S Janem Šimsou nad novým vydáním knihy dopisů Jaroslava Šimsy Úzkost a naděje
Na přelomu roku vydala Ymca v nakladatelství EMAN knihu Jaroslava Šimsy Úzkost a naděje. Publikace s podtitulem Dopisy, sny, události, traktáty 1940-1945 vyšla poprvé v roce 1969 jako „dozvuk Pražského jara“. Přesto je nynější Úzkost a naděje doplněna o pasáže, které v předchozím vydání editoři Milena a Jan Šimsovi z důvodů cenzury vnější i vnitřní vypustili. Naopak do nynějšího vydání nezařadili svědectví o Šimsově odbojové činnosti, ani svědectví spoluvězňů o Šimsově úmrtí v koncentračním táboře Dachau. Čím je nynější vydání Úzkosti a naděje snad nejpozoruhodnější, je to, že kniha vyšla souběžně i v německém překladu. A právě odtud se začal odvíjet tak trochu „rodinný“ rozhovor se synem Jaroslava Šimsy, farářem Janem Šimsou.
Ladislav Pokorný, tvůj švagr a nástupce na postu vedoucího redaktora Křesťanské revue, míní, že německý překlad Úzkosti a naděje „přispěje k dosud ne zcela dokonalému smíření obou národů“. Čím podle tebe kniha může zaujmout německého čtenáře?
Na vojně mě zaujala knížka japonského desátníka Ašihei Hano Válka viděná z japonské strany a později četba válečných povídek Heinricha Bölla, Albrechta Goese aj. Dobré byly rozhovory s bavorskými Němci, kteří jako mladí (nebo jejich rodiče) byli vystěhováni z Čech. Vidět odsun nebo válku z německé strany! Jeho následky pro jejich „novou vlast“! Tak může pozorný německý čtenář spoluprožít náš válečný úděl viděný zevnitř vězení a koncentračního tábora. Jsem si tím jist po ohlasech čtenářů Potsdamer Kirche, která v počátku sedmdesátých let otiskla rozsáhlé citace překladu Dagmar Schmidtové. Tehdy převážně z NDR.
O Jaroslavu Šimsovi jsem slyšel mluvit jako o „českém Bonhoefferovi“. Proč?
První to vyslovil Jan Patočka. Mého otce znal před válkou a jeho bratr sháněl pro otce léky proti tyfu. Věcně je mezi nimi obdoba ta, že zápasu proti nacismu u otce i Bonhoeffera předcházel těžký a důkladný ideový boj ve třicátých letech. Jejich náboženský a filosofický vývoj však byl rozdílný. Profesor J. B. Souček chtěl napsat, že byl protikladný, že se Bonhoeffer vyvíjel z dogmatického luterského křesťanství k moderně, až nenábožensky pojaté interpretaci evangelia, kdežto můj otec – podle Součka, nikoliv skutečně – tíhl od moderně pojatého křesťanství podle Masaryka, Rádla a Ymky ke křesťanským fundamentům až k niternému prožívání víry. Možná je škoda, že jsem to nenechal Součka napsat. Bylo by s čím polemizovat.
Odkaz Dietricha Bonhoeffera promýšlela Nová orientace. Jakou roli v tom sehrálo svědectví Jaroslava Šimsy?
Na křesťanské – ymkařské – metody Jaroslava Šimsy se mohlo navázat přímo. Ideově pak v návaznosti na Masaryka, Rádla, Hromádku, Komárkovou, Součka – a tedy i Šimsu a Jaroslava Valentu. Vedle trochu starších představitelů Nové orientace jako Dušan Franců, Ladislav Hejdánek, Jakub Trojan, Jiří Jirásek byli pokračovateli Karel Trusina a Bláža Šourek. Šimsovy knížky a články četla spíše poválečná generace.
V jednom svém dopise z vězení Jaroslav Šimsa píše, že by měl radost, kdyby se jeho synové jako on věnovali práci s mládeží. Bylo toto přání stimulem, že ses rozhodl pro teologii? Jaký vliv na tvou životní orientaci měly tatínkovy dopisy?
Nedávno se konalo vzpomínkové symposium na literárního historika J. B. Čapka, který je otcem myšlenky, že jsme si dědictví po otci rozdělily my tři děti – měl na mysli hlavně bratra Pavla a mne (Jaroslav a Marie Šimsovi měli ještě dceru Janu, ta byla ze sourozenců nejmladší – pozn. JH) – naši angažovanost ve Svazu mládeže, při brigádách, kulturních akcích, zvláště při Světovém festivalu mládeže 1947 a v Jugoslávii. U Pavla angažovanost vyústila do činnosti v komunistické straně a u mne do studia teologie a do duchovenské práce. V obou případech do „práce s mládeží“. Tatínkovy dopisy byly spíše potvrzením životního příkladu. Píše o tom na jednom místě – že příklad je možná silnější, než by byla jeho fyzická přítomnost, že by nás možná mátl svou autokratičností.
Když ses rozhodoval pro nějaký vážný krok – třeba podpis Charty – ptal ses, co by v té situaci dělal tvůj otec?
Suchá odpověď by byla: nikoliv. Leda při reflexi jsem si vzpomněl na oba rodiče, že mne učili nepodpisovat to, s čím nesouhlasím nebo co nehodlám dělat – třeba informátora StB jako asistent na teologické fakultě. Mé vystoupení proti metodám StB v roce 1966 ohodnotil Jan Dus slovy, že mými ústy promluvil můj otec. Jeho soud mě překvapil. Příjemně.
