11. listopadu 2005 uplyne 150 let od úmrtí křesťanského a přitom silně individualistického myslitele. Následovat Krista znamená žít v trvalém konfliktu s tímto světem. Před Bohem může stát teprve svébytný a zodpovědný jednotlivec.
Od konce středověku ztrácelo dánské království jedno území za druhým i dřívější politický význam. V první polovině 19. století pak nastalo v Dánsku období kulturního rozkvětu. U dvora byli vítáni umělci, vědci i intelektuálové, sám král štědře přispíval na jejich studia a cesty po Evropě. Lidé včetně církevních představitelů se zajímali o kulturní a technické novinky, o zlepšení svého životního standardu a křesťanské dědictví se stále více stávalo neživou konvencí a rekvizitou minulosti.
Otec Søren Kierkegaarda Michael Pedersen Kierkegaard pocházel z chudých venkovských poměrů a vypracoval se na úspěšného obchodníka. Úspěchy v podnikání mu umožnily vzdát se obchodu a žít z renty, při státním krachu v r. 1813 své jmění úspěšnými spekulacemi ještě navýšil. Na první pohled patřil k těm, jež doba pozvedla. Nikdy však nedokázal zapomenout na svůj původ v bezútěšných poměrech jutských rašelinišť, trápil se hříchy mládí, zejména svým prokletím Boha v chlapeckém věku, a věřil, že jeho rod je a bude navždy prokletý. Přežil svou první i druhou ženu a většinu svých dětí, a to posilovalo jeho trudnomyslnost. Útěchu hledal ve víře: Přátelil se s Jacobem Peterem Mynsterem, biskupem státní luterské církve, ale se svými dětmi navštěvoval i modlitebnu herrnhutského společenství, odvozujícího své kořeny z českého a později saského reformačního hnutí. Ve stáří se těžkomyslný otec upnul na výchovu zbývajících synů – Petera a zejména nejmladšího Sørena. Vedl je k odříkání, učil je formulovat a probíral s nimi složité a abstraktní problémy. Peter, který se jako jediný potomek zasmušilého otce dožil stáří, se měl později dopracovat až k biskupskému úřadu, ne však ke štěstí; rodová dispozice ve stáří přerostla v šílenství. Malý Søren byl velice nadaný, ale trpěl slabou tělesnou konstitucí, jako chlapec navíc spadl se stromu a měl pak po celý život atypicky prohnutou páteř. Byl však mimořádně inteligentní. Vždy bude vyčnívat. Dokáže této své pozice využít?
Proti kolektivu
V kodaňské vzorové měšťanské střední škole patřil Søren k nejlepším žákům, svou odlišnost i rodovou těžkomyslnost dokázal dobře skrývat i překonávat pověstnou ironií, jíž se obávali spolužáci i někteří učitelé. V roce 1830, v sedmnácti letech, se zapsal na studium teologie na univerzitě v Kodani. Tehdy módní Hegelově filosofii vytýkal, že se dostatečně nezajímá o jednotlivce, jeho morální dilemata a duchovní život. V roce 1835 si o prázdninách u moře zapsal do deníku: „K čemu by mi bylo, kdyby pravda stála přede mnou odhalená a nahá, lhostejná k tomu, zda ji poznám, či ne, a vyvolávala spíše úzkostný třes než důvěrné odevzdání?“… „To, co mi skutečně schází, je ujasnit si, co já mám dělat… Záleží na tom, abych porozuměl svému určení, abych viděl, co ode mě Bůh chce, abych dělal; to znamená najít pravdu, která je pravdou pro mne, najít takovou ideu, pro niž chci žít a zemřít.“
Prostředí univerzity umožňovalo mladému muži vyniknout, a zároveň mu nabízelo mnoho svodů. Soren některým z nich na pár let podlehl, zanedbával studium, odstěhoval se od stařičkého otce a nadělal dluhy. Z extravagantního životního stylu jej vytrhla teprve smrt milovaného profesora a spisovatele Poula Martina Møllera. Poskytla mu podnět k sebezpytování a jediné východisko nalezl v návratu k jistotě víry svého otce. Oddal se modlitbám, odříkání a na jaře 1838 zakusil něco, co popisuje jako nepopsatelnou radost, „ne radost nad tím či oním, ale plný výkřik duše jazykem, hlasem a celým srdcem“. Po obnoveném soustředěném úsilí konečně, až v roce 1840, složil závěrečnou univerzitní zkoušku.
