Čtení: Žalm 23 a 1. Janova 4,16–21
Text: Matouš 8,23–27
Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“
Ježíš vstupuje do lodi, a co učedníci? Co dělají učedníci, sestry a bratři, když jejich Mistr a Pán někam jde, vstupuje, kráčí či jede? Učedníci jdou za ním. Následují ho. Však k tomu také byli povoláni: „Pojď a následuj mne.“ To zní každému učedníku osobně. Ano, jmenovitě. Jistě záleží na tom, jak se k této výzvě člověk postaví. Zdali ji přijme, či nikoli. Správný učedník však tuto výzvu přijímá, slyší zavolání a následuje. A tak, když Ježíš vstupuje do lodi, učedníci jej následují. Jdou jeho cestou, on jde před nimi, použijeme-li starozákonního žalmového obrazu, jako pastýř před svým stádem. Jistě ne náhodou zaznívají v Matoušově podání evangelia před tímto příběhem o plavbě slova o přijetí Ježíše a o jeho následování. O uposlechnutí jeho slova, které mne volá, mne oslovuje, mne celého si nárokuje a staví se mi na první místo v životě. A tak učedníci jdou za Ježíšem. Až dosud je vše v nejlepším pořádku a bez problémů. Avšak hle! Prudce, znenadání, bez předchozího varování nastává veliká bouře. Svět se zakymácí, paluba pod nohama již nepředstavuje jistotu. Je to jak z katastrofického filmu, kdy se poklidná idylka výletu na plachetnici díky živlům promění v drama, ve kterém jde o život. Loďka je zahalena vlnami, je víc pod nimi než na jejich hřbetě. Taková scéna se neobejde bez výkřiků, bez volání o pomoc: „Pane, zachraň! Hyneme!“ Stroze, bez rozvláčnosti našich běžných modliteb. Volání učedníků o pomoc tryská z nitra a je hluboce pravdivé. Právě v tomto vypjatém místě zastavme děj. Co se to s učedníky stalo? Co je příčinou jejich křiku? Strach, hrůza z toho, co se děje kolem nich. Když následovali Ježíše, když za ním vyšli, jistě nepředpokládali, do jaké situace se dostanou. Vše, co Ježíš říkal a dělal, se zdálo být tak bezproblémové. Pomáhal, dodával odvahu a naději, povzbuzoval. A teď tohle! Takováhle hrůza, katastrofa, neštěstí. Co to udělá s vírou učedníků, s níž svého Mistra následují? Stačí, aby naše okolí zahrozilo. Abychom se srazili se silami, na něž nestačíme. Stačí ohrozit náš život – a to ne snad zcela nejhlouběji tak, že bychom o něj mohli přijít, ale ohrozit jeho poklidnost, bezproblémovost, náš životní standard. A je tu strach a děs. Jako kontrast k jednání učedníků slyšíme o Ježíšově klidném spánku. V pevné důvěře v Boží moc spí uprostřed tohoto vodního pekla na zemi. Cožpak jej učedníci nenásledovali s jistotou a důvěrou? Kde ji teď mají? Vždyť Ježíš je stále s nimi. I v této strašné bouři. Ne, opravdu je neopustil – klidně tu spí. A je s námi, milí učedníci, na palubě jedné lodi. Tak ho vzbuďte! „Pane, hyneme!“ „Proč jste tak ustrašeni?