Víra je otevřena do budoucnosti, je zahleděna k otevřenému horizontu víry, je zdrojem nové energie, nových námětů a plánů. Kdo je uchopen tímto „větříčkem“ Božího Ducha, se nezastavuje, míří vpřed. Ale ani takovému člověku se nevyhýbá stáří, které koná své obvyklé destruktivní dílo. Člověku ubývá energie, slábne paměť, ztrácí své generační druhy a stává se postupně cizincem v generacích synů a vnuků. Člověk se vrací do „dětského věku“. Tyto okolnosti vedou často k panice nebo hyperaktivitě, kdy se člověk stůj co stůj snaží dokončit to, co až dosud nestihnul. Proti snaze dodělat všelijaké„resty“ jistě nelze nic namítat. Přesto se bude stáří zpravidla hlásit stále silněji a náš stav bude vyžadovat rostoucí péči mladších. Po celoživotní procházce tímto světem se tak opět vracíme ke svým počátkům, spojeným s velikou závislostí na lidské a Boží lásce. Právě v těchto dobách si plně uvědomujeme, že jen láska drží svět pohromadě. Dovolme tedy Boží lásce, aby nás svými paprsky prohřívala a nesla v náručí jako matka své nemluvňátko. Jestliže už nemůžeme dělat, co jsme dělávali, ani nést odpovědnost jako kdysi, jen nezoufejme. Bůh má ve svém domě mnoho dětí – malé, velké, zdravé, nemocné – i staré. A všecky jsou jeho.
Číslo