Aktuální slovníček biblických pojmů
Ve světě lidí obklopeném kosmickými dálavami je všechno zatímní, ani stopa nějaké věčnosti; všechno uplývá – a jednou skončí. Hebrejská Bible má pro tento stav věcí výraz hebel – to znamená vánek, opar, někdy přelud. Pomíjivost (tak ČEP), řecky mataiotés, latinsky vanitas, neznamená „marnost“ (kralický výraz znamenal tehdy něco jiného). Nejde o životní rozměr, kde všechno rozežírá zmar a fatální zhouba, nýbrž o míjivý ráz lidského i mimolidského žití. To je tématem knihy Kazatel (Kohelet). Židovský filosof zde bez skrupulí dokládá, že nic nemá punc věčnosti, všechno je relativní, každé absolutno je nepravé, všechna pýcha je paví iluze. Člověk (adam) není bůh, ani polobůh, bytost mytická, neporazitelný geroj, vševládný panovník. Stejně jako všichni ostatní tvorové (kraličtí: hovada) spěje k hrobu (šeolu, místu naprostého zmlknutí), k bezžití (Kaz 30,20n). Nikdo neví, jaký čas právě nastal (Kaz 3), lidé se podobají rybám zmítajícím se v síti (Kaz 9,12). Sama moudrost je dvojznačná. Bohoslužebný prostor může být místem nezřízených iluzí a pokrytectví podobného truchlohře (Kaz 4,17–5,6). Člověk (a to není relativizováno) však musí počítat s Božím soudem, který všechny věci a okolnosti postaví do pravého světla (Kaz 12).
O míjení lidské existence (a to dokonce i o existenci samotných bohů – Ž 82) mluví žalmisté (Ž 39,7) i proroci (Iz 40,6).
1. Lidská existence je travná, prašná, oparná. Mé poznání je částečné, úlomkovité, deformované. Víra spočívá i v tom, že se člověk zbavuje iluzí o sobě i o světě, že se učí žít ve skromných rozměrech pokorného lidství, že se nepokládá za „nadčlověka“ (Nietzsche). Člověk víry se snaží vymýtit touhu po zotročujícím ovládání spolulidí – a to i ze svých snů a uměleckých výtvorů
2. I jako tráva mohu krásně kvést na Božích lučinách. Že přinesu i plody – to je má naděje, jež může mít povahu triumfu víry. I Kazatel radí užívat bez sžíravých starostí příjemných radostí:
„Jdi, jez svůj chléb s radostí … Užívej života se ženou…“ (Kaz 9,7nn). Přesto víme s apoštolem: „Když mdlím, tehdy silen jsem.“ (2K 12,10)
3. Naše mdloby vyvěrající mnohdy z osobních vin, vzal na sebe (jaké štěstí, křesťanská duše) Služebník Boží (Iz 53). To demonstroval celým svým životem před Boží tváří nazaretský Kristus – Ježíš, za nás popravený (Mk 15,16).