“ Ovládá vás strach, jste zbabělí a malé víry. Přesnější by snad bylo: zcela bez víry. Proč? Vždyť Pán je s vámi. Nejdřív mluví Ježíš k učedníkům. Stačilo by, aby se rozhlédl a viděl by. Celý blízký svět jedna veliká bouře, síla vod jako za potopy, síla smrti všude kolem. Z toho padá strach. Jedinou mocnou zbraní proti němu je víra. Tu ale učedníci ztratili. Je nutno začít tuto víru budovat znovu. A právě obnovit víru, postavit na nový začátek, to Ježíš může. A vstal, vyplísnil větry a moře – a nastalo veliké uklidnění. Tišina, kdy na vodní hladině není ani vlnka. Něco, co známe pod slovním spojením „božský klid a mír“. Náhle se strhla bouře – a náhle je klid. Jenže bouře přichází kdoví proč, kdežto pokoj, ten se rozlévá v reakci na Ježíšovo slovo. Na slovo k učedníkům a na slovo k té vřavě. Obojí se uklidňuje. Nemusíte se bát, jen mít důvěru. Nemusíte se bát – tohle slovo slyšíme nejen od Ježíše, ale od tolika biblických svědků – od apoštolů, žalmisty i proroků. Jen v ně složit pevně svou důvěru. Tohle slovo smíme jako učedníci tolikrát slyšet. A tolikrát špatně posloucháme a tolikrát je nepřijímáme. To proto jsme, Pane, v tolika bouřích ustrašení. To proto se tu a tam ohneme, přizpůsobíme. Mlčíme, kde bychom měli křičet, a křičíme, kde to není žádoucí. Protože máme malou víru ve tvou blízkost a přítomnost. S tebou se však nemusíme bát druhých lidí, okolního světa asil nad nás mocnějších– byť by to vše bouřilo sebevíc. Pak je tu i ta druhá část výpovědi toho příběhu: tehdy vstav, pohrozil větrům a moři a nastalo veliké utišení. Ježíšovo slovo, byť s přísností pověděno, přináší klid a pokoj i tomu běsnícímu živlu. Vodní peklo se díky tomu Ježíšovu mocnému, působícímu slovu proměňuje v rajské jezírko. Ano, takovou moc má slovo toho, který vstal a promlouvá. Přináší pokoj, daruje pokoj. Bouři mění v klid. Odstraňuje i sám zdroj strachu a obav. Ne tak, že by voda zmizela, ale je proměněna, když k ní přistoupilo jeho slovo. Nabízí se tu pokoj našemu rozbouřenému světu, s nímž se dnes a denně potkáváme a jímž jako Ježíšovi následovníci procházíme. Možná nás mírně znervózňuje, že Pán neužije své moci, aby pohrozil a tak nastolil klid. Mnoha lidem to prý brání ve víře. Ale už v tom příběhu zažili učedníci nejdřív promluvu k sobě – navzdory bouřícímu okolí, jako by jej nebylo. A až jako učedníci budeme plně následovat, v jisté důvěře a beze strachu, svého Pána, pak máme možnost mocně působit i onen pokoj a mír ve světě. Jen začít u toho na první pohled nejjednoduššího: nalézat smír a usmíření mezi sebou, mezi různými skupinami učedníků. Chtěli bychom pokoj v celém světě, ale ne mezi sebou? Tady je potřeba zahánět strach nejdřív, sobě důvěřovat a přijímat se v lásce. Celý ten příběh vyvolává údiv u lidí. Nikoli u učedníků, ale u lidí. Kteří jako by stáli stranou, jako posluchači – a slyšeli to slovo o pokoji, o velikém ztišení a uklidnění. A v těchto posluchačích ten příběh vzbuzuje údiv a ptají se: „A kdože to jen je, tenhle Ježíš, že má tu moc?“ Na odpovědi na tuhle otázku strašně moc záleží. Kdo to je? Evangelijní příběh to ihned nesdělí, ale pomalu, postupně poodhaluje, ve stále dalších a dalších příbězích dává zakusit tu odpověď. A i když pak nakonec zazní, stejně je na nás, jestli ji s důvěrou přijmeme, nebo ne. Pomáhat ostatním k tomu, aby přijali tu odpověď, kdo je ten, jenž dává pokoj a i vítr a moře jej poslouchá, pak můžeme i my. Tím, že jej sami poslechneme. Tím, že jej s důvěrou budeme přijímat. Tím, že budeme na sobě samých vyjevovat ten pokoj, který jsme od něj dostali. Tím, že budeme Ježíše věrně následovat. Tím, že dáme druhým okusit jeho blízkost. Amen.