Rozhovor s Janem Šimsou
O vás je známo, že máte vstřícný vztah ke katolíkům i jejich světcům. Je to zásluha otce, který ač evangelík měl ke svatým důvěrný vztah?
Mám opravdu vstřícný vztah ke katolíkům a ke světcům. Vliv na to měl jistě i můj otec, který o světcích psal, i z vězení nám doporučoval četbu jejich životů a psal o nich i tam! Do maturity však byl horlivý katolík, ministroval na Vyšehradě a pak na Akademickém gymnáziu, kam přestoupil kvůli řečtině (připravoval se na kněžskou dráhu), v Zrcadlové síni Klementina. Po maturitě vstoupil do sjednocené Českobratrské církve evangelické. Světci ovšem nejsou katoličtí, ale křesťanští! Většinou to byli mučedníci pro víru a váží si jich křesťané všech vyznání! Těžko si představit křesťanství bez Petra a Pavla, podobně jako bez církevních otců. Katoličtí jsou leda v původním slova smyslu: pro všechny. Proto věříme svatou církev obecnou (katolickou). Římští katolíci se oddělili až koncem šestnáctého století po tzv. Tridentském koncilu. Teprve po koncilu se začalo říkat evangelíci – katolíci v jakémsi protikladu.
Jaký máte vztah k Panně Marii, a kteří světci jsou vaši oblíbení?
K Panně Marii mám od malička vztah lásky a úcty. Však také na velikém sjezdu slovenské luterské mládeže v Košicích v roce 1991 za mnou přišly mladé dívky a stěžovaly si, že jim katolické spolužačky vyčítají, že nemají rády Pannu Marii. Poradil jsem jim: Řekněte jim, že my evangelíci si maminky Pána Ježíše velice vážíme a máme ji rádi. Ale neděláme z ní, co nebyla a není. Nectíme ji v podobě nějaké sošky nebo velké sochy, neděláme z ní ani královnu nebes, nemodlíme se k ní, ale spolu s ní se modlíme ke společnému Otci nebeskému.
Jako theolog vím, že do XIX. století nebyly mezi námi – pokud jde o Pannu Marii – zvláštní rozdíly. Ty vytvořilo až nešťastné dogma z roku 1870 o tzv. neposkvrněném početí Panny Marie a dogma z roku 1950 o tělesném nanebevzetí Panny Marie. Tím se – až v novověku – odlišila římsko-katolická církev nejen od ostatních křesťanských církví, ale i od vlastní lepší, „klasické“ minulosti.
Z tzv. světců si mimořádně vážím a ctím Petra, Pavla, Jana, Tomáše, Aurelia Augustina, Františka z Assisi. Lituji, že se nezdařila kanonizace Alfreda Fuchse, který zemřel v Dachau mučednickou smrtí. Dr. R. Malý o něm napsal pěknou knížku.
Nevadila Vám ani kanonizace Sarkandra?
Vadila. Hlavně proto, že se hrubě porušila závazná pravidla. Protesty českých a moravských evangelíků nebyly včas dodány příslušné komisi. Bude nutno ji zrušit – nebo zrušit pravidla, podle nichž se kanonizuje. Bude to první úkol nového papeže.
Co současnému papeži tedy vyčítáte? Jaké na něm vidíte klady a jaké záporné vlastnosti?
Těžko mluvit o vyčítání! Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal v den konkláve dobrého přítele, statečného a věrného římsko-katolického kněze. „Jsem čistý jak slovo Boží, Jene. Neposlouchal jsem zprávy!“ – „Tak konkláve už skončilo, už zbořili tu zídku, kterou byli kardinálové zazděni a už bylo vidět kouř ze spálených volebních lístků“. „Dobrá, ale koho zvolili?“ „Jestli jsem dobře slyšel, tak se ozvalo jméno Karol Wojtyla!“ „A jeje! To je polský kněz. Ví, co je komunismus, a v našem zápasu za lidská a občanská práva nám pomůže. Ale potáhne církev před II. Vaticanum. A bude cestovat po světě a všude bude líbat letiště. A máme po ženění.“ Nikdy jsem nebyl některým krokem současného papeže zaskočen. Všechno jsem věděl předem. Teď je mi papeže líto, že nedovede důstojně ukončit svůj úřad statečným rozhodnutím. Nemá pozitivní zkušenosti se skutečným ekumenismem a nepoučil se z chyb některých předchůdců, jejichž kanonizace musela být později zrušena.
Už léta spolupracujete s katolíky. Co přinesla ta spolupráce?
Byl jsem krátkou dobu v Hájnikách na Slovensku v PTP s faráři, bohoslovci a řeholníky. Spolupracoval jsem s katolíky v ekumenickém semináři v Jirchářích. Překládal jsem pro nakladatelství Vyšehrad počátkem 70. let s Miroslavem Heryánem dopisy Dietricha Bonhoeffra z vězení. Vyšly pak po roce 1990. Na Borech jsem měl blízkého přítele Oldřicha Tomka, konzervativního katolíka, bylo mu líto i latiny. Napsal jsem na něho vzpomínku pod titulem „Ekumena na Borech“. Byla otištěna v pozoruhodné a krásné knize „Bytem v hrůze“, která vyšla v Ottobre 12 na Velehradě. Také Jiří Hanuš mi otiskl několik příspěvků v různých sbornících a katolická mládež mi ještě za času samizdatu otiskla různé příspěvky. S pozoruhodným knězem Stanislavem K. Krátkým (byl tajně vysvěcen na biskupa) jsme konali společnou vánoční slavnost pro děti v Prosetíně, ještě když jsem směl kázat.