Názory oponentů zpochybňoval nepřímo: zneškodňoval je svým humorem, sarkasmem a dováděl je do paradoxních důsledků. Jeho první přednáška ve studentském spolku na podzim roku 1835 byla reakcí na předchozí přednášku kolegy, který požadoval v dosud formálně absolutistickém Dánsku plnou svobodu tisku. Kierkegaard se i ve svém bohémském období naopak staví proti ostatním na stranu tehdejšího krále Frederika VI. (velice slušného a osvíceného monarchy), který svobodu tisku omezil. Do deníku si zanedlouho zapsal trpký poznatek, že „člověk téměř nikdy neužívá těch svobod, které má, jako například svobody myšlení; místo ní požaduje jako náhradu svobodu projevu.“ Kolegové ze studií Kierkegaarda nechápali, dosavadní úroveň svobod považovali za samozřejmou a práva a svobody se podle nich daly leda rozšířit. V roce 1849 bylo v Dánsku přiznáno volební právo téměř všem mužům. Kierkegaard se obával lidovlády nekorigované morálními ohledy a umírňující tradicí. Za nejnebezpečnější manipulátory doby, zneužívající nově nabývaných svobod, považoval již v r. 1848 jednak komunisty, jednak nově nastupující bulvární tisk.
V roce 1845 Kierkegaard nepřímo odhalil tajnou spolupráci ambiciózního literáta Petera Ludviga Møllera s bulvárním plátkem Korzár a vyjádřil své opovržení. Møller, který se následkem odhalení musel rozloučit s nadějí na akademickou dráhu, rozpoutal proti Kierkegaardovi širokou kampaň: po měsíce ho spolu s redakčními kolegy zesměšňoval stále novými karikaturami i texty. Brali si na mušku Kierkegaardovy charakteristické rysy a způsoby, jeho špatně pochopené názory a neušetřili ani jeho hubené nohy a krátké kalhoty. Každý jej pak na ulici poznával, davy lidí se mu vysmívaly, kamkoli se hnul, a byl i napadán. Rodiče v Dánsku dokonce přestali na desítky let dávat chlapcům jméno Søren. Kierkegaard v tom všem viděl projevy moderní doby, v níž se dav obrací proti komukoli, kdo je jiný nebo jej převyšuje; příslušníci davu ztrácejí individuální odpovědnost za své činy a schovávají se za neosobní pojmy nebo hesla, která mohou podle okamžité potřeby nebo zájmu opustit.
Kierkegaardův pohled je v některých ohledech zasazen do tradičního křesťanského rámce. Na druhé straně má bezprecedentní starost o jednotlivce. Křesťanství podle něj stojí a padá s jednotlivcem a Kierkegaard zuby nehty brání jeho svébytnost. Natolik, že si nezávislých (tedy pohanských) řeckých filosofů, filosofujících ve vlastní režii, především Sókrata, vážil víc než filosofů novověkých, příliš spjatých se státem nebo institucemi. Do jisté míry v protestantském duchu nedoporučuje mystické pohroužení, ale hledá v člověku ty kapacity, které jej uschopňují jít a plavat proti proudu, proti duchu doby.
Těžkomyslnost a samota
V roce 1837 Søren Kierkegaard poprvé spatřil tehdy patnáctiletou Reginu Olsenovou, dceru státního rady. Poté co Søren ukončil studium teologie, došlo k zásnubám. Ozývala se v něm však stále víc jeho osudová těžkomyslnost a po roce snoubeneckého vztahu z ne zcela objasněných důvodů zasnoubení zrušil a odjel do Berlína, aby si prý poslechl přednášky tehdy již slavného filosofa Friedricha Schellinga. Schelling jej filosoficky i lidsky zklamal a po několika měsících pobytu v Berlíně se Søren vrátil do Kodaně. Regina se zanedlouho šťastně vdala a přežila Sørena téměř o půl století. Søren a Regina se zcela odloučit nedokázali; na přelomu let čtyřicátých a padesátých se ještě několikrát jakoby náhodou setkali na ulici nebo v kostele. Regina se stala inspirátorkou mnoha Kierkegaardových spisů. Ještě v roce 1848 si zapsal do deníku: „Je to zvláštní, Sókratés mluvil vždycky o tom, že se učil od ženy. Ach, já mohu také říci, že za své nejlepší vděčím dívce; neučil jsem se tomu však od ní, ale u ní.“
