V Protestantu 3/04 jsme uveřejnili článek o koncentračním táboře, v němž byl před téměř šedesáti lety popraven Dietrich Bonhoeffer. Článek informoval i o mezinárodním táboře mládeže. Tábor se letos v červenci uskutečnil a jeden ze studentů, kteří se ho zúčastnili, neprodleně o něm napsal do bulletinu Ymky Protein. Se svolením autora jeho text přetiskujeme a doplňujeme jej kratšími příspěvky dalších účastníků. Další informace o památníku ve Flossenbürgu i tamních setkání mládeže najdete na www.gedenkstaette-flossenbuerg. de

 V Bavorsku, jen několik málo kilometrů od hranic s Českou republikou, leží malá a klidná víska Flossenbürg. Nad vesničkou se tyčí vzorová zřícenina hradu, kolem dokola jsou zalesněné kopce. Na stráni pěkná vilová čtvrť, v nedalekém údolí starý kamenolom, jako stvořený k nedělním procházkám. Toto dnes téměř idylické místo se ale před šesti desetiletími stalo pro desetitisíce lidí peklem na zemi, strašlivým vězením. Řada z nich zde zemřela. Tragickou minulost dnes připomíná památník. Jezdí sem školní zájezdy, mládež z celé Evropy i bývalí vězni. Příští rok tomu již bude šedesát let od chvíle, kdy se po americkém osvobození navždy zavřely brány koncentračního tábora Flossenbürg.

Skrytý před okolním světem

U nás nepříliš známý koncentrační tábor Flossenbürg začal fungovat v roce 1938. Tím, že jej nacisté postavili v bavorských lesích, zůstal skryt před okolním světem. Dokonce ani sami obyvatelé Flossenbürgu nevěděli – i když to tušili –, že přímo v jejich sousedství vyrůstá a posléze také funguje továrna na zabíjení. Pod Flossenbürg spadalo ještě dalších asi 100 menších táborů, rozmístěných v Bavorsku, Sasku a Čechách. Tato rozsáhlá oblast byla spravována z jediného místa, flossenbürské komandantury. Tábor byl umístěn na úpatí kopce v poměrně strmém svahu, kde vyrostla řada dřevěných vězeňských baráků. Na rovné ploše dole pod kopcem byla postavena zděná kuchyně a prádelna. Mezi nimi se nacházelo prostranství zvané „Appellplatz“, místo, kam dozorci svolávali vězně na nástup, apel. Takové apely se konaly i dvakrát denně a probíhalo při nich sčítání vězňů. Pokud konečné číslo nesouhlasilo, například proto, že některý z vězňů uprchl, museli všichni vězni stát v pozoru tak dlouho, dokud se dotyčný nenašel. To mohlo trvat i několik dní. Mnoho vězňů tak dlouhé stání nevydrželo a zkolabovalo. Jednou například uprchl polský vězeň a všichni ostatní Poláci museli stát na prostranství nepřetržitě 72 hodin.

Mezi prádelnou a kamenolomem

Dodnes se zachovala budova prádelny. Kromě toho, že se tam pralo prádlo, fungovala i jako kotelna pro budovu komandantury. Její třetí funkci zabezpečovaly sprchy umístěné ve sklepě, které byly pro nově příchozí vězně první zastávkou v lágru.

