V posledním měsíci se v několika souvislostech objevilo téma odpuštění mezi národy. Otiskujeme kázání, které k tomuto tématu boskovický farář M. Zikmund pronesl v partnerském sboru v bavorském Saalu nad Dunajem v neděli 18. 10. 2009.
Matouš 9,1–8
Ježíš vstoupil na loď a přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel domů. Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.
Bratři a sestry.
Příběh o uzdravení ochrnutého člověka ukazuje, že odpuštění a uzdravení patří k sobě, že je mezi nimi souvislost.
Zanedlouho budeme slavit výročí revoluce roku 1989. Dobře si vzpomínám na ohromnou demonstraci v Praze na Letenské pláni, kde se shromáždilo více než půl milionu lidí požadujících konec totalitního režimu. Program mítinku režírovali lidé z disentu, v čele s Václavem Havlem. Mezi řečníky vystoupil i policista, který se týden před tím podílel na brutálním zásahu proti pokojné studentské demonstraci. Když bylo oznámeno, že chce něco sdělit, v obrovském zástupu to zašumělo až zajiskřilo. Co čekat od pretendenta komunistické moci? Pak vystoupil mladý muž a poněkud nejistým hlasem požádal shromážděné lidi o odpuštění. Překvapení vystřídal potlesk zástupu, který tuto prosbu vyslyšel. A moderátor celé akce, současný biskup Václav Malý vyzval shromáždění k modlitbě Páně. Nevím, kolik tam bylo mezi lidmi křesťanů, možná menšina. Přesto když se nad Letenskou plání linula slova „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, snad právě tehdy byl přeťat hlavní kořen komunismu, totiž nenávist. Prosba o odpuštění a smíření stála na počátku uzdravení celé společnosti.
Psycholog C. G. Jung, který se tolik zabýval lidskou myslí, napsal, že oč více lidé klečí ve zpovědnici, o to méně leží v nemocnici. Nevyznaná vina či hřích je vážnou nemocí pro člověka. Může se totiž šířit bez překážek, pokud je přehlížen nebo považován za neškodný. Až nakonec člověka ochromí tak, že už není schopen se otevřít vůči své minulosti. Je to jako s vážnou chorobou. Pokud např. AIDS prohlásíme za neexistující nebo za lehkou infekci, asi jako rýmu, budeme se podle toho chovat. A onemocníme. Podobně je to s naším hříchem. Myslíme si, že čas je nejlepší lékař. Ale vina, jednoduše zametená pod koberec, dá o sobě vědět.
AIDS a hřích mají totiž i tu společnou vlastnost, že se jejich příznaky projeví až za dlouhou dobu po získání infekce. Co můžeme dělat, když se vzpomínka na vinu nebo její důsledek vynoří na povrch? Pak člověk reaguje tak, že se ji pokusí potlačit, zbavit se jí. Druhá možnost je, že svou vinu vyzná.
Komu však a jak? Četl jsem, že svěříme-li svou minulost psychologovi, bude nás učit, jak na ni zapomenout. Svěříme-li ji psychiatrovi, předepíše nám nejspíš tabletky na spaní. Ale pak je tu ještě cesta těch, kteří přišli s ochrnutým člověkem k Ježíši. Svěříme-li svou minulost Ježíši Kristu, uzdraví ji. Pán Ježíš si byl vědom toho, že člověk potřebuje osvobodit od hříchu, který se na něj stále lepí. Proto přišel na svět, proto vzal na sebe kříž, proto zemřel, aby s ním zemřely i naše hříchy. Abychom věděli, že síla hříchu byla překonána.
V tom tkví síla evangelia. Bůh ve svém Synu k nám přichází osobně a zve, abychom zátěž své minulosti vyklopili před něj. Můžeme tomu říkat zpověď, pokání či jinak, ale vždy jde o to, že svou zatíženou minulost můžeme svěřit Božímu Synu. On ví, co nás trápí a proč. A chce nám ukázat cestu ven z našeho trápení, chce nás uzdravit z našeho ochrnutí. Chce uzdravit a obnovit náš vztah k Němu.