Žil spíš osaměle, ale v Kodani podnikal každodenní vycházky a často se zastavoval k rozhovorům se známými. Chodil často do divadla a příležitostně přispíval do kulturních rubrik novin – dánský národ s pouhým miliónem obyvatel specializovaná literární periodika tehdy ještě neměl. Dokázal promluvit s lidmi nejrůznějších profesí a sociálních vrstev. Při rozmluvách lidi pozoroval, své dojmy, zkušenosti a úvahy ze setkání a tzv. psychologických experimentů zapisoval a často přenášel do svých prací. Byl dobrým řečníkem, měl smysl pro humor, dokázal bavit publikum a mnoho lidí se špatným svědomím se obávalo jeho jazyka a pera. Pracoval i na několika dílech současně. Pečlivě se oblékal, dbal na sebe a po materiální stránce nežil nikterak asketicky – obýval několik místností a držel si zejména ve čtyřicátých letech služebnictvo. Psalo se mu nejlépe přes noc, kdy město spalo, a večer se posiloval k práci vybranými jídly, vínem a tabákem. Celkem čtyřikrát podnikl cestu do Berlína, jednou do Švédska a jednou do rodiště svého otce v Jutsku, ale rád si také vyjížděl kočárem na venkov, do míst v okolí Kodaně nebo do přírody, kde se cítil dobře a mohl si odpočinout od psaní. Několikrát i kázal z luterské kazatelny. Od roku 1846, po vydání řady knih, si několikrát pohrával s myšlenkou stát se venkovským pastorem, ale nedokázal se natrvalo rozloučit s možnostmi hlavního města.
Tehdy již proslulého pohádkáře Hanse Christiana Andersena Kierkegaard znal, považoval jej za „ufňukance“, jako člověka ani jako umělce si ho nevážil, a vytýkal mu absenci životního názoru, který by se projevil v jeho dílech a byl s to odolat případným bouřím a nepřízni doby – tak jako oheň, který se prudkým větrem ještě rozžhaví. V kritice předjímal Nietzschovo „co tě nezabije, to tě posílí“.
Po rozchodu s Reginou se pravidelně stýkal jen s nevelkým okruhem lidí a se svými příbuznými a jejich dětmi, jimž nosíval dárky. Po dva roky se pokoušel najít spřízněnou duši a možná svého nástupce v Rasmusu Nielsenovi, kodaňském profesoru filosofie, ale pak zjistil, že Nielsen si leda přisvojuje jeho názory, samostatného myšlení však schopen není.
Ještě koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let žije Søren Kierkegaard z otcova dědictví a během krátké doby dokázal napsat mnoho spisů prvotřídní kvality a úrovně. Po roce 1851 už píše málo; jeho tvůrčí energie se vyčerpala. Utvrzuje se postupně v názoru, že život státní luterské církve, k níž se stále ještě hlásí, je na hony vzdálený ideálům Krista, prvních křesťanských apoštolů a mučedníků. Několik let se připravuje ke konfrontačnímu vystoupení. Signálem mu byla smrt starého biskupa Mynstera, v němž viděl spíše hodnostáře státněcírkevního establishmentu, „kujóna, který myslí jen na to, jak získat moc a dostat se do vznešených kruhů,“ než „ryzího svědka pravdy“ a „člena svatého řetězu svědků, táhnoucího se ode dnů apoštolů“, jak psaly nekrology. Kierkegaard hojně polemizoval s názory a postoji církevních představitelů, nejdříve v novinách a pak v časopisu Okamžik, který sám založil a psal do něj všechny příspěvky. Hemžilo se to v nich výsměšnými, ironickými i jedovatými invektivami. Bere si na mušku zejména zesvětštění tehdejší luterské církve, její podřízenost státu a odcizenost novozákonnímu étosu. Všem křesťanům doporučuje celibát, Mynsterova nástupce novopečeného biskupa Martensena přirovná k obchodníkovi se zkaženými rybami, kterého zajímá jen finanční obrat jeho podniku. Srovnává kostel s divadlem a dává ostentativně přednost divadlu, které prý alespoň upřímně přiznává, co je zač. Vyzývá čtenáře, aby do kostela ani nechodil: bude pak mít na svědomí o jeden těžký hřích méně – nebude se podílet na tom, jak si lidé z Boha dělají blázny… Přestože ve svém časopise považoval státně církevní mašinérii a své spoluobčany, kteří se na ní podíleli, za něco ubohého, jeho útočný časopis si lidé rádi kupovali a četli. Státní církev, proti jejímž pořádkům tak úporně brojil, mu nakonec uspořádala pohřeb ve Vor Frue Kirke – jednom z největších kodaňských kostelů. Kostel byl nabitý k prasknutí a mnoho lidí muselo stát venku. Pohřbu se, pravda, nezúčastnil téměř nikdo z vyšší společnosti a oficiálních kulturních osobností, kteří se báli o svou pověst. Většina účastníků pohřbu byli studenti nebo obyčejní lidé, kteří filosofii nebožtíka sotva rozuměli, ale sympatizovali s jeho osamělou revoltou.