Vězni byli zbaveni šatů i všech osobních věcí a ostříháni. Místnost se sprchami bývala přeplněna lidmi, na které dozorci pouštěli střídavě vařící a ledovou vodu. Tato „koupel“ byla zároveň na dlouhou dobu poslední možností očisty, protože vězni po celý svůj pobyt v táboře neměli jak a kde se pořádně umýt. Na okraji tábora stály čtyři baráky, ve kterých byli umístěni ruští zajatci, se kterými SS zacházela obzvláště krutě. V barácích z dřevěných desek bez důkladnější izolace mělo původně bydlet asi 300 vězňů, později se jich ale do jedné budovy musela vměstnat bezmála tisícovka. V zajatecké části tábora stálo také vězení. Tato „věznice ve věznici“ sloužila jednak k potrestání vězňů za „přestupky“ proti táborovému řádu (za přestupek ovšem mohli příslušníci SS označit prakticky cokoli. Příkladem jejich zvůle je situace, kdy jeden voják sebral vězňovi z hlavy čepici a odhodil ji o kus dál. Vyzval pak vězně, aby si pro ni došel. Vězeň musel jít, protože by jinak neuposlechl příkaz. Když se ale vydal směrem k pohozené čepici, byl zastřelen „na útěku“.) Kromě „běžných“ vězňů byli ve věznici umístěni i vězňové „zvláštní“ – vysocí církevní hodnostáři, členové zahraničních vlád, atd… Vězni zde dostávali ještě méně jídla, než bylo v táboře obvyklé, a byli také umístěni na samotce. Ani tady si nemohli být jisti životem, protože esesmani zabíjeli jednoduše na potkání. Na vězeňském dvoře byla popravena řada vězňů. Jako jedni z posledních zde zemřeli také příslušníci německého protinacistického odboje. Bylo to pouhé dva týdny předtím, než tábor osvobodili Američané.

Za táborem, kam už vězňové neměli přístup, se nacházelo krematorium. Jediné, co mohli z tábora vidět, byl kouř, který stoupal z pece. Mrtvoly vězňů se z tábora odvážely tunelem a po rampě, která vedla přímo do krematoria. Poté, co tam mrtvého přivezli, položili jej na speciální kamenný stůl a vytrhali mu zlaté zuby. Pak teprve bylo tělo spáleno. Celkem prošlo Flossenbürgem za sedm let jeho existence asi 100 000 vězňů. Zemřela jich zde téměř třetina. Tábor měl ještě další část – areál pro příslušníky SS. Kromě domů, ve kterých bydleli, se v této části lágru, oddělené od vězeňské části ostnatým drátem, nacházela ještě zmíněná komandantura a také SS kasino. Obě budovy se dochovaly dodnes. V komandantuře působí správa památníku Flossenbürg, informační středisko a archiv, z kasina je dnes restaurace. Celý tábor byl obehnán vysokým elektrickým plotem s ostnatým drátem. Možnost úniku tedy byla minimální. Nepřekonatelný plot se stal pro některé vězně nástrojem sebevraždy, když se se slovy „jdu do drátu“ rozběhli přímo proti plotu nabitému elektřinou, aby tak už nemuseli dále snášet nelidské podmínky v táboře.

Poslední částí flossenbürského tábora byl kamenolom, vzdálený několik set metrů od tábora. Ve Flossenbürgu nebyla plynová komora jako v mnohých jiných táborech, ale zdejší vězni měli být doslova zničeni prací. K tomuto účelu měl sloužit právě kamenolom, kde vězni transportovali obrovské kameny z jednoho konce lomu na druhý, a to z jediného důvodu – měli být vyčerpáni k smrti. Kamenolom ale využívali nacisté i ke stavebním účelům. Žula, která se zde těžila, byla na místě opracovávána a kamenné bloky putovaly do asi 120 kilometrů vzdáleného Norimberka, kde byly používány na stavbu monumentálních budov, které měly sloužit jako výkladní skříň Hitlerova režimu.

