Dopisy JUDr. Milady Horákové,
psané z cely smrti, jsou prosvětleny evangelijní spiritualitou, studiem Masarykových Ideálů humanitních a Světové revoluce. Zejména kniha posledně jmenovaná vybízí k zápasu o uskutečňování demokratických principů ve prospěch všech lidí. Této zvláštní nábožensko-občanské spiritualitě nejlépe porozumíme s pomocí bakaláře teologie Jana Husa. Masaryk ho uznával jako intelektuální i mravní autoritu a zasloužil se o to, aby 6. červenec, památný den Jana Husa byl uzákoněn jako státní svátek.
V teologickém sumáři „Jádro učení křesťanského“ Hus učí počítat s vědomím boží solidarity s člověkem; s bytostnou boží odlišností od člověka, přírody i kosmu; s posmrtným setkáním s našimi blízkými v dimenzi věčnosti; a hlavně s civilně odpovědným jednáním, prospěšným pro blaho druhých lidí. Husovi šlo o komplexní blaho, nejen o blaho hospodářské, slibované programy všech dnešních politických stran, včetně křesťanských.
Všechny výše vyjmenované prvky spirituality nalezneme zakódované v dopisech psaných Horákovou v cele smrti v průběhu tří dní těsně před popravou. Komunistická zvůle je však nikdy nedovolila doručit adresátům. Na veřejnost se dostaly až po čtyřiceti letech (1990). Vzkazy nejmilejším mohly zaslechnout již jen dcera Jana a sestra Věra. Dopisy z cely smrti navíc nabízejí klíč k odhodlaně nadějným slovům, vysloveným těsně před krutým a mučivě dlouhým patnáctiminutovým pozvolným uškrcením nad ránem 27. 6. 1950 na dvorku pankrácké věznice za asistence kata, holomka i doktora s fonendoskopem.
Boží blízkost, svědomí a civilní odpovědnost
„V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Rozpomínka na zážitek z nacistického vězení se stala posilou pro poslední chvilky v komunistické cele smrti. Milada Horáková děkuje za bohatý život. „Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“ Pokračuje omluvami nejbližším, že se více rozdávala ve veřejném životě než vlastní rodině. Vždy uposlechla hlas svědomí: „‚To musíš‘, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy.“
Cílem jejích aktivit bylo blaho druhých, aktivity přesahující zájmy úzce osobní a jen rodinné. Hus by řekl, že chtěla zápasit, rytěřovat, a tak náleží do církve ve světě rytěřující. Kristovsky žijící lidé rytěřují proti personální zbabělosti, mediálnímu ohlupování a společenské diskriminaci, přeložíme-li Husovy termíny do našich dnešních nenáboženských kategorií. Dále si Hus nedovede představit víru bez činů milosrdenství: krmit lačné, napojit žíznivé, přijmout pocestného, navštívit vězněné, přesně v duchu Ježíšova podobenství, ale ani bez milosrdných činů ducha: „naučiti hlúpého, zpraviti pochybujícího, tresktati hřěšicieho, těšiti zamúceného, odpustiti vinnému, trpěti míle protivnosti, a modliti sě za přátely i nepřátely.“
Lidé tedy mají právo na život, svobodu svědomí a vzdělání, právo na důstojný život a vlastnictví. Hus mění středověkou spiritualitu. Každý jednotlivec u vědomí posledního soudu rozpoznává, že důležitější je svědomí člověka a osobní pokání před Bohem než před knězem zpovědníkem. Upřímná spiritualita před tváří boží má svůj počátek v Husově chápání Kristova zákona, tj. Kristova učení.
