Na základě aféry rozpoutané ohledně výroků na adresu homosexuálů, Židů a zejména církví odstoupil koncem března lídr ODS Mirek Topolánek. Aféra jistě nepřevyšuje svým významem jiné podobné události v této republice, v tomto listě si jí všimněme proto, že se tu bezprostředním hybatelem na politické scéně staly výroky o církvi. Z církví se ozvaly více či méně kritické hlasy, které souzněly s většinovým mediálním proudem, citujícím několik dehonestujících útržků, kvůli kterým posléze Topolánek rezignoval na svůj post. Autora této poznámky ani tento list sotva bude někdo považovat za nekritické příznivce ODS či M. Topolánka, s o to větší svobodou si povšimněme několika aspektů této aféry – a to právě z pohledu výroků občanskodemokratického exlídra na adresu křesťanství a církve.
Chce-li být vyjádření křesťanů a církevních představitelů k politickým aktualitám bráno vážně, mělo by především pečlivě pracovat s textem. Tak jako podrobujeme oprávněné kritice vyjádření teologické povahy – a zkoumáme, zda jsou v souladu s textem svatých písem, stejně tak můžeme požadovat, aby církevní vyjádření na adresu politiků vycházela z poctivého čtení „textu“. Nemusíte na to umět hebrejsky ani řecky, stačí se jen řídit zásadou, kterou v této souvislosti formuloval jako znak seriózní novinařiny Milan Šmíd: vybrat si významově relevantní (odpovídající), nikoli mediálně efektní pasáže. V případě onoho kritizovaného rozhovoru natočeného v rámci focení pro magazín Lui to znamená najít si rozhovor, poslechnout si ho (zabere to cca 15 min) a věcně sledovat, jak se předseda k tématu křesťanství a církev dostal a v jaké souvislosti se k němu vyjadřoval.
Z průběhu rozhovoru – avizovaného jako neformální a neurčený k publikaci – vyplývá, že dotazovaný se nejprve sám přiznal k tomu, že jeho odmítavý přístup k adopci dětí homosexuálními páry určuje tradicionalisticky pojímané křesťanství (vyjádřil to kouzelně naivistickým „nejsem křtený, ale za ty dva tisíce let už to [zřejmě křesťanskou tradici – pozn. autora] máš v sobě geneticky“). Poté, co otázky redaktora napadají církev a křesťanství jako ideologii oklešťující člověka, se nemotorně pokusí upozornit, že křesťanství nerovná se (římskokatolická) církev, resp. představa o ní. Jsa dotázán na charakteristiku homosexuálů (nejlépe v pěti slovech), vytrvale odmítá generalizovat, což nakonec vyústí do ne docela jasné charakteristiky G. Slamečky a J. Fischera v souvislosti s homosexualitou jednoho a židovstvím druhého. Pokud ovšem vezmeme jen trochu vážně důrazy, za nimiž si do té chvíle stál, lze Topolánkovy závěrečné výroky na adresu obou politiků pochopit tak, že slabosti jejich politických postojů jsou dané individuálním charakterem a nevyrůstají z toho, že jeden je homosexuál a druhý Žid.
To, že bulvár Blesk výroky vytrhl z kontextu a nejspíš i prohodil jejich slovosled, a softbulvár MfDnes výroky převzala a založila na nich účelovou kampaň, patří ke zdejšímu mediálně-manipulativnímu provozu. Představitelé církví a křesťanů prošvihli ovšem skvělou příležitost distancovat se právě od těchto metastáz současné české politiky. Mohl by někdo vyčítat kardinálu Vlkovi či předsedovi ekumenické rady církví Joelu Rumlovi, kdyby s noblesou sobě vlastní prohlásili: „Nezlobte se, ale ke kampaním založeným na žumpoidních zdrojích typu Blesk se nebudu vyjadřovat. Bulvár popírá křesťanské zásady samou podstatou svého fungování. Nenaletím mu tedy, když se jednou tváří, jako že bere v ochranu zdejší církevní menšinu“? Místo toho jeden opakuje klišé, že autor výroků „rychleji mluví než myslí“, a druhý tvrdí, že když expremiér jednoznačně rozlišil křesťanství a manipulativní církevní praktiky, „řekl o 30 % obyvatelstva, že jsou oblblí“.
Topolánek se možná vyjádřil bodře či buransky. Nicméně navázal na tradici, rozlišující mezi církevní institucí včetně jejích manipulativních praktik a – zjednodušeně řečeno – biblickým křesťanstvím. Toto rozlišování koření v prorocké kritice kultického alibismu, nachází svůj výraz v evangelijní ironizaci petrovského velikonočního velikášství, pracovala s ním česká i světová reformace. Svůj výraz našlo v bonmotu liberálních protestantů „Ježíšovi šlo o boží království a místo toho vznikla církev“, svou mrazivě působivou literární podobu v Dostojevského Velkém inkvizitoru z Bratří Karamazových. Navazují na ně Havlíčkovy epigramy a představuje jeden ze spodních proudů zdejší alergie na klerikální pokrytectví a nedostatek církevní sebereflexe.
Netvrdím, že na to vše Mirek Topolánek myslel, když si povídal s provokujícím reportérem z Lui. Ale jen trochu seznalý křesťan může říci: mou víru neuráží „Tupol“, mou víru urážejí spíš církevní tatíci všech konfesí, když se při takové příležitosti začnou tvářit pobouřeně a zneuznale.
Důvodů, proč měl M. Topolánek odstoupit, se najde víc, zejména v tom, že neuměl či nechtěl jednoznačně čelit propojení svých politiků a s velkým byznysem. Jestliže „byl odejit“ ve chvíli, kdy před zhoubností tohoto propojení začal sám hlasitěji varovat, a jako jeden z důvodů byla použita vykonstruovaná „urážka církve“ – je to špatný signál. O zdejší demokracii, zdejších médiích a v neposlední řadě o smysluplnosti církevního příspěvku zdejší politice.