Ad Nová orientace filtrem státní bezpečnosti, Protestant 7/04
S odstupem pěti měsíců se mi do rukou dostala recenze publikace Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu „Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB“. Autorem recenze je pan Jan Šimsa, který ji uveřejnil v sedmém čísle časopisu „Protestant“. Jan Šimsa mi začátkem září 2004 napsal dopis se svými připomínkami k publikaci, na který jsem mu obratem odpověděl. Netušil jsem však, že své připomínky zformuloval do recenze a uveřejnil. V důsledku toho reaguji s určitým časovým odstupem.
Z recenze je patrné, že Jan Šimsa nejspíše publikaci nepochopil. Nejde totiž o obecnou historii Českobratrské církve evangelické (ČCE) v období komunistického režimu, ale o výsostně specifické téma agenturně‑operativního boje tajné politické policie proti ČCE, o to, co a koho Státní bezpečnost (StB) pokládala za objekt svého zájmu, proč a jakými prostředky bojovala proti kritickým názorům a opozici v rámci církve. Toto zaměření publikace je zřejmé i ze samotného titulu.
Nemůže být chybou publikace to, že se soustředí na Novou orientaci, protože právě ji StB pokládala za hlavní „nebezpečí“, i když pod tuto značku zpravidla zařazovala všechny, kdo jakýmkoliv způsobem v rámci církve vyjadřovali kritický nebo přímo opoziční postoj. Tvrzení, že StB se na Novou orientaci zaměřila až po roce 1970, je mylné: např. v roce 1966 a 1967 ukládá vedení II. Správy HS‑StB 9. odboru v souvislosti s Novou orientací „odhalovat trestnou činnost a zvýšit účinnost preventivních opatření“ (materiál bude využit v kratší studii o StB a ČCE). Šimsovo konstatování nemá ani logiku, když např. uvážíme „negativní“ působení příznivců Nové orientace na půdě SČEDu ve druhé polovině šedesátých let. Nemohlo přece zůstat bez aktivní „agenturně‑operativní pozornosti“ StB! Když Jan Šimsa tvrdí, že období před rokem 1970 StB „jen nedbale vykonstruovala z náhodných sdělení informátorů“, popírá tím, že skutečnosti, jakými byly kritika StB na SČEDu v roce 1966 nebo prohlášení XVI. Synodu ČCE „Synod svému národu“, StB hodnotila jako „nepřátelské a antisocialistické projevy“, proti nimž nutně bojovala.
Neodvažoval bych se tvrdit, že činnost StB byla „nedbalá“, že svá hodnocení zakládala na „náhodných sděleních informátorů“. StB byla oficiální složka bezpečnostního aparátu státu, nikoliv soukromý spolek nadšenců. Nešlo o „náhodná sdělení informátorů“ nebo o „nedbalou, nahodilou a chaotickou práci informátorů i orgánů“, ale o celou škálu navzájem propojených agenturně‑operativních prostředků: od práce agentů a důvěrníků přes prostředky zpravodajské techniky, sledování, prohlídek apod. Navíc práce „informátorů“ byla kontrolována a ověřována tzv. druhou agenturou (tj. agenty nasazenými na agenty) a prostředky zpravodajské techniky. Na recenzi je vidět neinformovanost o metodách, formách a způsobu činnosti StB. Jan Šimsa s ní měl sice praktickou zkušenost, což ovšem nemusí znamenat poznání podstaty práce tajné policie.
Pokud J. Šimsa píše, že publikace nemůže být pramenem historické práce, upírá tím materiálům StB výpovědní hodnotu a nechápe je jako pramenný materiál pro poznání represivní podstaty činnosti StB. Tím ji však v podstatě neguje, patrně o ní nechce slyšet. To je ovšem zlé znamení. Materiály StB byly psány za jistým účelem, a proto jsou jednostranné, ne však lživé.
Se svodkami, tedy denními situačními zprávami, jsem téměř nepracoval. Většina textu je založena na analytických a hodnotících materiálech StB, dále na plánech a vyhodnocení činnosti StB a v poslední řadě na zachovaných agenturních svazcích.
Již ve zmíněném dopisu mě Jan Šimsa upozorňoval na případ Milana Balabána. Jeho konstatování, že „informátor podá zprávu o cestě faráře do Berlína, řídící orgán k tomu připíše nápad svého nadřízeného, jiný po letech uvolnění zprávu přepíše a po roce 1970 to někdo zpracuje v takový ‚skvost‘“, je fikce. Konstatování, že prostřednictvím M. Balabána zaslala Nová orientace začátkem roku 1965 do Západního Berlína k církevnímu schválení svůj program, neznamená, že ho tam osobně vezl. Jak StB chápala církevní schválení? Pro tajnou politickou policii byli v jejím „agenturně‑operativním pohledu“ církevní představitelé ze Západu zpravidla hodnoceni jako aktéři nějakého „řídícího centra“, kteří negativně instruují a schvalují činnost opozice v komunistickém státě (zde konkrétně Nové orientace).
