Každý rok se s katolickým kolegou scházíme při otevření jedné lesní studánky. Z určitého úhlu viděno by se dalo říci, že konáme pohanský obřad. Světíme studánku. Žehnáme studánku. Kolega v jedné části obřadu stříká vodou z té studánky po lidech. Celý obřad začíná hymnou. Na přípravě akce se podílejí myslivci, pro mnohé zvláštní podezřelá skupina. Přicházejí obyvatelé místní vesnice, většinou katolíci, ale pár lidí dorazí i z našeho sboru. Les je součástí lesa, v němž se kdysi v době předtoleranční konaly zakázané protestantské bohoslužby. Obřad trvá celé odpoledne, po žehnání pokračuje se na návsi obvyklou slavností spojenou s jídlem a dechovkou. Každoročně se na tuto zvláštní liturgii vody připravuji, hledám souvislosti z bible a způsob, jak o tom mluvit. Nevadí mi pohansko-národnostně-katolický podtext, který by mohl někdo jarnímu otevření studánky vytknout. Neopomenu každoročně zdůraznit univerzalistický nárok křesťanství a Ježíšův příkaz milovat nepřátele. Právě tam, uprostřed lidí, kteří tvoří úzké společenství rodin a malé obce, tyto Ježíšovy postoje vyzní plnou silou. Lidé se na místní úrovni schází k dobrému dílu, o studánku pečují, pečují o svou obec, posilují to dobré, co je může spojovat. Připomeneme-li tomu všelidský přesah, ocitneme se téměř v ráji. Letos jsem mluvil o důvěře jakožto základní zkušenosti víry. Chybí-li důvěra, víra se má těžko jak prokázat. Slavný řecký Narcis nehledal u studánky důvěru, ale obraz sebe sama, a skončil sebevraždou. Naproti tomu Ježíš je představován jako voda živá, právě proto, že obnovoval důvěru mezi člověkem a Bohem. Toto obnovování důvěry lidé prožívali jako záchranu, uzdravení, vykoupení. Proces, který můžeme zdokonalovat celý život. Bůh podle bible umístil do zahrady Eden čtyři prameny, které vyvěraly symbolicky do celého světa. Snad je to vyznání víry, že tu je dost důvěry pro všechny lidi. Bez rozdílu rasy nebo pohlaví nebo náboženství. Všichni mohou nalézt cestu k naplnění a přijmout ji jako dar, aktivovat sami sebe do způsobu bytí těch, kteří konají dobro, protože nalezli jakousi základní důvěru ve smysl stvoření nebo smysl života žitý po způsobu rozdávání, jak jej ztělesnil Ježíš. Právě u studánky, kterou někteří lidé čistí a aktivují k možnosti být vodou pitnou a živou, má biblické slovo zvláštní sílu. Na jedné straně Narcis, na druhé straně Ježíš Kristus. Nemusíme se odrážet na zrcadlech vod sebezahledění, jak to prezentují národovci, ale můžeme vykročit směrem k záři jiné, o níž mluví apoštol Pavel: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně. Právě v tomto zvláštním a pro někoho možná až bizarním společenství a prostoru jsem si tato slova letos mimořádně silně uvědomil.
Číslo