Na podzim roku 1855 byl Søren Kierkegaard nalezen v bezvědomí na ulici a dopraven domů a pak do nemocnice. Potěšilo ho, že za ním zdaleka přijel spolužák a jediný důvěrný přítel, pastor Emil Boesen. Søren byl před smrtí vyrovnán, na nikoho se nezlobil, avšak odmítl od přítele přijmout svátost. Přijal by ji jedině od laika, pastora však považoval za královského zřízence, nositele autority úřadu, která je neslučitelná s nárokem křesťanství. Po měsíci, 11. listopadu, umírá ve věku 42 let na celkové vyčerpání a postupnou paralýzu těla, vyrovnán se světem.
Hra s čtenářem
V rozsáhlých deníkových zápiscích najdeme mnoho nekonečně přemílaných Kierkegaardových názorů i vtipné aktuální postřehy. Jeho orientaci dokreslují poznámky k jiným spisovatelům nebo filosofům: má kritické výhrady téměř ke všem s výjimkou Písma (otcovská Bible je mu ústřední a nikdy nezpochybněnou autoritou) a několika málo křesťanů, zejména poustevníků nebo mučedníků, kteří se distancovali od světa a soustřeďovali na niterný vztah k Bohu a skrze něj k lidem. Zdaleka ne všechny jeho knihy nesou v titulu jeho jméno. Většinu z jeho nepseudonymních prací tvořily tzv. povznášející nebo křesťanské řeči, rozpravy, kázání nebo výslovně křesťanské polemiky. K těmto spisům se hlásil a měly vyjadřovat jeho vlastní názory. Snad nejšťastnějším projevem jeho názorů je kniha Skutky lásky. Podle Kierkegaarda se (křesťanská) láska musí prokázat skutky – beze skutků ani není možná (zde se Kierkegaard zřejmě inspiroval Listem Jakubovým). Ačkoli člověk neví a ani nemá vědět, odkud přesně v něm láska pramení, Bližního, jejž má na základě Kristova příkazu milovat jako sebe sama, může najít vždycky – jeho bližními jsou totiž všichni lidé ve své konkrétnosti a jedinečnosti. Pokud si někdo svévolně určuje, jak a koho bude milovat, pokud je láska založena na přitažlivosti druhého, případně na výhodách, kalkulacích a srovnávání lidí, pak za mnoho nestojí. Každému bližnímu člověk dluží nekonečně mnoho lásky, tento dluh milováním neustále narůstá a nedá se splatit. Láska je absolutní povinností a nepřísluší jí žádné sebeuspokojení. Na druhé straně ten, kdo vpravdě miluje, nebude nikdy zklamán. Nemiluje bližního přímo, ale skrze Boha a v Bohu.
Podle Kierkegaarda se lidé jeho doby považují za křesťany, v hlubším smyslu však křesťany nejsou. Tento sebeklam, který jim znesnadňuje celkovou duchovní orientaci, se nedá odstranit přímo – je třeba užít tzv. nepřímého sdělení. Mnohé spisy, které měly čtenáře takto nepřímo „proklamat k pravdě“ a nejsou výslovně duchovně nebo křesťansky orientovány, vydal Kierkegaard pod rozmanitými a vtipně utvořenými pseudonymy, jimiž se distancoval od jejich obsahu. Tyto literárněfilosofické útvary vydával až do počátku padesátých let souběžně se svými nepseudonymními spisy. Předvádí v nich čtenářům několik fiktivních postav ztělesňujících různé životní názory, údajné autory, vypravěče nebo hrdiny spisů. Přiznává vymyšleným autorům i „jejich“ literárním postavám, vystupujícím v těchto spisech, mnohé kladné rysy, vlastnosti, schopnosti a kvality, ale jeho záměrem je čtenáři předvést meze a limity jejich názorů. Odhaluje jejich nedostatky, protimluvy, ztroskotání a slepé uličky, do nichž se dostávají, problémy, s nimiž nemohou pohnout, aby pak ve svých nepseudonymních spisech nebo ve spisech, k jejichž pseudonymnímu titulu alespoň připisuje své jméno, vytyčil cestu, jak tyto problémy překonat. Tu pak nabízí jako náležitě chápané křesťanství. Jediný Kierkegaardův pseudonymní autor, který měl být křesťanem a to dokonce křesťanem mimořádným, dostal jméno AntiClimacus. Skutečný autor – Kierkegaard – přiznával, že on sám není tak dobrým křesťanem jako tento jeho fiktivní hrdina. To, co je na Kristu cenné a podstatné, není přístupno rozumu, ale ve všech dobách pouze víře. K této víře, předpokládající vlastní pokorné odevzdání Boží vůli, nedospívá člověk, zejména člověk moderní a sebevědomý, snadno. Kierkegaard pro něj vypracovává rady a návody.
