V příloze Protestor (Protestant 9/03) jsme vydali teologický dokument Nové orientace z prosince 1973. Šlo o výzvu k zahájení rozhovoru v (evangelické) církvi v době nástupu normalizace. K rozhovoru nad dokumentem, který byl plodem zhruba patnáctiletého teologického kvasu uprostřed ČCE, tehdy nedošlo, byť jeho podněty nezůstaly zřejmě bez účinku. Třicet let poté jsme ho v Protestantu vydali a rozhovor jsme se pokusili podnítit alespoň formou ankety. Následující otázky jsme položili širokému spektru teologů i laiků a dnes přinášíme odpovědi.
Jiří Šimsa a Tomáš Trusina
1. Kde vidíte působení tohoto dokumentu v uplynulých třiceti letech?
2. Lze v dnešní době o církvi a teologii přemýšlet stejným způsobem? Jak byste charakterizovali případné změny?
3. Dokument akcentuje v počátcích normalizace nesamozřejmou účast církve a teologie na problémech politického rázu. Nerezignuje v tomto směru současná teologie víc než tehdy?
4. Co Vás i po třiceti letech z dokumentu oslovuje?
Jiří Hanuš:
1. Nevím, jak vyjádřit míru působení dokumentu v posledních desetiletích. Jednak proto, že zřejmě neexistuje relevantní průzkum (anketa, jejímiž adresáty by byli evangeličtí duchovní), jednak se nepohybuji natolik v prostředí evangelické církve, abych o tom mohl vynést soud. Snad bych jen podotkl, že dokument pravděpodobně sloužil k (sebe)vyjádření tehdejší evangelické teologické elity, což muselo být velmi významné především pro tuto elitu a její postoj vůči neblahé situaci, která nemohla nepostihnout i církev. K širší diskusi nad dokumentem asi za normalizace dojít ani nemohlo. K tomu by asi nedošlo ani ve svobodnějších poměrech, protože text je výrazně teologický a „intelektuální“.
Přesto působení tohoto dokumentu vidím spíše na rovině „mravní“ než teologické. Každý čin tohoto druhu měl za normalizace velkou hodnotu jasně vyjádřeného postoje – nesouhlasu s tehdejším marasmem. Jsem rád, že jsem se s tímto dokumentem mohl seznámit. Je pro mne dokladem skutečnosti, že i před Chartou 77 tu existovaly aktivity nikoli s ní srovnatelné, ale přece jen významné, byť pro určitou menší společenskou skupinu. Pokud bych někdy vyučoval nejnovější církevní dějiny, určitě by patřil k těm, které bych četl na semináři se studenty.
2. Autoři textu nastolují celou řadu problémů, které jsou aktuální dodnes: správné chápání práce a veškeré lidské činnosti, nezpochybnitelná hodnota i člověka „neužitečného“, vztah k politice a veřejnosti, schopnost hlásání evangelia v prostředí, které nezná náboženské výrazy, názorová pluralita v církvi. To jsou jistě témata stále zajímavá, a to teoreticky a prakticky. Ptáte se ovšem na způsob přemýšlení a případnou dnešní alternativu. Je paradoxní, že dokument, který vznikl jako výraz menšinového uvažování v církvi, jako výraz „nové orientace“ vůči „staré dezorientaci“, dnes spíše působí jako dokument církevního establišmentu. Tím nechci říci nic negativního o textu samém. Jak bych se například i dnes zaradoval, kdyby se dokument podobné hloubky a teologické erudice objevil jako výstup ze současného sněmování české katolické církve! Chci pouze upozornit na to, že dnes zní slova tohoto traktátu poměrně „samozřejmě“, „nevýbušně“, „vyváženě“, což je asi dáno také tím, že se většina jeho autorů po revoluci stala lidmi určujícími teologickou linii českého protestantismu. Docela by mne zajímal názor mladé evangelické teologické generace. Kdyby takový text vznikl dnes, považovala by jej za nudný a povrchní, nebo naopak za zajímavý a inspirující? Debatovalo by se dnes nad textem tohoto druhu v kavárně v přízemí ETF v Praze, nebo by působil opuštěným viseleckým dojmem na nějakých webových stránkách, dokládajících aktivitu církevního úřadu?
3. Nejsem teolog a nemohu se bohužel vyjádřit k otázce, na co rezignuje současná teologie. Myslím, že z evropského (a tím spíše z celosvětového) pohledu se současná teologie zabývá snad vším, co si lze vůbec představit, tedy i vztahem církve k politice. Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století byla, alespoň v evropském a americkém katolickém prostředí, ve znamení „politické teologie“. Byly napsány snad stovky knih na toto téma, křesťané se angažovali ve stovkách politických hnutí a stran, od extrémně levicových až po extrémně pravicové. Možná že v devadesátých letech přišla únava z tohoto přílišného teoretického i praktického angažmá. Možná si křesťané více uvědomili, že i pro tuto oblast platí, že se nezachrání „skutky“, ale „milostí“. Nevím. Je mi však jasné, že – pokud je teologie vědeckým oborem –její akcenty se nedají nějak určit či nadekretovat. Každý teolog si může a má svobodně určit téma svého bádání. Nepochybně tu budou vždycky takoví, které bude zajímat vztah církví a křesťanů k politice i teoretické promýšlení základních křesťanských principů a jejich aplikace v politické oblasti. Demokratický společenský systém přitom vyžaduje velikou dávku schopnosti jemného rozlišování a vědecké přesnosti.