Co se týče rozlišování stanoviska archivních materiálů a stanoviska autora, nechtěl jsem do textu příliš vnášet svá hodnocení, která by mohla být vzhledem k citlivosti problému chápána jako subjektivní. Text charakterizuji jako dokumentační studii, která se vyznačuje pozitivistickou faktografií, opřenou o archivní materiály. Stanovisko archivních materiálů je jasně uvedeno v citacích psaných kurzívou. Jejich uvedení je závislé na stavu dochovaných archiválií (tam, kde není vyznačeno přesné datum a název materiálu, nelze ho uvádět přesně).
Výběr materiálů nemůže být nahodilý z prostého důvodu: do publikace jsem zařadil všechny dohledané materiály, které se týkají tématu agenturního boje StB proti ČCE.
Když má Božena Komárková pouze jediný odkaz, znamená to, že vícekrát se v těchto materiálech její jméno nenachází. Obviňovat mě v těchto souvislostech, že jsem zamlčel další konkrétní osoby (J. B. Souček, Alena Balabánová, Petr Pokorný, Jaroslav Pfann a další), osobní vývoj Josefa Smolíka, nezdařené akce StB, je omylem.
K rejstříku krycích jmen spolupracovníků StB, který Jan Šimsa označuje za metodicky chybně zpracovaný, chci uvést, že jsem volil seřazení krycích jmen ne podle abecedy, ale podle výskytu ve studii z těchto důvodů:
1. ve studii se vyskytují totožná jména pro dvě osoby. Když by bylo v abecedním pořadí vícekrát uvedeno např. TS Jan, nevěděl by čtenář, kam ho zařadit,
2. ve studii jsou uváděna i krycí jména, která jsou ztotožněna přímo v textu, a proto by bylo nelogické dávat je do abecedního seznamu na konec publikace ke krycím jménům spolupracovníků v textu neztotožněných.
Uvádět data získání a ukončení spolupráce nebylo vzhledem k oficiálnímu zveřejnění jmen spolupracovníků StB ministerstvem vnitra mým cílem.
Některé výtahy nebo citace nejsou pečlivě datovány z již uvedeného důvodu: na materiálu chybí přesné datum.
Jan Šimsa tvrdí, že v publikaci je „spousta chybných údajů“, ale jak v citovaném dopisu autorovi, tak i v recenzi uvádí pouze dva, z toho jeden překlep (ne Hvozdnice nad Labem ale nad Vltavou).
Proč je terminologickým nesmyslem, že ČCE představuje typ unionované protestantské náboženské společnosti, když při vzniku církve došlo ke sjednocení luteránů a kalvinistů a tento výraz je uváděn i v další literatuře?
Ke vzniku Nové orientace: v publikaci je uvedeno, že Nová orientace krystalizovala začátkem šedesátých let a oficiálně vystoupila (byla založena) v roce 1962. Byl tím myšlen její „zakládací manifest“, který byl publikován v evangelickém časopise Kostnické jiskry v roce 1962 (Jaroslav Cuhra, In: Soudobé dějiny, VIII/2–3, 2001).
Jan Šimsa se v recenzi odvolává na jakési hovory, které prý StB odposlouchala, a na soupis účastníků sjezdu v Šumperku, který prý měla StB v ruce. Kdyby se přece podobné informace při archivním výzkumu potvrdily, neměl bych žádný zájem to zamlčovat, právě naopak.
Když autor recenze tvrdí, že „hnutí šedesátých let a roku 1968 jako by ani neexistovala“, tak publikaci asi pořádně nečetl. Ovšem k tomuto období archiválie agenturně‑operativní povahy dohledány nebyly, období je proto ve studii zachyceno jenom z pohledu tzv. církevně‑politické situace (činnost SČEDu, kritika StB, Synod svému národu…).
Jan Šimsa se mýlí, když v závěru své recenze píše, že cíle a metody StB se měnily rok od roku. Cíle a metody (nemám na mysli metody vyšetřování StB v padesátých letech) činnosti StB zůstávaly až do roku 1989 stejné: rozdělit, rozhádat, získat vliv, eliminovat a nakonec zničit.
Samozřejmě, že obsah publikace je různě limitován. Usiloval jsem však o nestranné zveřejnění skutečností, které by více ozřejmovaly dění v církvi ve vztahu k základní mocenské složce režimu, a to na základě torza dochovaných materiálů StB, ve většině nedostupných soukromým badatelům. Proto věřím, že publikace může církvi pomoci na její cestě k vyrovnávání se s vlastní minulostí.