Norimberk – Hitlerovo město

Asi dvě hodiny jízdy autem je vzdálen Norimberk. Právě sem putovaly žulové bloky z flossenbürského kamenolomu, aby tu z nich Hitlerovi architekti stavěli obrovské, i když prakticky stěží využitelné stavby, kamenné důkazy neomezené moci Vůdce a jeho strany. Hitler zvolil Norimberk za místo, kde se měly konat říšské stranické sněmy (rozuměj sněmy NSDAP). Bavorské město mělo v tomto směru velkou tradici, protože zemské sněmy se zde konaly již ve středověku. Na okraji Norimberka, zcela odděleně od městského historického centra, měl vyrůst celý areál monumentálních staveb. Největší dochovanou stavební památkou na Hitlerovo Německo je torzo kongresové haly, která měla sloužit výlučně pro stranické sněmy NSDAP. Na otázku představitelů města Norimberk, zda by hala mohla sloužit také pro jiné, především kulturní účely, aby nestála celý rok ladem, dal Hitler jednoznačně zamítavou odpověď. Stavba haly, jejíž předlohou se stalo římské koloseum, byla přerušena po vypuknutí 2. světové války a již po desetiletí se vedou diskuse o jejím dalším využití (vnitřní průměr haly je tak obrovský, že by se do ní pohodlně vešel například fotbalový stadion). V Hitlerových plánech měl své místo také Německý stadion pro 400 000 diváků (byly vykopány jen základy), obrovská Zeppelinova tribuna pro slavnostní projevy Vůdce (byla dokončena, ale její část musela být stržena již v 60. letech 20. století kvůli špatnému stavu) nebo obrovská ulice vydlážděná žulovými bloky, dlouhá dva kilometry a široká padesát metrů, která měla spojovat areál říšských stranických sněmů s vlastním městem Norimberk a byla určena jen pro vojenské přehlídky (byla dokončena, dochovala se dodnes). Norimberk byl na konci války těžce bombardován a historické centrum města bylo téměř celé zničeno. Areál Hitlerových staveb naopak skoro žádné škody neutrpěl a můžeme ho dnes vidět téměř tak, jak ho nacisté před šedesáti lety opustili.

V části torza kongresové haly je dnes umístěno moderní dokumentační centrum, které mapuje období hitlerovského Německa. K vidění je zde rozsáhlá výstava, zahrnující období od vzniku NSDAP v roce 1919 až po poválečné norimberské procesy. Dokumentační centrum má sloužit nejen cizincům, ale i německé veřejnosti. Německo stále hledá cestu, jak se vypořádat se svou vlastní minulostí. Že to není jednoduché, dokazují i opatrná gesta politiků, kteří se jen pozvolna odhodlávají k řešení této otázky. Vezměme například česko‑německou deklaraci z roku 1997, kde oba státy deklarují, že nebudou vzájemné vztahy zatěžovat minulostí. Nebo letošní výročí varšavského protiněmeckého povstání ze srpna 1944, na kterém jako první německý politik od 2. světové války uctil památku Poláků padlých v tomto povstání kancléř Gerhard Schröder. To vše až téměř šedesát let po válce. Více o dokumentačním centru na www.museen.nuernberg.de

Památník jako místo práce s pamětí

Od roku 1946 vznikal postupně v areálu bývalého tábora památník. Nabízí vícero možností – prostor k procházkám, k zamyšlení i k modlitbě. Součástí památníku je jak křesťanský kostelík, tak židovská modlitebna, nejmladší stavba celého komplexu, postavená v roce 1995.

V „Údolí smrti“, jak se nazývá část památníku s krematoriem, se také nachází „Prostranství národů“, místo, kde jsou umístěny pamětní náhrobní kameny všech národů, jejichž příslušníci v KT Flossenbürg zahynuli. Do Údolí smrti se vchází branou, která původně tvořila vchod do tábora a byla po válce symbolicky přemístěna sem, do areálu památníku. Součástí památníku je také čestný hřbitov, kam byly přemístěny ostatky vězňů z celého Bavorska, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo při pochodech smrti. Je zde pochováno více než 5500 osob.

Pracovníci památníku říkají, že by do budoucna rádi vrátili všechny zachovalé budovy do původního stavu, tak jak vypadaly během existence tábora, a to včetně interiérů. Ve Flossenbürgu se konají každoroční setkání bývalých vězňů, a také setkání mladých lidí z celé Evropy. Flossenbürg je tedy nejen vzpomínkovým místem k uctění památky obětí nacismu, ale také místem, kde se propojuje minulost s budoucností a historické varování se předává dalším generacím.