4. Moc se mi například líbí formulace, že k pravému lidství patří i „nicnedělání“ modlitby, tichého přemýšlení, adorace a vděčnosti. Důraz na svátky, na „neúčelové“ jednání, na hru, na společenství. To se přímo dotýká podstaty křesťanství. Snad nepohorším tvrzením, že Bůh si rád hraje. Křesťané jsou někdy příliš vážní, prudérní, zkostnatělí. Zapomněli, že Bůh si hrál, když tvořil svět i člověka. Zapomněli, že i liturgie není pouze forma vyučování v rakousko-uherském stylu, ale příležitost k radostné hře. Následovat Boha může znamenat naučit se slavit a „produktivně“ lenošit.
Jiří Hanuš vyučuje historii 19. století a historiografii na půdě Historického ústavu FF MU v Brně. Je též šéfredaktorem časopisu Teologie & Společnost.
David Sedláček:
1. Především v ČCE. Neznám církev natolik, abych se mohl dopouštět vyčerpávajících soudů. Přesto se mi zdá, že pozitivně tento dokument našel odezvu např. v požadavku odpovědnosti církve za tento svět (viz vyjádření k česko-německým vztahům, diakonie atd.).
2. Myslím si, že dokument je velmi silně poznamenán dobou, ve které vznikl. Jistě jsou v něm nadčasová témata – např. theologie kříže, otázka skutků, prorocký motiv, Kristova autorita, vyznavačská církev apod. Přesto si myslím, že veškerý obsah je podřízen jedinému hermeneutickému klíči, a to politické situaci tehdejší společnosti, tím je jeho nadčasovost, podle mého, znejistěna. Uvítal bych tu, kdyby se vypustil onen silný politický pathos, jímž je celý dokument poznamenán. V dnešní společnosti každý „nějak“ politicky žije, a je to zcela normální. K politickým otázkám, jako jsou potraty, registrované partnerství, válka „někde a někdy“ atd., se církev může a má odpovědně a svobodně vyjádřit, jako jedna mezi mnohými, bez pathosu let normalizace. Jako v podstatě omyl vidím pokus o civilní interpretaci. Metodicky nepřijatelný omyl: jako měřítko totiž byl uchopen svět, který „nějak“ byl, a podle jeho momentálního stavu se vše poměřuje s nadějí, že nám teď bude lépe rozumět.
3. Nemyslím, že se jedná o rezignaci theologie, ale, pokud k tomu dochází, o rezignaci církve. Theologie se součastnými problémy jistě zabývá a zabývala, vždyť nemohla a nemůže jinak. Nejsem si však jist, zda církev vždy toužila vzít práci theologické reflexe vážně. Přesto si myslím, že situace je spíše dobrá (viz odpověď na otázku číslo jedna).
4. Zdůraznění eschatologického rozměru. To je hodně nosné.
David Sedláček dokončuje studium na ETF UK.
Jarmila Borecká
1. V uplynulých třiceti letech působil podle mého názoru tento dokument především v době svého vzniku a pak do konce 80. let. Poté, zdá se mi, už o něj nebyl tak velký zájem, alespoň v mém okruhu lidí. Tento dokument přibližoval protestantskou teologii běžnému životu, takže např. i já, laik, jsem ji mohla alespoň zčásti pochopit. Líbilo se mi, že představitelé Nové orientace byli čitelní, jejich život víry byl pro mne atraktivní.
2. V dnešní době by se určitě dalo o církvi a teologii přemýšlet stejným způsobem, ale zdá se mi – zpovzdálí – že témata Nové orientace nejsou v současnosti pro ČCE palčivá.
3. Zda rezignuje současná teologie na účast na problémech politického rázu, nedokážu posoudit. Ale kdyby bylo možné si třeba přečíst nebo slyšet reakci našich teologů na některé politické problémy současné České republiky, Evropy nebo světa, bylo by to pro mne přínosné.
4.
1.Že si Nová orientace dala za cíl vést rozhovor, že to nebyla uzavřená skupina sama pro sebe. Cituji: Máme za cíl společenství lidí, zakotvených v pravdě, stojících při sobě v lásce, žijících z naděje. Věříme, že se tvoří napříč všem tradičním svazkům a společenským seskupením a nabývá dnes vskutku ekumenické povahy.
2. Strana 6 v Protestantu - citát: Křesťanům a církvi by nemělo nic bránit v tom, aby se v určité situaci nespojovali v solidaritě k naléhavým potřebným akcím s hnutími, která stojí realitě Božího království toho času zvlášť blízko, dokonce někdy blíže než církev.
Aby z této úzké a nepochybně velmi náročné cesty církev opětovně nescházela, a aby se ze všech scestí mohla vždy znovu vracet na cestu pravou, musí si pěstovat maximální sebekritičnost, tj. schopnost pokání a obratu ve svém myšlení a ve své práci všude tam, kde se ukáže toho potřeba ve jménu pravdy. A k tomu si musí nechat líbit slovo prorockých menšin nebo jednotlivců, tj. moderně řečeno svých vlastních nekonformních složek, a bedlivě posuzovat, zda v jejich projevech a soudech není něco pravdy. To mne oslovuje.
3. Z kapitoly Civilní interpretace, strana 8: „Nyní dítky Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme.“ (1 Jan 3,2) Jestliže platí, že naše životy jsou skryty s Kristem v Bohu (Kol 3,3), pak to pro každý interpretační pokus evangelijního příběhu Ježíše Nazaretského znamená, že jen zčásti odhalujeme a poznáváme, ať už se soustřeďujeme na jeho „lidství“ či „božství“. Civilní interpretace chce podtrhnout právě tuto fragmentárnost našeho poznání v každém směru.
Jarmila Borecká pracuje jako středoškolská učitelka angličtiny. Pochází z Telecího, kde se „dovídala o Nové orientaci a jiných zajímavých věcech“ od tehdejšího faráře Tomáše Bíska.