V několika Kierkegaardových pseudonymních spisech ze 40. let více či méně jasně prosvítají tři základní sféry existence či životní postoje, jaké může člověk zaujímat k sobě samému a ke světu: postoj „estetický“, „etický“ a „náboženský“. Estét vychutnává krásu, žije pro okamžik, o celkové směřování svého života se nestará, závazky a povinnosti k bližním jej nezajímají. Někdy sice dokáže nachytat spoustu lidí na jejich hloupost, případně svést mnoho žen, ale často vyjde najevo, že se sám řítí do neštěstí. Ideálním typem estéta je Svůdce Johannes, vystupující i ve Svůdcově deníku. Tato knížka, která nedávno vyšla podruhé česky, je součástí rozsáhlejšího, složitě koncipovaného spisu Buďanebo. Kierkegaard registroval „estetické“ postoje u mnoha lidí, na první pohled velmi rozdílně utvářených: u archetypálního svůdce Dona Juana i u většiny básníků; u hospodských pijanů, rváčů a povalečů i u tehdejšího dánského krále Christiana VIII., u nějž byl několikrát na audienci.
„Etický“ postoj nejlépe reprezentuje Kierkegaardův fiktivní Soudce Vilhelm, pracovitý muž s promyšleným životním posláním a ideály, který řádně plní své povinnosti a závazky vyplývající z jeho povolání a postavení. Nejedná se pouze o nějakého průměrného měšťáka nebo přisluhovače státního aparátu. Vilhelm není egoistický a projevuje zodpovědnost za svou milovanou ženu, za své děti, stav světa a lidské společnosti. Jednání eticky utvářených lidí již není nahodilé, ale uvědomělé a zásadové a tito lidé hrají v dějinách civilizace významnou roli.
„Náboženský postoj“ vzniká prohloubením etického postoje a může jej zaujmout ukázněný člověk – směřoval k němu například Kierkegaardův oblíbený řecký filosof Sókratés – poté co pozná svá omezení, svou neschopnost všechno napravit a všeho dosáhnout vlastními silami. Tohoto postoje mohou dosáhnout i vyznavači mimokřesťanských náboženství a pohané. Především si však teprve „náboženský postoj“ uvědomuje pravý význam hříchu i víry. Člověk dokáže vyjít ze sebe, vírou pozná, že Bůh přesahuje vše konečné, zatímco on sám je hříšníkem. Přes všechno své úsilí hříšníkem zůstává, avšak doufá, že mu Bůh jeho hříchy odpustí, a jeho naděje spočívá na nejdůležitější dějinné skutečnosti, že se Bůh zjevil lidem v Ježíši Kristu. Bůh se rozhodl stát se člověkem, aby naučil lidi milovat; nejdříve je ale Kristovými ústy přivádí k tomu, aby se zřekli sebe sama.
Dědictví a odkaz
O část otcova dědictví Kierkegaard sice přišel neuváženým nákupem akcií, zbytek mu však vystačil na vcelku komfortní život, intenzívní psaní a vydávání spisů různých žánrů na vlastní náklady. Byly s výjimkou Svůdcova deníku (který měl nalákat senzacechtivé publikum na autorovy náboženské spisy) dlouhodobě neprodejným zbožím. Kierkegaardův odkaz je tedy výlučně literární a vzhledem k jeho krátkému životu rozsáhlý a úctyhodný. V dánském novém vydání jeho sebraných spisů připadá na jeho vlastní díla 16 dost silných svazků, ale dalších 12 svazků připadá na jeho zápisky a dokumenty. Přestože se Kierkegaard mnohdy opakuje, jeho jednotlivá díla nebo i jejich části se od sebe často tématicky, obsahově i žánrově značně liší. Čistě filosofické pasáže nebývají dlouhé, Kierkegaard rád sklouzává k živým a konkrétním situacím i vlastním zážitkům z tohoto světa, ale dívá se na ně často z úhlů pro běžného čtenáře neobvyklých. Ne všechna jeho díla vyznívají pochmurně.
