Rozhovor s Katrin Bornmüllerovou
V červenci oslavila 65. narozeniny Katrin Bornmüllerová z Wittlichu u Trevíru. Matka čtyř dětí se pustila v roce 1980 do dobrovolnické práce ve Společnosti pro lidská práva (GFM, později se z ní stala mezinárodní IGFM). Zastupovala ji na zasedáních Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nyní je předsedkyní německé sekce. Za organizování vytrvalé a účinné humanitární pomoci chudším zemím Evropy získala vysoká státní vyznamenání v Německu, Litvě a Lotyšsku.
Monika Žárská
Před převratem se u nás o IGFM nevědělo, protože komunistický režim záměrně potlačoval informace o organizacích prosazujících lidská práva. Dnes zas o takové informace není zájem. Co je tedy IGFM?
K tomu musím poznamenat, že zejména disidenti v SSSR, NDR a Polsku IGFM znali, hlavně se o ní vědělo mezi lidmi, kteří žádali o vystěhování do západního Německa, a těmi, kdo měli přístup k vysílání německé televize.
IGFM (Internationale Gesellschaft für Menschenrechte, Mezinárodní společnost pro lidská práva) byla založena v roce 1972 jako občanské sdružení. V Německu má téměř 3 tisíce členů, celosvětově asi 35 tisíc členů ve 27 sekcích. Cílem IGFM je dosáhnout respektování lidských práv dle Všeobecné deklarace o lidských právech (z 10. 12. 1948), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966) a Závěrečného aktu z Helsinek (1. 8. 1975). IGFM se přitom vedle práva na život soustřeďuje na prosazování dalších práv: svoboda tisku a smýšlení, svoboda vyznání, svoboda shromažďování, právo na opuštění své země a návrat do ní. Členové se věnují sledování konkrétních případů, ovlivňování veřejnosti a humanitární pomoci. Tu vidíme jako neodlučitelnou od prvních dvou úkolů, protože političtí vězni a politicky pronásledovaní často přijdou o práci a jsou pak spolu se svými rodinami závislí na pomoci zvnějšku. Posílali jsme balíčky zejména do NDR lidem, kteří byli persekvováni, po pádu železné opony jsme přestali být vnímáni jako nepřátelé, a také jsme mohli začít organizovat celé humanitární transporty pro potřebné v Pobaltí a na Balkáně. Od roku 1991 IGFM napomáhá prostřednictvím svých sekcí rozvoji občanské společnosti. Jedna z prvních našich sekcí za železnou oponou ostatně vznikla v Československu zásluhou Jana Skoumala.
(V době před listopadem 1989 byla po několik let každá zpráva VONS ukončena slovy „Sdělení Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, člena Československé ligy pro lidská práva, člena Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH)“. V některých zprávách VONS čteme „Převzato z materiálů FIDH“. To je francouzská varianta názvu IGFM – mž)
Občas slyším námitku, že je tu přece už Amnesty International, CSI, ACAT a další lidskoprávní organizace a že se zbytečně tříští síly, když je jich tolik. Co si o tom myslíš?
Ale to je nesmysl, proč by lidé s odpovědným přístupem k lidským právům měli všichni jít k Amnesty? Vždyť jsou různé důrazy, různé metody. Rozmanitost svědčí demokracii a v neposlední řadě je důležitá i kontrola. V oblasti humanitární pomoci, kde jde o značné částky peněžních darů a o leckdy náročné rozhodování, by bylo dokonce vážnou chybou, kdyby se vše koncentrovalo v jedněch rukou.
Jsem ráda, že jsi zmínila Amnesty. Ta je opravdu dost známá. Zasazuje se za politické vězně, sleduje jejich případ od uvěznění do propuštění. Je to velice důležité, ale týká se to jen části politického pronásledování za železnou oponou. Amnesty přímo nezasahovala, když úřady lidem odpíraly práva, neodpovídaly jim na jejich podání, ponižovaly je, když byli lidé odposloucháváni a špiclováni, když děti kvůli křesťanské víře nesměly navštěvovat školy, když byly děti odebírány „vzpurným“ rodičům, když byli lidé zbavováni občanství nebo nebylo dovoleno sloučit rozdělené rodiny.
Stala se z tebe „specialistka na transporty“, vypravilas jich neuvěřitelných 200: 78 do Litvy, 50 do Lotyšska, 49 jízd do Rumunska a 23 do Chorvatska a do Bosny. 3500 tun humanitární pomoci!
