Úvodní slovo k výstavě Jana Eipella v Soběhrdech
I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. (Žalm 27,10)
Ta výstava je zajímavá z několika důvodů. Jednak se koná v roce, kdy si připomínáme sté výročí vzniku naší republiky, a jednak je svědectvím zápasu člověka o hledání vlastní identity, která se v případě Jana Eipella úzce dotýká osudů poválečného Československa.
Dědečka odsoudil komunistický režim k létům vězení v padesátých letech a otce zas šikanovala StB. Zemřel na následky této šikany těsně po revoluci v roce 1990 v pouhých devětadvaceti letech. Situace těžce zkoušené rodiny se podepsala na zdraví autora. (Detailněji se o tom Jan Eipell vyjadřuje v rozhovoru.)
Malba je pro Jana Eipella způsob, jak se vyrovnávat s nemocí a jak se vyrovnávat s realitou, která je ovšem často lemována nespravedlností. Umění je pro Jana Eipella způsobem, jak se vyrovnat s minulostí a jak hledat otce, jenž byl sochař a s nímž neměl Jan možnost vést rozhovor. Proto se již od začátku upínal k věcem, které překonávají smrt. Hledal umělecká díla, která jsou zakotvena v hluboké lidské zkušenosti zápasu o pravdu a spravedlnost, zápasu o čistotu projevu, ale také zápasu o předání této informace. Odpovědi nacházel Jan Eipell nejprve v knihách a příbězích, potom své zkušenosti vtěloval do uměleckých děl, nejprve soch. Když v osmé třídě prožil šikanu a nalezl oporu v zápase s šikanou v knihách Jana Patočky, poznal, že lze vést dialog napříč generacemi a že lze nacházet lék na své vlastní nemoci v slovech či uměleckých dílech již zemřelých autorů.
Je to komunikace s mrtvými či živými? Dnes jsme vedli dialog s příběhem starým minimálně 2500 let. Navazovali jsme na slova a myšlenky, které ve svých zápasech o víru nadhodili lidé dávno mrtví, jejichž osobní příběhy neznáme. Je to sice rozhovor s dávno zemřelými, ale je to rozhovor živých. Tento rozhovor se dá vést nejen nad slovem, myšlenkou, lze ho také vést ve sféře výtvarného umění. Např. Petr Brandl chodil tak dlouho do císařské galerie, až začal malovat, jako by byl v Itálii a jako by mluvil s lidmi, kteří namalovali mistrovská díla v jiném místě a jiné době.
Jan Eipell od začátku svého uměleckého hledání propojuje osud kolektivu – národa či lidstva s osudem vlastním. Jeho obrazy jsou dialogem i odpovídáním na tyto základní otázky po smyslu života v pravdě. Možná proto jsou tvořeny z mnoha vrstev a není úplně jednoduché k nim na první pohled proniknout. Působí trochu jako krystaly, které jsou otesávány na samotnou podstatu – v níž se objevuje světlo. Možná v těle není tma (jak zpívají Psí vojáci), ale světlo.
Snad proto, že Janův život nebyl procházkou růžovým sadem a nikdo z nás by nechtěl tento osud sdílet, Janovo myšlení obsahuje rysy neochoty dělat kompromisy. Pravdu je potřeba nazvat pravdou a lež lží. Díky řadě strádání a díky řadě mezních zkušeností má Jan Eipell zostřené vnímání reality. Tato nekompromisnost duchovního zápasu se odráží i v přístupu k vlastní tvorbě. Jan např. neváhá před dokončením obrazu držet půst, aby byl obraz co nejpřesnější. V jedné etapě svého života hladověl pravidelně, když neváhal peníze na jídlo utratit za barvy a plátna.
Jan Eipell je autor, pro nějž je tvorba doslova otázkou života a smrti.
Umění má vést podle Jana Eipella k duchovnímu prožitku očištění, k nalezení člověčenství, k nalezení důvěry k dobrému Božímu řádu. Práce na obraze je kontemplace, pomalá duchovní meditativní činnost. Ne náhodou pro něj bylo důležité setkání s obrazy Adrieny Šimotové, Jiřího Johna nebo Mikuláše Medka. Jan s nimi vede rozhovor napříč generacemi, napříč místy.
Cílem našeho lidského zápasu by podle Jana Eipella měla být vděčnost, nikoli zatracení. To je i námětem výstavy zde v Soběhrdech. Lidská identita, identita nespravedlivě umučených lidí, identita zápasu jednotlivce smí ústit do vděčnosti a vykoupení. To nakonec byla i zvěst dnešního biblického příběhu o vyhnání z ráje.
Na jedné straně kostela je umístěn triptych nebe, který ukazuje dobrý řád, k němuž se máme blížit. Život v souznění. To je zápas jednotlivce, autora obrazů. Na druhé straně kostela je umístěn triptych ubližování člověka člověku a vyrovnávání se s ním. Příběh o našem běžném životě, který žijeme. A musíme ho překonat, abychom mohli zvedat hlavy k řádu, který je nad námi.
Tento triptych bychom mohli sjednotit myšlenkou umučeného Jana Patočky, který mluví o solidaritě otřesených a ponížených. „Člověk má tendenci zabydlet se v malém světě zaměřeném jen na uspokojování vlastních potřeb a záležitostí, do ničeho venku se nemíchat. V tomto životě se cítí naprosto jistý až do okamžiku, kdy přijde nějaký otřes. Pak může z malého světa vykročit a začít jednat pro druhé. To je člověk otřesený. A solidarita otřesených je jednoduše řečeno solidarita lidí nelhostejných k tomu, co se děje kolem nás.“
29. 4. 2018