Pokračuje azyl i arogance moci

Minulý ročník Protestantu jsme otevírali zprávami o tom, jak vedení Prahy 11 fakticky vystěhovalo na ulici azylové služby, které v sounáležitosti s evangelickým sborem a kostelem na Jižním Městě provozovalo občanské sdružení Společnou cestou. Co prožili aktéři postižení touto zvůlí v následujících dvanácti měsících? Na to jsme se zeptali Mileny Svobodové a Ivy Poláčkové z vedení Společnou cestou a Karla Matějky z inciativy SOS-azyl, vytvořené členy českobratrského sboru.

Po celé Praze

„Trajdáme po celé Praze,“ odpovídá M. Svobodová na otázku, zda a jak zvládlo občanské sdružení Společnou cestou nově uzpůsobit své služby po 28. 2. 2009, kdy doběhla výpověď z domu na Donovalské ulici. Za její prostořekou charakteristikou se skrývá pozoruhodná invence a především obrovské lidské nasazení. Za léta působení se ukázalo, že důležité je propojení sociálního poradenství, azylových služeb a doprovázení rodin v krizových situacích. To vše nacházeli zájemci a potřební za „jedněmi dveřmi“ – v objektu azylového domu vedle kostela na Donovalské.

Sdružení proto usilovalo najít pro nasbírané zkušenosti a osobitost své práce další uplatnění. „Proto jsme hledali jiné cesty, jak služby dále poskytovat, byť v náhradních prostorách. Během intenzivních jednání na magistrátu hlavního města jsme přistoupili na variantu poskytování azylového ubytování pro matky a rodiny s dětmi v magistrátních pronajatých bytech rozmístěných po Praze. Dále jsme s Magistrátem hl. m. Prahy jednali o schválení finančního daru, který by pomohl našemu sdružení překlenout obtíže, které nám vznikly v souvislosti s výpovědí z nájmu,“ vysvětluje sociální pracovnice Iva Poláčková.

Magistrát tedy nakonec „zatáhl“ alespoň část škod, které Praha 11 výpovědí napáchala (neziskovka ve výpovědi z nájmu nemohla např. žádat o granty na další období a hrozila jí likvidace). Ze služeb, koncentrovaných v jednom místě, se stala služba rozptýlená v terénu města. Změna způsobu práce sebou přinesla především omezení počtu klientů, kterým je sdružení schopno poskytnout azylové bydlení. Za uplynulý rok jich bylo 90, přičemž mnozí (a to i v případě domácího násilí) museli být odmítnuti.

„Azylové ubytování pro matky a rodiny s dětmi je poskytováno v samostatných bytových jednotkách pronajatých od Magistrátu na dobu určitou a rozmístěných po Praze. Celkem se jedná o 6 bytů různé velikosti s celkovou kapacitou 29 lůžek, které umožňují buď ubytovat samostatně maminku nebo úplnou rodinu s dítětem či dětmi, nebo ve větším bytě ubytovat dvě maminky s dítětem (princip komunitního ubytování). Takto pokytovanou službu azylového ubytování považujeme za pilotní projekt, který pomáhá maminky nebo úplné rodiny s dětmi, ohrožené ztrátou přístřeší nebo bezpečného zázemí, integrovat v běžném a přirozeném prostředí,“ pokračuje Iva Poláčková.

Daří se tedy dál poskytovat bydlení celým rodinám, což je v českých poměrech unikum. Klienti mají větší nezávislost, což napomáhá účinnější integraci do běžného života. Služba je ovšem náročnější na čas a energii sociálních pracovníků. „Náš pracovník uživatele navštěvuje v bytových jednotkách a naopak uživatelé také docházejí na domluvené schůzky do kontaktního místa,“ popisuje I. Poláčková.

Terénní podoba služby paradoxně zužuje prostor pro individuální přístup k méně skladným klientům. Zatímco v azylovém domě byli klienti nablízku, šlo na ně dohlédnout, včas vyhmátnout důvody krizí a poskytnout další šance, v případě objíždění jednotlivých bytů se ukázala nutnost nekompromisní reakce na jakékoli nedodržení pravidel. A o leckterých malérech se pracovníci dozvědí pozdě. Potřebnost je ovšem neutuchající: „Po azylovém ubytování je i nadále vysoká poptávka, kterou zdaleka nemůžeme uspokojit. Za první čtvrtletí 2010 evidujeme 22 podaných žádostí, které představují 33 dospělých a 39 dětí.“

Kostel se stal zázemím pro poradnu a konzultace

Primátor Bém hovořil v lednu 2009 o spolupráci Sborového domu Milíče z Kroměříže a domu azylových služeb jako o géniu loci. Záhy ovšem dal od problému ruce pryč a v září přijel slavnostně otevřít azylový dům přestavěný na školku. Co z někdejšího propojení zůstává?

Sborový dům, jinak evangelický kostel se stal zázemím pro sociální pracovníky Společné cesty, kam přicházejí na konzultace klienti azylových bytů. A především tu funguje občanská poradna.

„Poskytuje své služby formou osobní konzultace v dané hodiny, po telefonu nebo prostřednictvím internetové poradny. Během prvního čtvrtletí poradci zaznamenali zvýšený nárůst dotazů a zodpověděli jich cca 1100. Velmi častá je problematika zadlužování,“ informuje dále I. Poláčková. Inspirací hodnou následování představuje zejména zdejší internetová poradna. Zájem daleko převyšuje kapacitu, ale tazatelé se mohou dozvědět termín, kdy bude jejich dotaz zodpovězen.

