Prý to souvisí s „duchem doby“, že astrologie dnes prožívá revival. Ve věku Vodnáře se člověk údajně bude znovu důkladně ptát po smyslu lidského života a světa. Křesťanství ať si už dále nenárokuje monopol na takové tázání, vždyť ono selhalo v plnění svého úkolu nápravy lidstva. Kdo nám poradí, kudy teď? Rádců je hodně, ale kdo se aspoň trochu seznámí s astrologií, těžko jí bude upírat, že má přednostní právo očekávat, že bude brána vážně, ona „nejstarší věda“, s metodikou broušenou nepřetržitě po celá tisíciletí, dnes disponující softwarovými programy a příručkami čtivými i v češtině. Nám moderním křesťanům to myslím prozatím nestojí než za úsměšek. Vždyť je to přece jasná hloupost už od principu: copak se může hojněji rozšířit myšlenka, že konstelace hvězd má vliv na pozemské dění? Vždyť snad paradoxně právě proto, že dnes už mnohem více víme o různých dříve ani netušených způsobech energetického působení slunce a planet, dovedeme si ještě méně než například středověký člověk představit, že by takové síly mohly dosáhnout až k utváření konkrétního lidského života. Ale to je již náš první předsudek, nazvu ho materialistický. Ještě takový Paracelsus by na něj dovedl reagovat svůdným odkazem na Boha Stvořitele: ptát se máme právě naopak: jak bychom vůbec mohli pochybovat o tom, že existuje souvislost mezi děním na nebi a na zemi, vždyť co jiného utváří lidský život, než tytéž síly, které utvářejí hvězdy na nebi? (Poznáte, že ten argument je panteistický?) A moderní astrologie se už často se zdůvodňováním této synchronicity nezdržuje, vychází z empirie: přesvědčuje (se), že korelace mezi astrologickými poznatky a lidským chováním prostě existují. A ještě druhý předsudek vůči astrologii nám brání, abychom se s ní dovedli vypořádat, předsudek teologický. Máme dojem, že se vyrovnávání s astrologií může odehrát na prubířském kameni „osud kontra svoboda“. Astrologie je tady obviňována, že člověka lapá do sítě osudovosti, toho, co je předkládáno jako pevně předurčené, zatímco my křesťané hlásáme svobodu člověka, danou mu živým, milujícím Bohem. Ale to je myšlenkový zmatek na obou stranách této argumentace. Nejprve o nás křesťanech: věříme sice, že Bůh nás vede k lidské svobodě, ale zároveň je podle Bible zřejmé, že nejvyšší lidská svoboda je v poslušném plnění Boží vůle – až k Ježíšovu „deí“, musí se to stát, musím zemřít na kříži. A o astrolozích: ti už se, nakolik to sleduji, vyhýbají myšlence předurčenosti, horoskop je podle nich spíše symbolickým schématem základních vývojových tendencí, vrozených dispozic, toho, co se může uskutečnit, ale nemusí. – Ostatně myšlenku předurčenosti bych astrologům nevyčítal, spíše naopak to, že se jí dnes vyhýbají nebo ji změkčují. Tak se z astrologie stává jakási symbolická vývojová psychologie, slibující člověku úplné seberozvinutí. Dokud mluvila o předurčenosti, byla blíže teologii, která přece také říká, že člověk má jednu takovou vývojovou tendenci, které je (téměř) nemožné uniknout – Bible ji nazývá hříšností. Jaký je dnes tedy vztah mezi křesťanskou vírou a astrologií? Zdá se mi, že křesťanství má v astrologii konkurenta gnostického typu – ano, opět je tady soupeření, o kterém jsme si jinak mohli myslet, že bylo dobojováno na půdě raného křesťanství. Proti sobě stojí „víra“ kontra „gnosis“ (tedy: duchovní vědění). Víra, která se spoléhá na Boha a čeká na jeho slovo, a gnose, která už ví (nebo aspoň ví, jak se dovědět). Protože se astrologie dme takovou pýchou, uniká jí, že její vědění má zásadní mez – a tou je svrchovanost Boží. Nedostatkem astrologie není, že by upírala svobodu člověku, nýbrž to, že ztrácí ze zřetele svobodu Boží. Čte v nebesích a neví o tom, kterého nemohou pojmout ani nebesa nebes (1 Kr 8,27). – Může se nám stát, když začneme listovat v nějaké moderní astrologické knize, že nás zaujme: co všechno slibuje člověku odhalit o něm samém, o jiných lidech, o dění ve světě. Délka její tradice je možná úctyhodná. Asi nás také překvapí, kolik velkých osobností ve hvězdách četlo… – A přece už bibličtí pisatelé astrologii překonali. Například podle slova proroka Izajáše Hospodin může nebesa pěkně „svinout“ (Iz 34,4) – jako promítací plátno – a kde pak bude vědění astrologa? (Je možné, že by tedy u astrologie šlo o projekci na nebesa podobnou té, kterou popisuje Feuerbach?) Na začátku Nového zákona Hospodin skutečně mluví k mudrcům z Východu prostřednictvím hvězdy (Mt 2,2), ale touto hvězdou pak hýbá a nakonec ji nechá zastavit nad Betlémem (v. 9) – Ježíšův horoskop je tedy pěkně dynamický. Vůbec už v těchto biblických odkazech nacházím zdravý odstup od smyšlenky, že vyznat se v nebesích je to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout. A ještě jedno zajímavé místo: prorok Jeremiáš mluví k Božímu lidu v době zmatků a neštěstí, a jako by ta pozemská nestačila, lid nachází zlá znamení i na nebesích. Proto musí slyšet napomenutí, které mu má ulehčit: „Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení.“ (10,2) A k tomu vidoucí Jeremiáš vyznává sám za sebe: „Kdo by se tě nebál, Králi pronárodů? Úcta patří jen tobě!“ (v. 7)
Číslo