Na Václava Bendu (1946–1999) vzpomíná v Respektu č. 23 Petr Uhl. Připomíná, že k Chartě 77 se „přihlásil v lednu 1977, již po výsleších a domovních prohlídkách … během hysterické kampaně proti Chartě.“ Oceňuje vliv, kterým působil v katolickém prostředí, kde přesvědčoval „o mravnosti a nutnosti odporu proti režimu“. A docela osobně vyznává, „spolupráce s Václavem Bendou mě naučila, … že nemohu jen tolerovat, nýbrž že musím plně respektovat odlišné názory. Možná rok trvalo, než jsem si jasně uvědomil, že postoje V. B. byly stejně plnohodnotné jako moje. V. Benda mě učil pokoře.“ Průběhu předvolební kampaně do Evropského parlamentu (jak zabrala – nezabrala, už mezitím víme), v níž strany až na výjimky opět naplnily kasy reklamních kreativců („všimli jste si někdy, jak jsou si v té své kreativitě všichni podobní?“) si všímá L. Rychetský v LtN 23: „Lidovečtí a unionističtí kandidáti dostali přiděleno po deseti milionech, které každé straně vystačily na jeden nápad, jenž prý zabere. Zatímco lidovci lákají na koláč, unionisté mají svého pierota. Kreativci se museli pořádně zapotit.“ „Nešlo jen o vyčerpanost, únavu a poznatek vlastní relativní slabosti, nýbrž také o uvědomování si některých společných hříchů a pochybení, zejména zkompromitování integrálního nacionalismu a imperialismu,“ vyzdvihuje na poválečných motivech evropské integrace Bedřich Loewenstein (Evropské variace na téma pamatování a zapomínání, LtN 17). „Integrační“ identita se začala rodit po r. 1945, navzdor tomu, že se tehdy vnucoval závěr, „že evropské hodnoty selhaly – církve žehnáním násilí a bezpráví; evropské mocnosti, místo aby udržovaly tradiční systém rovnováhy, se ve dvou sebevražedných střetnutích takřka rozsápaly; … pokrok vědy pouze zmnožil účinnost ničení; demokracie vynesla k moci sadistické vrahy a hrdý moderní intelekt upadl do pusté iracionality.“ Nic podle něj neřeší, sklouzneme-li k pojetí Evropy jako bazaru, na němž jednotlivé státy prosazují své národní zájmy a nadnárodní společnosti své výrobky. Pragmatickým realistům, kteří tvrdí, že neexistuje „evropský lid“, namítá: „… dlouho se argumentovalo proti zavedení demokracie v moderních státech, že se v nich občané nevejdou na jedno náměstí. I evropská demokracie vyžaduje dlouhý dech, proces abstrakce od dílčí a lokální vůle k vyšší rovině komunikace. … Nejde o to degradovat dosavadní národní komunity a jejich fungující demokratické instituce, nýbrž je navzájem otevřít.“ Téma „Evropa a její duchovní tvář“ přináší Teologie a společnost 3/2004. Řada autorů tu reaguje na stať Východ a Západ (Modely římského křesťanství) Rémiho Braguea. Polemicky reaguje Jan Spousta: „Braňme jakýmkoli pokusům Evropu definicemi uzavřít a omezit. Protože tím bráníme Evropu, pravou a celou Evropu. Braňme maximální otevřenost ducha i fyzickou otevřenost hranic, které běží kolem Evropy a které hrozí stát se novou železnou oponou … Braňme Evropu židů, muslimů, křesťanů, ateistů i lidí, kteří ani nevědí, čí jsou. Protože jen taková Evropa zůstává sama sebou…“ „Moji předkové přišli do těchto krajů z Kecskemétu téměř tajně, v přestrojení, k práci však povolení nepotřebovali…“ cituje m.j. z korespondence Járy Cimrmana a českého teologa Jana Roháče z Dubé Szalatnaye Satellite 1–416 v č. 9. Ze Szalatnayova líčení podle autora článku jednoznačně vyplývá, že ani Cimrman ani Szalatnay by nesouhlasili s přechodným obdobím, které některé země EU uplatňují při zavádění pracovních povolení pro občany nově přistupujících zemí. Toho, kdo se dosud neměl příležitost s postavou J. R. D. Szalatnaye blíže seznámit, odkazujeme např. na článek P. Ottera ve sborníku SpEKu č. 3 Tvář postmoderny, str. 69–79.
Číslo