Hotel Intercontinental v Praze. Tam se psaly dějiny. Tam začíná biografie Maxe van der Stoela (čti fan der stul) z pera Anety Bleichové. „Dne 1. března 1977 nizozemský ministr zahraničních věcí Max van der Stoel pět minut pohovořil s filosofem Janem Patočkou. Bylo to poprvé, co představitel Západu při oficiální návštěvě země východního bloku přijal někoho, kdo kritizoval režim. Van der Stoel prolomil diplomatické tabu. Vláda v Praze zuřila.“ Později, v rozhovoru pro dokumentární film Tichý diplomat na to Van der Stoel vzpomínal se slzami v očích. Cítil totiž spoluodpovědnost „a dokonce i vinu za Patočkovu smrt“. „Přesně po čtyřiceti letech byl Maxu van der Stoelovi odhalen pomník v parku, který nese jeho jméno.“ Již roku 1996 obdržel z rukou prezidenta Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Takže je toho hned na začátku dost, co nás zaujme, abychom vzali do rukou tuto knihu, téměř čtyři sta detailně ozdrojovaných stránek. Valná část knihy se týká „politiky, kterou Max s velkým zaujetím už od mládí sledoval, a celé řady vzrušujících mezinárodních událostí, jichž se účastnil.“
Kdo byl Max van der Stoel? Ve dvanácti letech zažil rozvod rodičů, což zanechalo výrazné stopy na jeho dětství. Byl rezervovaný, „udržoval si odstup a byl opatrný, zejména když někoho dobře neznal. Své city držel na uzdě a jeho ratio pracovalo na plné obrátky za maskou sebeovládání, která se mu později velmi hodila v diplomatické kariéře.“ Svatbu měl Max v kostele, i když nepatřil k žádné církvi; přáli si to rodiče jeho nevěsty (remonstranté). Brzy na to se narodily tři z pěti dětí a „po večerech Max dětem předčítal o Jipovi a Janneke.“
Max byl členem a v letech 1947–1950 předsedou Demokraticko-socialistické studentské unie. V létě 1947 se na její konferenci seznámil s jedním z řečníků, Jiřím Hájkem. Podruhé se potkali v prosinci 1948 a „vzrušeně spolu diskutovali“. Když Max z debaty odcházel, byl více než kdy jindy přesvědčen, že „rozkol mezi komunismem a demokratickým socialismem je nepřekonatelný.“
Chtělo by se citovat dál a dál, ale přece jen se ještě vrátím k několika otázkám z prologu: „Kdo byl Max van der Stoel? Statečný průkopník boje za lidská práva bez ohledu na vládnoucí režim? Proč byl jako ministr Den Uylovy vlády (1973–1977) tolik kritizován zleva, a to i ze své vlastní Strany práce? Proč tolik lpěl na spojenectví s USA?… Doufám, že tato kniha nebude portrétem ani světce, ani předvídatelného, nudného politika, ale komplexní osobnosti. Portrét člověka, který má na svém kontě mnoho zásluh a občas taky nějaký vroubek.“
Ten portrét se podle mého názoru velmi vydařil. Autorka nám Van der Stoela vykresluje jako politika, který se sice dokonale orientoval ve spisech, ale vůbec neuměl delegovat úkoly a nic nechtěl pustit z ruky. V telegramu americké ambasády do Washingtonu je charakterizován jako člověk, který „je zdatnější v intelektuální rovině nežli v společenském styku“ a „nemá rád večírky, koktejly a lehkou konverzaci“.
„K jeho méně přitažlivým vlastnostem patřilo, že neuměl rychle odpouštět či zapomínat, když mu někdo ublížil. Nápadná byla jeho spolehlivost a věrná loyalita.“ „Van der Stoel jednal neoblomně v situacích, kdy jeho antikomunismus šel ruku v ruce s jeho angažovaností ve věci lidských práv. Zůstával však zdrženlivý, pokud se tyto dva základní důrazy dostaly do konfliktu – například během války ve Vietnamu nebo při puči v Indonésii, když Západ nebo prozápadní režimy masivně porušovaly lidská práva.“
Zasazoval se o obnovu demokracie v Řecku. „Nejméně dvě ulice nesou jméno Maxe van der Stoela… Druhá se nachází na ostrově Tynos… Wendela, Maxova dcera mi ji ukázala na fotografii: tou ‚ulicí‘ je bahnitá pěšinka se dvěma oslíky… Roku 1977 získal čestný doktorát na univerzitě v Athénách.“
V závěru knihy – po předposlední kapitole věnované Maxovi coby dědečkovi – zaznívají slova chvály: „Jestliže se Evropská unie později profilovala jako společenství založené na demokratických hodnotách, stalo se tak přesně v souladu s průkopnickou prací Van der Stoela. Jedno pěkné rčení, které je (neprávem) připisováno německému básníku Heinrichu Heinemu, říká: ‚Až bude konec světa, odstěhuju se do Holandska, protože tam vždycky mají padesát let zpoždění.‘ Max van der Stoel dokázal, že někdy to bývá naopak.“
Anet Bleich: De stille diplomaat. Het bewogen leven van Max van der Stoel (1924–2011). Amsterdam, Balans, 2018. ISBN 9789460038013.