Vzkaz pro budoucnost

„Tím, že se zde pokoušíme naučit lekci, kterou jiní sami prožili, dáváme znamení budoucnosti. Budoucnosti, která už nikdy nesmí přinést místa, jako toto…“ Tak zněl závěr krátkého proslovu, který pronesli zástupci zemí zúčastněných na letošním mezinárodním setkání mládeže ve Flossenbürgu, Belgie, Běloruska, České republiky, Slovenska, Polska, Německa. Šest zemí letos vyslalo své zástupce do Flossenbürgu, aby se tam během jednoho týdne prostřednictvím jedinečného osobního svědectví přímo od bývalých vězňů KT Flossenbürg dozvěděli o nacismu, holocaustu a koncentračních táborech. Z různých zemí Evropy a světa pocházeli i bývalí vězni, kteří s mládeží ve skupinách diskutovali. Na programu setkání byly kromě diskusí s vězni také exkurze do různých muzeí a na místa, která nějak souvisí s KT Flossenbürg. Cílem těchto setkání je především podnítit v mladých lidech zájem o problematiku holocaustu, upozornit je na to, co se v nedávné historii stalo, ukázat jim místa, kde se tyto události odehrávaly, a seznámit je s lidmi, kteří přežili.

Vojtěch Berger

(krácení a mezitiulky redakce)

Ohlasy účastníků

Za zabavou, ale aj za poznanim

sa vybralo v dnoch 23.  – 29. jula šest studentov Gas v Krupine a ich traja kamarati na 6. medzinarodne stretnutie mladeže do Flossenbürgu v Bavorsku. Mladi ludia zo siedmich krajin Europy a Kanady tu spoznali dejiny koncentračných táborov vo Flossenbürgu, Hersbrucku, Freiburgu a inde. Zvláštnost tomuto stretnutiu dodali bývali väzni z roznych krajin. Besedy s nimi dali mladym ludom viac nahliadnut do tohto obdobia dejin ako kniha alebo film. Je obdivuhodne, že sa tito ludia dokažu vracat na miesta, ktore nesu v sebe vela smutku, strachu a neludskosti. Dokazali potlačit v sebe nenavist a ukazali svetu otvorenost. Otvorenost, ktoru my tak nevyhnutne potrebujeme do dnešnej spojenej Europy, v ktorej už nikdy nesmu byt miesta ako tieto.

Ludmila Lackova

Na mezinárodní tábor ve Flossenbürku

jsem se vypravil, aniž bych s jistotou věděl, jakými tématy se bude zabývat. O to více (a mile) mě překvapil pestrý program, který nám organizátoři připravili. Zpívalo se, jezdilo na výlety po okolí, povídalo a především naslouchalo – měli jsme jedinečnou možnost setkat se z bývalými vězni zdejšího lágru. Což byl pro mě velice silný zážitek. S jedním takovým vězněm jsem se totiž setkal už dříve. Byl to můj dědeček, původem žid. Po transportu z Osvětimi tu také nějaký ten čas pobyl, a když museli Němci tábor vyklidit a ustupovat před Američany, utekl z pochodu smrti. A když jsem v rámci prohlídky procházel okolo lágrového krematoria a viděl, jak měnili tisíce lidí na popel jen kvůli původu, uvědomil jsem si, jaké štěstí mám, že vězeň 99640 mohl být mým dědečkem.