Svědomí jitřené boží blízkostí a vědomí vzdělané v obojím právu vedlo doktorku Horákovou k boji proti komunistické spravedlnosti, proto odmítla lákavou nabídku k odchodu do exilu v roce 1948. Rozpoznala, že komunistický právní systém je nespravedlivý a jde proti duchu euro-americké právní kultury, jak ji interpretoval T.G.Masaryk. Na rozdíl od komunistické zákonnosti totiž demokracií kultivovaná právní kultura neodsuzuje za jiné smýšlení a respektuje svobodu svědomí a tedy i vyznání. Mimochodem to byl požadavek i Jana Husa a husitů, aby nespravedlivé církevní právo bylo reformováno a nedocházelo k trestu smrti za jiné smýšlení. Což nakonec neprosadili husité ani Milada Horáková.„Sestra“ Milada zkoumala svou minulost soudem svého svědomí. Chtěla plnit zákony a zachovat své jméno před božím soudem, jak vyznala. Proto prosila, aby ve vězení měla k dispozici bibli, a též s povděkem přijala pastoračně modlitební návštěvu státem určeného faráře – protože režim jí odepřel setkání se smíchovským farářem Kučerou, který pro ni byl přátelskou posilou a do jehož českobratrského sboru náležela. Vědomí božího soudu jí vtisklo inkoustovou tužku do ruky a sepsala soubor dopisů, aby vydala svědectví o sobě a o cestě, po níž vděčně kráčela s mnohými po mnoho let.
Evangelijní důstojnost člověka
V posledních dopisech k smrti odsouzená zmiňuje, že se hodně modlí za své blízké i vzdálené, a nakonec v evangelijní souvislosti promýšlela i důstojnost vězně. Uvažovala o svých politických odpůrcích, jak s nimi bude jednat a důstojně zápasit do poslední chvíle života, „a co je jiného život než boj“. Modlila se za nepřátele, jak ji k tomu vedla evangelijní zvěst. V jednom dřívějším dopise dokonce poděkovala personálu věznice za korektní jednání.
V posledním dopise přiznává prohru: „padám“, „prohrála jsem“. „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ Proto poslední vyslovená slova zazněla bez nenávisti a navazují na modlitebné úvahy z posledního dopisu. Jsou srozumitelná tomu, kdo rozumí její modlitební zvěsti o umění prohrávat. „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to… Přeji vám to.“
Víra chápe, že jsme součástí církve rytěřující, která usiluje o blaho všech – věřících i nevěřících. Chápe je ten, kdo ví, že je zde pro druhé a pak teprve pro sebe sama. Náboženství se nemůže stát věcí soukromou, vírou, která si vystačí s prožitky náboženské extáze v kostele, na tribuně fotbalového hřiště, v chrámu přírody, v koncertním sále či ve sklepě.
Ještě není pozdě
Dnešní ano-pragmatik („materialista“ bez vyhraněných hodnot – 19 %) se všemu vysměje. Nicméně rytěřovánie v rámci demokratické společnosti není ztracené, protože makajících pragmatiků je podle průzkumů agentury Median jen jedna pětina národa oproti čtvrtině přesvědčených demokratů („skutečný křesťan“ – 16 % a „městský liberál“ – 9 %). Takto hodnotově vyhraněně zkoumá společnost sociolog Daniel Prokop již od roku 1996, protože klasické rozlišování na pravici a levici více než dvacet let již skutečně neplatí.
Pokud to nevzaly na vědomí klasické strany, tak by to měli vzít na vědomí alespoň stratégové „Milionu chvilek pro demokracii“ a svým programem nadchnout podstatnou část rozpoznané čtvrtiny demokratů a přiklonit k ní další skupiny voličů, jejichž reprezentantem je volič „politicky pasivní“ (15 %), „levicový (ne)volič (14 %), „mladý těkavý“ (12 %) a teprve v druhém sledu zápasit s nepoučitelným „obranářem“ (14 %) – autoritářem, obhájcem tvrdé ruky imaginárního vůdce. Obranářů je stále dost. Jsou pro tvrdé zákony, jsou jednoznačně proti uprchlíkům, jsou nespokojení, jsou uzavření, ani pravicoví, ani levicoví. Není to však většina, jak nám chtějí namluvit fake news.
Zatím se útok na demokracii odehrává jen v rovině mediální. Minulost nás však učí, že demontáž demokratické euro-americké právní kultury se začíná nejlépe útokem na senát, jak svědčí případ genderové aktivistky a senátorky JUDr. Milady Horákové. Současné znevažování senátu, úvahy o zjednodušení voleb do senátu, popř. zrušení senátu jsou nebezpečné první kroky k demontáži demokracie a tedy i svobody ve všech oblastech života.