Text reaguje na rozhovor nad článkem L. Ondry Rozbití Nechuštána? (Protestant 1/2005)
Blahoslavené věru uši, / které nedbají hlasu, / který k nim doráží zvenčí, / nýbrž ochotně naslouchají pravdě, / která je uvnitř poučuje.
Tomáš Kempenský (Zlatá knížka o následování Krista)
V dětství mi byl vštípen odpor k idolatrii a vědomí, že reformace se k tomuto odporu přihlásila. Později jsem se – zprvu intuitivně – začal touto otázkou zabývat, a o nos mi zavadilo velmi prostinké zjištění, že idolatrie nespočívá v idolech jako rekvizitách, že jejímu smyslu se přiblížíme nad zacházením s idoly, nad postoji k nim, nad přesvědčením o jejich veleúctyhodnosti, a že kotví ve lpění na idolech. Že idolatrie je vnějším projevem niterné pokroucenosti.
S idolatrií je možné se vypořádávat technicky snadno tím, že začneme bořit idoly. Bořením idolů citelně poškodíme lidský vztah k nim. Ale jak je vzhledem k právě naznačenému možno vyvodit, takto nezrušíme idolatrii, a už vůbec ne lidskou schopnost idolatrie. Mělo by tedy v prvé řadě jít o uvědomění této schopnosti a šikmého srázu na kraji cesty, po níž kráčíme.
Na místě je dále apel na vnitřní proměnu. Ten může směřovat k různým cestám. Ovšem i ve smyslu postoje „já sám se svým Bohem“. Původ této dnes časté cesty je údajně pietistický, nicméně k tomu můžeme připočíst i jakoukoli dlouhodobě oblíbenou vulgární řeč o tom, jaký je „můj Bůh“.
Zmíněný apel ale může vést k rozpoznání, že skutečně ve své moci (v těch mezích, nakolik je moc „něčí“ a nakolik se může kdo k sobě vztahovat) může jeden mít jen sebe sama – a ne třeba nepřízeň počasí okolo. Také ke zkušenosti, že myšlení znamená svobodu oproti neustálým tlakům vnějškovosti.
Niternost je samozřejmě podezřelá. Svět zvnějšku těžko čitelný až vůbec nečitelný. Není nesnadné si nad ní odfrknout. Ale jak popřít potřebnost vnitřní svět otvírat, zkoumat, pěstovat, šlechtit, nechat zrát? a kdopak je skutečně nadán takovou introspekcí, aby druhého mentálně prověřil a posoudil, zda prokazuje duchovní odvahu anebo zda jsou jeho cestou útěky?
Naopak se ovšem redukce skutečnosti na vnější, vnějškové považuje za přednost. Ta ale může maskovat nejistoty anebo dokonce vnitřní prázdnotu či problematickou vnitřní fixaci, jakou je zmíněná idolatrie. Právě tak technické počínání, úředničení, činorodost navenek, vykazovaná bohulibost činění mohou maskovat vnitřní ulpění na sobě. Jemu se říkává narcismus. Evangelicky oblíbená ctnost. Když to nevezmeme jako mravní znamínko, ale jako výraz pro vnitřní duchovní situaci, můžeme se až zhrozit anebo se dostat k lítosti, protože narcis je odedávna bylinou smrti, jak to poznala taková Persefoné.
Narcismus je introvertním ekvivalentem idolatrie. Jádro duchovního života je v rozporu s narcismem, jemuž jde o budování já s berličkami vnějškovosti. Jak si ale člověk zajistí své já, když ulpí například na funkci? Kde záleží na vnějškovosti, individualita schází na úbytě. a co zevnitř ven vynášet, když to za řeč nestojí?
Jádro duchovního života znamená naopak popření já, uprostranění vnitřních cest, až třeba na „dno duše“, aby dějící se duše byla se sebou zajedno, nerozpolcená a dokázala ustát překážky, jichž se jí zvenku dostává, aby vposledku sféry „uvnitř“ a„venku“ byly v harmonii. Taková harmonie může mít nejrůznější podoby– vzato typově anebo individuálně–, atak jako na vzorový evangelický příklad poukažme na Lutherův pokus oproti (upadlé) scholastice sjednotit teologii a spiritualitu.
Je iluzorní budování vlastního já, oné prázdné skořápky, s níž se člověk pokouší spojovat svou identitu. Duchovní niternost je něčím docela jiným, takovému budování já je cizí. Při něm se já snaží drát se z nitra navenek a magnetizovat své okolí, aby venku nalezlo pro onu prázdnou skořápku oporu v podobě ulpívajícího uctívání. Idolizace sebe a idolizace někoho druhého spolu velmi úzce souvisejí. Evangelické prostředí je tomu velmi náchylné tím spíše, že se zakládá na odmítnutí lpění na umělecky ztvárněných idolech. Co se potom nenaplněné schopnosti idolatrie může lépe nabídnout než některý živý idol?
Niternost a individuální rozměr duchovnosti znamenají přeci jen něco mnohem jiného. Je to přímý protiklad idolatrie. Já nikoli ve vztahu k idolu jako opora a zároveň jako opírající se, nýbrž jako otevřená díra pro vanutí Ducha. Já nikoli zahleněné lpěním, ale kenoticky žijící životem, který není z něho. Idolatrie bývá obecně niterně ukotvená. Pro tuto otročivou obecnost ztrácí niternost na své individualitě, individuální se rozpouští v obecném. Co pak s individualitou? a co vůbec s individualitou, když dosud nikdo nepřekonal radikalitu Leibnizova filosofického individualismu? Ale jak ji jen tak nechat být?
Život ale proudí navzdory nedovyřešeným otázkám. a niternost jako scestí? Není to spíš naopak? Není scestím potlačování niternosti?