David Neuwirth

Na místě bývalého koncentračního tábora

teď každoročně probíhá jiné, zcela mírové setkání mladých lidí z různých koutů Evropy. Probíhá zde diskuse, mluví se o příčinách a důsledcích války, o nesnášenlivosti a předsudcích vůbec. K nejpřínosnějším bodům programu bezpochyby patří svědectví bývalých vězňů. Jsou to většinou lidé, kteří ve Flossenbürgu prožili léta dospívání – v době zatčení jim bylo kolem patnácti šestnácti let – což znamená, že byli krutě poznamenáni na celý život a jednou provždy „zbaveni iluzí.“ Ale velmi nás překvapilo, jaká radost a chuť do života z nich vyzařovala, jak otevřeně byli ochotni s námi o svých zkušenostech hovořit. Naše skupina byla namíchaná z mladých Čechů a Němců, pánové si sami překládali své příběhy do němčiny a nám přišlo zvláštní, jak je možné, že dnes, po tolika letech, má tolik mladých lidí odpor k němčině, zatímco lidé, kteří se naučili německy v koncentráku, tímto jazykem mluví bez známky zahořklosti…?

Alena Buzková

Poslední den

už nebyl určen ke vstřebávání nových informací, naopak jsme měli možnost získané zážitky nějak zpracovat a vyjádřit. Na programu byly všelijaké dílny – divadelní, malířská, bicích nástrojů, příprava bohoslužeb atd. Já jsem si vybrala graffiti. Jestli čekáte, že jsme se hned pustili na nějakou zeď koncentračního tábora nebo jinou betonovou plochu, tak se pletete. Každý z nás si vyrobil rám asi 2x2 metry a na něj natáhl plátno. Asi namítnete, že to tedy nebyly opravdové graffiti. Ano, ale mělo to zase tu výhodu, že jsme večer mohli svá díla vystavit na společné „přehlídce“ a pak si je i odvézt domů.

Nicméně příprava rámů a kresba návrhů nám zabrala celé dopoledne. Když jsme konečně vyfasovali spreje a trysky, většině z nás se rozzářily oči štěstím. Takové náčiní jsme drželi v ruce poprvé v životě. Bylo potřeba postupovat úplně opačně než při kreslení běžnými technikami. Nejprve tlustou tryskou vybarvíte velké plochy, až potom je ohraničíte „lajnami“ a doděláte odlesky a jiné detaily. Teorií jsme se moc nezabývali a pustili se s chutí do díla. Naštěstí jsme si mohli dovolit nepovedená místa znovu a znovu předělávat, což by bylo při práci v terénu poněkud nebezpečné… Naše začátečnická dílka by se samozřejmě nemohla srovnávat s prací profesionálů. Pro nás ale byla výroba graffiti úžasným zážitkem, který stál za ty zabarvené prsty.

Pavlína Buzková

Odpoledne

následovala další vzpomínková akce, konala se na místě, nedaleko něhož je deska na památku Dietricha Bonhoeffera. Při tomto pietním aktu promluvili i zástupci mládeže ze všech států, aby poděkovali. Poděkovali za všechno, hlavně za ochotu lidí podělit se o své zážitky, a také vyjádřili soucit s přeživšími. Bylo to velmi dojemné.

Však jsme pak náležitě využili možnosti pohovořit s dalšími takovými lidmi. Seznámil jsem se tak se stařenkami z Prahy, jejichž postoje k životu i k nám mladým byly tak pěkné a veselé, že byla radost s nimi promlouvat. Bylo to příjemné setkání. Za války nebyly ve Flossenbürgu, ale v jeho pobočném táboře, který se nacházel až u Drážďan. Na konci války se octly v Mauthausenu a počítaly s tím, že je tam čeká smrt. Plynové komory však měly poruchu a pak tábor už byl osvobozen.

Po jejich odjezdu jsem si přisedl k pánovi (polskému Židovi), s nímž natáčel rozhovor jeden poněkud zkažený novinář, který se za každou cenu snažil dostat z toho člověka hlavně ty nejhorší vzpomínky. Pokládal mu různé štiplavé dotazy, a tím ho uváděl do rozčilení. Od toho novináře se mi to zdálo dost nechutné.

Jan Hrudka