Během uplynulého roku se ovšem ukázalo, že překročit „práh kostela“ představuje pro leckteré lidi v problémech z nejrůznějších důvodů příliš vysoko položenou laťku. Proto teď sdružení plánuje poradnu přesunout blíže lidem, do Spytihněvské ulice na rozhraní Nuslí a Vinohrad. Tady k ní bude vskutku „nízkoprahový“ přístup.

Milena Svobodová se svou kolegyní Marií Vorlovou končí ze zdravotních důvodů, uplynulý rok je zcela vyčerpal. Ředitelský post přenechala dosavadní sociální pracovnici Ivě Poláčkové. K domu, z něhož byla Společná cesta vystěhována, se už příliš neupíná. Spíš ji trápí jiná věc. Rada Prahy 11 přesunula sociální služby na akciovku Jihoměstská sociální. Tento přesun je nezvratný a zároveň umožňuje, aby se podnikání v sociálních službách provozované za pomocí státních a obecních prostředků, dostalo zcela mimo veřejnou kontrolu.

Arogance mocných pokračuje

„Samotná kauza má ještě dozvuky. V září 2009 vystoupil na zasedání městské části Praha 11 senátor Karel Schwarzenberg a spolu s ním i kurátor sboru Pavel Hejda s velmi otevřeným příspěvkem, kde bez servítek popsal průběh kauzy z našeho pohledu – tím se náš sbor dostal definitivně ‚na index‘,“ začíná své líčení Karel Matějka, vůdčí postava iniciativy SOS-azyl, kterou členové evangelického sboru a přátelé sdružení založili s cílem koordinovat solidaritu a zvrátit někdejší výpověď.

Vedení Prahy 11 jakožto provozovatel školky ovšem dává najevo, že se svým sousedem nehodlá příliš mazlit. V rámci stavebních úprav bylo zabráno parkoviště ze zatravňovacích roštů, které sbor vlastním nákladem vybudoval a které bylo součástí bezbariérového přístupu do kostela. Jako nová bariéra mezi školkou a kostelem vyrůstá živý plot (aby se tak obešly komplikace se stavebním povolením).

V Pražanu, jinak propagačním bulletinu Věcí veřejných, byl zase sbor na podzim 2009 demagogicky osočen, že jeho zástupci sháněli v zahraničí prostředky na výstavbu kostela pod falešnou záminkou, že jde o podporu azylového centra. Autorka článku pochválila radnici Prahy 11, že se nedala a školku (i navzdor protestům ze senátu) vybudovala. Poněkud hysterická rétorika propagandisticky pokrývá postoj radních z Prahy 11 – a mimoděk zhmotňuje podezření, že Věci veřejné jsou především účelovou politickou zálohou pro nevybíravé lobisty, dosud napojené na pražskou ODS.

V době uzávěrky tohoto článku se konalo první jednání u Městského soudu pro Prahu 4 ve věci opětovného zpřístupnění kostela pro bezbariérovou automobilovou dopravu. Městská část se hájí tím, že zničené parkoviště není možné obnovit, neboť se tam nachází pozemek mateřské školy…

Kostel přestěhovat nelze…

„Na začátku ‚boje‘ bylo obyčejné naštvání na aroganci moci, že se vůbec něco takového mohlo stát. …myslel jsem především na obyvatele azylového domu, na zahraniční dárce, díky jejichž konkrétní obětavosti projekt mohl vzniknout, a na ty, kteří toto úžasné dílo doslova vydupali ze země. Udržet spolupráci sboru a sdružení, či vlastně zachránit sdružení a jeho činnost, mi splývalo se zápasem o zachování objektu, ale to byla spíš technická záležitost, protože nový kostel dost dobře přestěhovat nelze,“ odpovídá Karel Matějka na dotaz, zda když azylová služba sešla částečně z očí, nesešla evangelíkům také z mysli. Vystihuje tak úkol, který aktéři kauzy musí nyní řešit. Ve chvíli, kdy zúčastněné přestává spojovat společný nepřítel, se cesty mohou rozejít o to rychleji. S tím, že se z prostor kostela postěhuje poradna, se společná cesta sboru a sdružení dále rozvolní.

Iva Poláčková však s další spoluprací počítá. Sborový dům zůstane kontaktním místem pro další program, provozovaný sdružením, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Laicky vyjádřeno, sociální pracovníci pomáhají v terénu i ambulantně „postavit se na nohy“ rodinám ohroženým krizí vztahů, dluhy, ztrátou zaměstnání či jiným sociálním ohrožením. Od začátku roku takto spolupracovali s dvanácti rodinami.

V prostorách kostela se také odehrávají vánoční či velikonoční setkání pro maminky a dětmi z řad klientek. „A maminky z mateřského centra Pramínek, které ve sborovém domě funguje, obdarovaly naše maminky dětským oblečením a podobnou výbavičkou,“ uzavírá Poláčková.

Církevních společenství, jejichž život je organicky propojen s konkrétní službou potřebným, není ve zdejších krajích zase tolik. Přejme tedy aktérům „unikátního projektu“, aby navzdor překážkám a každodenním frustracím nalézali další možnosti, jak společnou cestu udržet či rozvinout.