Analyticky sledoval, jakým životem žili starozákonní a novozákonní představitelé. Svými novými interpretacemi některých biblických pasáží ovlivnil nejen mnoho teologů 20. století, ale předjímal i některé analýzy tzv. filosofie přirozeného jazyka, která se rozvíjela hlavně v anglosaských zemích zhruba o století později.
Přestože se politikou soustavně nezabýval, útržkovitě nastínil hlubokou kritiku demokracie a problém vyprázdněnosti moderního člověka. Kierkegaard ukázal, že existuje mnoho duchovních milníků, které mohou člověka dobře ba výtečně rozvíjet a omezovat jeho špatné sklony, ale tzv. demokracie mezi ně nepatří, sama nemá z hlediska věčnosti žádný význam, člověka nezušlechťuje, od duchovního úsilí jej spíš odvádí. Rozhodování hlasováním podněcuje navíc oproti jiným systémům manipulaci s lidmi, což Kierkegaard považoval za něco hanebného a nepřijatelného. Neuvědomoval si přitom, že zdaleka ne všechny nedemokratické země měly tak dobrou správu a ve svém čele tak slušné lidi, jako mělo dánské protestantské absolutistické království 30. a 40. let.
Přestože velcí novověcí myslitelé 17. – 19. století si berou za východisko svých myšlenkových soustav lidský subjekt, nenajdeme u nich výraznější zájem o problémy vlastního já. Teprve Kierkegaard se soustavněji zajímá o to, jak se konkrétní člověk může z duchovního hlediska starat o sebe sama, jaký vztah může zaujmout k sobě samému, k Bohu a ke svému bližnímu. Různým existenciálním možnostem člověka odpovídají různá vidění světa. Objektivní myslitel se v prvé řadě táže na věci tohoto světa, subjektivní myslitel, za nějž se považuje i Kierkegaard, si přednostně klade otázku, jak to je (po duchovní stránce) s ním. Na tyto motivy navázali ve 20. století tzv. existencialisté. Některé Kierkegaardovy spisy, zejména Nemoc k smrti, analyzující lidské zoufalství, mohou dokonce sloužit jako základní texty či východiska psychoterapeutické praxe. Mnohé jeho literární texty či útvary přesahují vymezení zavedených literárních žánrů, některé jeho úvahy překračovaly běžný obsahový i formální rámec tradičního filosofování a Kierkegaard se stal v posledních dvou desetiletích vděčným tématem i tzv. postmodernistů.
Kierkegaard interpretoval křesťanství jakožto definitivní odpověď na všechny problémy příliš úzce až výlučně; křesťanství jeho pojetí je nerozlučně spojeno s lidským utrpením, bázní a chvěním. Problémy, před něž staví čtenáře, se dají řešit na mnoho způsobů a často úplně jinak, než si Kierkegaard představoval. Přitom jeho dílo působí někdy na čtenáře až příliš hluboce, sugestivně a přitažlivě, což může vést k přehlédnutí slabosti jeho argumentů.
Většina myslitelů či umělců ovlivní generace bezprostředně následující, aby pak jejich vliv pozvolna slábl. Kierkegaard naopak byl svými současníky karikován a přehlížen, aby pak jeho dílo vydalo plody a získalo nadšence a překladatele v průběhu 20. století, a i na prahu 21. století je jeho vliv patrný. Kierkegaardovy myšlenky a názory sice nikdy nezískaly výslovnou podporu velkého množství lidí, ale mají velkou inspirační sílu. Působí lákavě na pozadí osudově ztroskotávajících velkých společenských a technických projektů 19. a 20. století: plánů, ideologií, budování, bojů, obětí a trapných a krvavých pokusů o impéria, za něž jednotlivec už tolikrát platil svobodou a životem. Ale i na pozadí kolektivních akcí současného světa, kdy jsou lidé jen za podpory ostatních schopni nebo ochotni se držet těch či oněch zásad, protože sami za sebe by neměli dost odvahy nebo sebekázně.
Autor je tlumočník a překladatel