedělní postily“ a jeho četných kazatelských pomůcek pro vzdělávání dospělých i dětí. (5.) Hus důrazem na rozumnou zbožnost inspiroval další kazatele, a tak přispěl k rozvíjení kritičnosti, a proto i k dočasnému útlumu pověrečné zbožnosti, která využívala důvěry lidí v zázraky a magii.
Výchova ke kritickému myšlení a občanské odpovědnosti
Některá Husova humorně-kritická naučení (Devět kusů zlatých) jsou aktuální též pro dnešní vyznavače „poutnické spirituality“, ať jde o pouť do Compostely, Kostnice nebo o výlet do tzv. Svaté země. Hus připouští, že to nemusí být zcela zbytečná aktivita, ale přesto vzkazuje poutníkům všech dob: Ktož dá bohu svými všěmi kusy vlásti, ten ho viece uctí a své duši prospěje, než by veš svět pro buoh na hlavě zchodil.
Hus by zřejmě vymyslel nějaký další humorně-kritický zlatý kus, který by dnes přednesl na anachronickém státním svátku monarchicky laděné státnosti 28. září. Zřejmě by neodmítl připomenutí významu „Zlaté buly sicilské“ pro vznik a trvání monarchie, nicméně by dnešním náboženským funkcionářům, v čele s kardinálem Dukou připomenul nefunkčnost svátostného rituálu s ostatky svatého Václava pro posílení české demokratické státnosti, zejm. aktivit našich státníků i občanů. Hus v dopisech evropským státníkům nepodporoval jejich absolutistické či totalitní nároky a stavěl je pod autoritu Boží, která znamená více než „Zlatá bula sicilská“. Církev nepodřizoval státu, ani stát moci papežské. V návaznosti na dopisy z kostnického vězení, vyzývající k neposlušnosti nespravedlivých nařízení, by se spíše přiklonil ke státnicky závažným aktivitám obyčejných občanů, jako byli členové „Charty 77“, či „VONS“ (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), autoři „Manifestu mladé generace: Děti kajícníků“, popř. nynější signatáři petice Milion chvilek pro demokracii, a k aktivitám členům náboženských i sekulárních neziskovek. V demokratickém právním státě nabývají odpovědné, milosrdné a spravedlivé aktivity občanů „státnického rozměru“ a jsou hodny připomínání a následování.
Husův český traktát „O šesti bludech“, který původně byl latinsky napsán na stěnách Betlémské kaple jako učební předloha pro kázání studentů, vyučuje čtenáře kritičnosti vůči vrchnosti světské i církevní. Hus v traktátu vzpomíná, co nechal na stěnu napsat: Augustin praví: „Ne vždy jest zlé neposlúchati přikázanie vyššího (nadřízeného); neb když pán přikáže ty věci, jenž jsou bohu protivné, tehdy nemá jeho poslúcháno býti.“ O řádek níže stálo Jeroným die: „Jestli dobré to, což ciesař přikazuje, učiň vóli jeho. Pakli jest zlé, odpověz: Musí viece poslušno býti boha než lidí.“ Též brání-li papež kázati v kaplách slova božieho, brání-li mši slúžiti kněžím, jenž umějí kázati a žádost dobrú mají, aby slúžili, jsúce dobřě živi, nemají ho v tom poslúchati; neb sě to protiví i přikázání i radě i chvále boží. A tak někdy jest dobré neposlúchati prelátóv a svých starších.
Proto po roce 1412 Hus neuposlechl nařízení papeže a nešel se obhajovat do Říma před papežský soud. Raději zůstal v jihočeském exilu a nakonec se rozhodl jít na koncil do Kostnice, kde chtěl vysvětlit základní teologická témata, jako je význam „zákona Kristova“ , úloha církevního práva a některá další témata.
Hus označil nespravedlivou klatbu a interdikt za antikristovská nařízení, která on – řádný kněz –, nehodlá respektovat. Hus, tak jako později americký baptistický kazatel Martin Luther King (držitel Nobelovy ceny za mír 1963), nás učí, že nespravedlivá světská a církevní nařízení se nemají respektovat, byť by za to byl člověk postižen. Oba také postiženi byli – Hus i M. L. King.
Hus chápal společenské struktury jako dílo člověka, v tom tkví jeho „novověce-osvícenský“ pohled na společnost. Všechny dobré činy i nespravedlnosti jsou dílem člověka. Zničující trest pro kacíře, chlapa či sluhu není legitimním důsledek přirozeného společenského řádu, který byl některými chápán jako výraz boží vůle, ale jde o výnos nespravedlivého soudce. Hus odmítá trest smrti za jiné smýšlení – pro kacíře. To nedovedli pochopit mnozí křesťanští, nacističtí ani komunističtí ideologové a popravovali jak na běžícím páse své politické odpůrce nebo je zničili existenčně a připravili o občanská práva.
Hus byl přesvědčen, že pozemšťané Bohem stvoření mají nenásilně odporovat společenským i církevním nespravedlnostem, byť by pak za to byli potrestáni. Podobně filosofka Komárková v roce 1977 otevřeným dopisem synodní radě Českobratrské církve evangelické Difficile est… se zastávala diskriminovaných věřících, kteří peticemi připomínali světské i církevní vrchnosti, že mají usilovat o nápravu diskriminačních pochybení socialistických úřadů. Komárková dovozovala s Husem, Calvinem a Bezou, že občané mají právo na petiční odpor. Podobně bychom měli vybízet parlament, ať více dbá na spravedlnost a urychleně vydá k soudu státně stíhaného předsedu vlády. Presbyterně-synodní principy, v některých ohledech souznívající s principy demokratickými, nás k takovému postoji vybízejí.