V letech 1980–1990 jsem se starala o několik konkrétních případů porušování lidských práv a zaměřovala jsem se hlavně na pronásledované křesťany. Já a moje rodina jsme členy evangelické církve. Dařilo se mi organizovat sbírky a také jsem získala důvěru několika firem v okolí Wittlichu a v nedalekém Lucembursku, které nás začaly podporovat. Po roce 1990 jsem zjistila, že dokážu sehnat takové množství humanitární pomoci, že se vyplatí najmout náklaďáky a poslat celý transport. Našla jsem spolehlivé spolupracovníky v Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, Chorvatsku a Bosně, kteří zajistí rozdělení pomoci, hlavně však se nám podařilo v těchto zemích vybavit celá oddělení nemocnic, domovy důchodců, ústavy pro postižené a sirotčince. Vždycky přitom potkáváme skvělé a obětavé lidi, a zároveň zjišťujeme, že je potřeba starat se dál, a tak když nakládáme do jednoho transportu, mám často už v hlavě další, prostě mě to až pohlcuje. Transporty jsou opravdu moje specializace, nikdo jiný to nechce organizovat, a přitom už bych nějakého svého nástupce uvítala.
Na jaké problémy při práci narážíš?
Mám tým dobrovolníků, mám skladovací plochy, to je pro přípravu transportu to hlavní. V prvních letech nám poskytovala skladiště dráha, byli jsme na nádraží ve Wittlichu, potom se našlo větší skladiště ve sklepě supermarketu. Při nakládání jsem měla vynikající spolupráci s francouzskými vojáky ve Wittlichu a velice jsem litovala, když byli od nás a ze sousedního Sárska před několika lety odveleni, nyní nám pomáhají dobrovolníci od policie. Často se mi zdá, že daleko větší problém, než sehnat věci a naložit je, je papírování. Mnohé ty celní záležitosti vnímám jako šikanu. Třeba rumunské úřady vůbec nechápu. Teď po nás vyžadují potvrzení o tom, že textilní zboží prošlo dezinfekcí. Jejich sirotčince jsou zoufalé, trpí nedostatkem všeho, a oni ještě vymýšlejí překážky! Baltské země jsou už členy EU, tam už problémy nemáme. Ale první „můj“ transport, do Litvy v roce 1990, byl opravdu dobrodružný. Měla jsem informace o tom, jaká je tam strašná bída zejména mezi starými a postiženými lidmi, a tak mi na něm moc záleželo. Byly to dva kamiony, posádku tvořili studenti, mezi nimi můj syn Andreas. Tehdy na hranicích mezi Polskem a Litvou propouštěli celníci pouze občany Polska a SSSR. Vydali se tedy oklikou přes Brest. Přesto je Sověti zadrželi a několik dní se pak vyjednávalo na nejvyšší úrovni: zmobilizovala jsem ministerstvo zahraničí, úřad kancléře, německé velvyslanectví ve Varšavě, a nakonec ty tuny humanitární pomoci do Litvy přece jen pustili. Jen bylo nutno vše přeložit do jiných kamionů, zvládlo se to přes noc…
Musela jsem se toho hodně naučit. Třeba teď už vím, že cesta jednoho německého kamionu přijde až na 6000 eur, ale když si najmu kamion ze zahraničí, je to jen 1500. Podařilo se také dosáhnout toho, že jsme osvobozeni od mýtného na německých silnicích.
Jsi držitelkou několika státních vyznamenání. Které ti připadá nejdůležitější?
Spolkový kříž za zásluhy je moc důležitý, ale netajím se tím, že největší radost mám z litevských a lotyšských vyznamenání, protože jsou to země, kde není obvyklé vyznamenávat cizince.
Poznalas většinu postkomunistických zemí a vím, jak tě jako evangeličku mrzí, že právě protestantské církve často mlčely k utlačovatelským praktikám mocných.
Ano, je to tak. Evangelické církve se až na výjimky více přizpůsobovaly bezprávným režimům. Ve spolkové republice evangelická církev byla hodně nalevo. Je to opravdu problém, že vnímání porušování lidských práv je často silně ovlivněno politickými zájmy. Ty vycházely jednak od Světové rady církví, v níž byly hojně zastoupeny církve přizpůsobující se režimům, jednak od samotných duchovních, kteří se ve svých církvích a sborové práci jednostranně vyjadřovali k politickým otázkám. Když se na protest proti porušování lidských práv upálil Oskar Brüsewitz, evangelický farář v NDR, sama evangelická církev v NDR se pokoušela izolovat faráře, kteří Brüsewitze podporovali. V souvislosti s akcemi proti apartheidu věnovala evangelická církev (nejen v Německu, i v dalších evropských státech) velké částky představitelům evangelické církve v jižní Africe, přestože bylo známo, že někteří z nich masivně podporovali vytváření komunistických buněk, které nezřídka propagovaly násilí. Anebo četní faráři a vedoucí osobnosti EKD nelibě nesli činnost jednotlivců a spolků, které požadovaly dodržování lidských práv i od ANC v jižní Africe a SWAPO v Namibii.
Pozn.
CSI – Mezinárodní solidarita křesťanů
ACAT – Křesťané proti mučení
EKD – Evangelická církev v Německu
ANC – Africký národní kongres