Jaroslav Šabata zmiňuje jakousi naivitu v Šimsově posuzování Sovětského svazu a následně poválečného uspořádání Evropy. Jak to vidíš ty?
Myšlenka, že byl můj otec v posuzování Sovětského svazu naivní, plyne jen z neinformovanosti. Byl v Sovětském svazu v roce 1935 a prosadil si i návštěvu zakázaného filosofa. Mamince řekl, že by v takové zemi nemohl žít a později odmítl vykonstruované procesy. Všechno stále sledoval a přel se o to se svou sestrou Miladou a jejími přáteli, kteří považovali sovětské hrůzy jen za „bolesti růstu“.
Jiná věc je poválečné uspořádání Evropy. Máme někde obrázek ze Ženevy, jak tatínek mluví s Molotovem. Je jisté, že věřil s Hromádkou a jinými, že po válce bude pokračovat spolupráce Sovětského svazu se západní Evropou a USA, či jak se tehdy říkalo, Východu se Západem. Byl to velký sen, a kdo ho nesdílel, připravoval nevědomky studenou válku. Většinou zůstal zabedněný do bipolárního světa. Šabata tento sen sdílel, proto podobně jako Ivan Klíma tak chválil Lednový traktát o naší národní orientaci.
Zmínil jsi tetu Miladu, která byla dokonce členkou předválečného ÚV KSČ. Co to? Jaroslav Šimsa, zapálený křesťan, sestra zapálená komunistka. Jak spolu vycházeli?
Vycházeli spolu dobře, ač se však jako starší snažil svou sestru vychovávat v rozumnou a uměřenou, kritickou bytost. Jejich přátelé Jaroslav Seifert, Karel Schulz, František Halas, Josef Hora, Ladislav Pešek, to byli levicoví intelektuálové, a politické diskuse neznemožňovaly tehdy osobní přátelství a spolupráci. Na začátku okupace vstoupil již ovíněný František Halas do kavárny a přede všemi na mého otce volal: „Tak co, rudý křesťane! Ještě tě nezavřeli?“
Ovšemže Halase nezavřeli. Ani Seiferta, ani Halase, ani Peška – ani Miladu. Ale... mého otce! Obě sestry a všichni přátelé s ním drželi. Zvláště starší sestra Růžena, manželka Jindřicha Hořejšího. Ta byla hlavní pomocí pro mou maminku, jezdila s ní na návštěvy do vězení atd. Nenávistný „třídní boj“ se začal pěstovat až koncem čtyřicátých let a později.
Říkal jsi, že když se objevilo první vydání Úzkosti a naděje, i děti z evangelických rodin prý byly překvapeny, že tu za války nebyl jen odboj vedený komunisty. Lze srovnávat Šimsovo svědectví a - řekněme – Fučíkovu Reportáž?
Již v době přípravy knihy řekla nejstarší dcerka mého přítele: „To byl pan Šimsa komunista, když byl v odboji?" Podobně v roce 1969 v článku o knize svůj postoj dítěte z evangelické rodiny charakterizoval i Miloš Rejchrt. Ten ovšem postřehl cenu knihy v zachycení duchovního rozměru odboje - na rozdíl od plochého a nepravdivého vnějšího popisu ve škole apod.
My jsme vyrůstali v opačném domnění, že totiž komunisté odboj do útoku na Sovětský svaz odmítali jako válku „imperialistickou“ a soustředili se na budování ilegální strany. Byl jsem později překvapen, že přece jen určitou protinacistickou činnost vyvíjeli, a zvláště po shození sovětských parašutistů v posledních letech a měsících války. Indoktrinace mladé generace a zvláště mlčení o demokratickém odboji od roku 1939 zapůsobilo katastrofálně. Komunisté však měli veliké ztráty: včetně slovenského povstání tvořili deset procent všech obětí! Podobné procento mívali v předválečných volbách.
Fučíkovu Reportáž s Úzkostí lze srovnávat. V tom, že to je „svědectví zevnitř“ vězení - soudobé a průběžné - a u mého otce i „zevnitř“ tábora v Dachau. Tu i tam jsou potlačeny vnější okolnosti, bolesti a útrapy a v obou je záznam duševního a citového světa. Šimsa měl navíc tu „výhodu“, že putoval po mnoha místech - Karlovo náměstí, Terezín, Mnichov, Stuttgart, Ulm, Pankrác, Terezín, Stadelheim-Mnichov. Kdežto Fučík psal jen na Pankráci a o jeho poslední cestě záznam chybí.
Nechybí přece jen v novém vydání Úzkosti a naděje dokumenty o odbojové činnosti Jaroslava Šimsy?
Do prvního vydání ta svědectví protlačil Ladislav Prokůpek, osvícený cenzor církevního tisku, který také v lednu 1968 knihu povolil. Chtěl podtrhnout tuto stránku Šimsova života a díla. Rozhodli jsme se svědectví vypustit, podobně jako svědectví o tatínkových posledních dnech a hodinách od Bohumíra Opočenského a Eugena Zeleného. Tím jsme zdůraznili to, co tak vzácně zvýraznil Ivan Klíma: vnitřní, duševní a duchovní stránku otcova putování. Navíc jsme zařadili další dopisy jak Pavlovi, tak Eugenu Zelenému. A stále aktuální stať Budoucnost evropské svobody a Lednový traktát o naší národní orientaci, který předtím vyšel u nás jen v Naší době a v cizině.
Bylo by na čase podat úplnou zprávu o křesťanech v odboji právě proto, že památku celého odboje teď špiní kdejaký sketa. V německém vydání je tato stránka stručně a přesně zachycena.
(Autor je zeť Jana Šimsy)