Jak se k Vám zachovala Českobratrská církev evangelická po listopadu 1989 a také k dalším, kterým byl za normalizace odňat státní souhlas?
Ke mně se celá církev, tj. lidé v jednotlivých sborech, chovala velmi pěkně, členové sborů podporovali mou rodinu, která byla bez mého platu, kolegové faráři ze schůze farářů mi poslali společný dopis – a většina jmen byla čitelná – do vězení.
Po převratu jsem byl členem synodu s hlasem poradním, byly mi nabízeny různé funkce. Můj spor byl spíše s těmi, o kterých se nyní ukázalo, že byli v područí Bezpečnosti. (Publikace ÚDV „Českobratrská církve evangelická v agenturních zprávách STB“, ÚDV 2004). Jako vždycky jsem byl tak trochu „malý prominent“. Někteří mí kolegové se ovšem setkali s nedůvěrou a někdy i nepřátelstvím od úředních představitelů církve, jeden můj kolega, též vězněný, dostal neobyčejně tvrdé tresty pro kritiku církevního vedení: dvě důtky, jednu bez výstrahy, jednu s výstrahou. (Pak už je jen vyloučení z církve!). Jiní však zase byli přijati do činné služby, jeden je i členem církevního vedení, jeden je v poslanecké sněmovně, jeden v Senátu atd. Mnozí mohli vydat s podporou církevních nakladatelství knížku. Snad jen chybí zásadní zhodnocení zápasu církve a církví proti komunistické totalitě.
Církve evangelické pěstují po listopadu antikomunismus. Nejednou jste proti tomu vystoupil a použil historickou paralelu s antiklerikalismem a antifašismem.
Pěstování jakéhokoliv „anti-“ považuji za činnost nekřesťanskou a hlavně hloupou, oslepující. Uznávám jen antiku, antilopy a antimon! Ježíš žádné „anti“ nepěstoval! Antiklerikalismus zahrnuje do svého nepřátelství všechno, co souvisí s faráři a církvemi! Jen ten „dobře učí, kdo dobře rozlišuje“! Antifašismus je hrůzné označení křesťanů, demokratů, masarykovců, demokratických socialistů, kteří bojovali proti nacismu (popřípadě fašismu) a nebyli komunisté. Je to hrubá degradace všech opravdových odpůrců nacismu! Přece byli proti nacismu z vážných hlubokých důvodů, často platili za svou angažovanost životem! Slíbil jsem každému, kdo v mé přítomnosti prohlásí mého otce za antifašistu a nebude to jen z primitivní hlouposti, pár facek. Pěstování antikomunismu v církvích bývá obvykle alibismus, špatné svědomí nebo „po bitvě každý generálem“!
Myslíte si, že současná orientace na charitu v katolické i Vaší církvi v míře předtím nebývalé je správná?
V zásadě je správná a je umožněna změnou klimatu ve společnosti. Jen záleží na tom, aby se udržel svéráz křesťanské služby – a nešlo jen o připodobení se „světu tomuto“ v přepychovém a nejmodernějším vybavení stacionářů a středisek. Hlavní je vztah v Ježíšově duchu k potřebným lidem!
Nevadí Vám, že účelová zařízení církve často zaměstnávají lidi nevěřící, kteří vykonávají tu těžkou práci, a ona „křesťanská pomoc, křesťanská charita“ je jen taková nálepka? Proč to tak zdůrazňovat?
Zaměstnávání „nevěřících“ mně opravdu nevadí. Jde spíš o řádné, citlivé vedení ústavu, nemocnice, střediska, domovů. Výraz „nevěřící“ se mi ale nelíbí. Pro toho, kdo víře nerozumí, může být práce v církevním ústavu příležitostí víře porozumět a pak službu či práci pro potřebné prolnout křesťanskou láskou a trpělivostí. Nálepky, neodpovídají-li obsahu, jsou vždy a všude od zlého.
Působíte jako člověk, který není malicherný, který prokoukne nepravosti, byť obratně maskované… Víte to o sobě? A jak jste se to naučil?
Nemohl bych upřímně říci, že neprokouknu maskované nepravosti. Leda, že nejsou dost maskované! Malichernosti mě odnaučovali od malička, byl jsem vždy dost uřvaný a často právě pro maličkost. Něco z toho mi jistě zůstalo. Hodně mne učila „lesní moudrost“ čili woodcraft. Pak mi pomáhala Akademická YMCA učit se vidět věci, i svůj život „sub specie aeternitatis“, tj. z vyšší, popřípadě věčné perspektivy.
Co teď děláte? Co Vás nejvíc baví?
Mám přátele, kteří se starají i to, abych nezahálel. Jsem dlužen řadu článků do časopisů, před několika lety jsem měl odevzdat rukopis svých pamětí, respektive mi rukopis nakladatelství vrátilo, že tam nemám Chartu, věznění a převrat v Brně v roce 1989. Teď v létě jsem kázal třikrát za sebou ve Sněžném na Moravě a na Křižánkách. Ptal jsem se Mileny (manželky), co mne nejvíc baví. Pravila: „To, co právě děláš!“
Otázky kladl v červnu 2004 Antonín Hošťálek, redaktor časopisu Koneckonců.