Ježíš řekl tomu ochrnutému člověku: Vstaň, vezmi své lože a jdi domů. On vstal a odešel domů. Mohl jít, mohl se pohybovat a vrátit se domů. Tedy vrátit se do míst, kde byl dříve považován za invalidu. Mohl najednou činit, co dříve nezvládal. Ježíšovo odpuštění uzdravuje a uschopňuje člověka k tomu, aby pustil Boží světlo do své temné či zastíněné minulosti a začal nanovo. Odpuštění otevírá člověku novou perspektivu. Ve svém nitru a postojích už jej nevede jeho vlastní ublíženost nebo špatné svědomí, nýbrž odpuštění a láska. Je-li nám odpuštěno, pak i my máme sílu a touhu odpustit druhým. Boží láska tak vede člověka k určité velkorysosti.
Ochrnutým člověkem může být či je kdokoliv z nás osobně. To když nás blokuje např. zaseknutý vztah k někomu z našich bližních v rodině či ve sboru. Může to trvat dlouho a už to bereme tak, že se s tím nedá nic dělat. Ale dnešní zvěst evangelia říká, že se dá vždy něco dělat. Vždy s tím můžeme předstoupit před Ježíše Krista, před ním vyklopit svou zátěž a požádat o odpuštění a sílu odpustit.
Ale takovým ochrnutým může být i celá společnost, když v sobě nese rány (viny) z minulosti a neví si s nimi rady. Včera jsme navštívili Mnichov, krásné město po vnější i duchovní stránce. Je to zároveň město, které si mnozí Češi i Němci spojují s Mnichovskou dohodou, když se v roce 1938 jednalo o vydání českého pohraničního území Německu. Pro mladší generaci je to už strašně dávno a s Mnichovem si spojují spíše fotbalový klub Bayern. Přesto ten starý pocit zrady je v části naší společnosti zakořeněný a dodnes vede k rozdmýchávání strachu z Německa a k obhajobě vyhnání sudetských Němců z jejich domovů. To je výrazem toho, že se většina společnosti se svou minulostí dosud nevyrovnala, nepřijala odpuštění a sama neodpustila. I z toho důvodu někteří čeští politici v čele s prezidentem blokují přijetí Lisabonské smlouvy. Nevyléčená vina plodí jen strach a nedůvěru.
Bratři a sestry, bible neskrývá tuto temnou stránku člověka, ale nezůstává jen u toho. Evangelium je zprávou o Božím Synu, který přichází jako lékař k nemocným, jako otec ke svým dětem. Na začátku našeho oddílu čteme: Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu. Po uzdravení ochrnutého následuje zpráva: Když šel Ježíš odtud dál… Pán Bůh je v pohybu k nám, k lidem různě deptaným, slabým, ochrnutým. Touží se s námi setkat a přijmout nás. Dává nám šanci zbavit se všeho, co nás zatěžuje. To sami nesvedeme. Sami možná ani netušíme, že je v nás něco zatěžujícího a ochromujícího. Ale s Bohem můžeme beze strachu pohlédnout na svou minulost i přítomnost a odevzdat vše do jeho rukou. Kristovo odpuštění odstraňuje ze srdce hněv, hořkost, strach i touhu po pomstě a pomáhá nám žít z Božího pokoje.
Za několik dnů nás čeká oslava jednoho výročí. Zde v Německu budete slavit 9. 11., my 17. 11., dvacet let od pádu železné opony. Dobře si vzpomínám na euforii z nabyté svobody. Rány z minulosti se postupně daří hojit, nyní jsme dobrými sousedy v Evropské unii. Přitom víme a vyznáváme, že pravou svobodu nalezneme pouze v Tom, kdo jediný uzdravuje a osvobozuje, v Ježíši Kristu, našem Pánu. On přichází, aby uzdravil ložisko našich nemocí a odstranil nejrůznější opony, které nás vzdalují od Pána Boha a bližních.
Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha. Bratři a sestry, když se zde opět můžeme vidět, slavit hezká výročí a především bohoslužby, za to chvalme našeho Pána. Amen.