Vzkaz strategické komisi ČCE
Hus velmi pozorně sledoval rozevírající se sociální nůžky středověku. Věděl o stále větším znevolňování a vytváření vrstvy městské chudiny. Psal dopisy, ať pánové neožebračují venkovské obyvatelstvo. Kázal proti hromadění majetku některých kněží, biskupů či opatů. Kritizoval trvalou touhu mocných po získání privilegií a odmítal honbu za luxusem na úkor společenské většiny. Hus v kázání argumentuje biblickým podobenství o Lazarovi, v němž Ježíš napomíná bohaté, že se mají více starat o nemocné než o své psy. Hus podobně v kázání napomíná bohaté a bezohledné občany středověké společnosti, že se starají více o své mazlíčky – psy než o chudé a nemocné: Podobně hřeší mnoho nynějších bohatců, kniežat, pánóv, rytieřóv, vládyk i měštěnínóv i měštěk, jenž chlupáčky a masojídky k ničemuž neužitečné chovají, myjí je, češí, do (lázně) nosie, maso jim zvláštie vařie i kupují, ale chudému (ani i talíř polévky nedají). A co jest biskupóv, opatóv, kanovníkóv i farářóv, a též ti, kteří mají menší obnosy, na psy (je) nakládají. A (onu) almužnu, kterúž mají chudí Lazarové jiesti, jedie jich psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři a také tisty (čuby, nevěstky) kurvy neb ženiny. Husovi ovšem nejde jen o almužny pro chudé. Peníze bohatých a nejbohatších mají sloužit společnému blahu všech v současnosti, a to zejména v současnosti. To by připomenul finančním stratégům synodně radním v ČCE a nejbohatším občanům České republiky: Kellnerovi, Babišovi, ale i Bakalovi a mnohým dalším, i těm, kteří již jsou za podvody ve vězení anebo do něj právě míří. Husův požadavek nelze označit za povzdech idealisty. Jeho žádost se naplňuje v těch dobách, v nichž je trestné zneužít peníze, které jsou určeny ve prospěch všech. Mnozí dnes bohatým připomínají, že to není jejich důvtip a společenská obratnost, ale jejich neschopnost empatie, která jim dovoluje vydělávat častokrát na hraně zákona, a častokrát za hranou, a tak zneužívat a hospodářsky ničit konkurenci. Nabádají je, že mají více dbát na blaho většiny. To je jejich dnešní nezpochybnitelný úkol, protože jiným směrem cesta nevede. Socialistické zestátnění spravedlivé přerozdělení nepřineslo. Je evidentní, že způsobilo rozvrat zemědělství, živností, služeb, spolků i církví. Rozvrat byl spojený s tragédiemi statisíců lidí v naší republice, jak dokumentují publikace: Nezhojené rány národa, Zpráva o organizovaném násilí, Akce K (kulak), Abeceda komunismu, Cesta církve, Paměť národa-Post Bellum aj. Hus by označil dnešní miliardáře za „hlupáky“, tj. za inteligentní sociální tupce, kteří nevědí, co je jejich životním úkolem. O tom hovoří v Jádru křesťanského učení.
Husova spiritualita inspirovaná biblí vede k občanské odpovědnosti
Pro Husa je směrodatné Ježíšovo chápání spirituality. Ježíš usiluje o duchovní růst, který se projevuje účinnou pomocí druhým. Hus je systematik biblického myšlení, proto argumentuje příklady z Ježíšových výroků a podobenství. Sociální pomoc nazývá Hus tělesnými skutky milosrdenství: „Sedm jest milosrdenství, jež k tělu příslušejí: (1.) nakrmiti lačného; (2.) napojiti žíznivého; (3) přijeti pocestného; (4.) odieti nahého; (5.) navštíviti nemocného; (6.) jíti k vězni a (přidává Hus navíc) (7.) pochovati mrtvého.“
To jsou skutky milosrdenství, které dopřávají druhému důstojnost. Hus je uvádí v pořadí, jak je vyjmenovává evangelista Matouš v Ježíšově podobenství o posledním soudu. Českobratrský farář a profesor Karlovy univerzity Petr Pokorný dodává, že Ježíšem zmiňované skutky milosrdenství jsou hodnotami s univerzální platností, kterých jsou schopni věřící i nevěřící. Shodují se s aktivitami, které jsou obsaženy ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Jde o hodnoty, které jsou univerzálně závazné pro celou „rodinu národů“ všech dob, přinejmenším od dob Ježíše Nazaretského. Proto lze tvrdit, že Husova spiritualita je moderní a vyučuje skutkům „občanské odpovědnosti“ a tedy jisté „demokratické státotvornosti“ více než jiné náboženské tradice a státně-fundační dokumenty. Za refrén Husovy občansky odpovědné spirituality lze označit slova ze závěru dopisu z 10. 6. 1415: Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy (kristovsky osvobozující) každému přáli.