Pod titulkem „Pro Hitlera kázat nebudeme“ přináší Respekt 6 recenzi knihy Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu. Církevní historik R. Grulich tu předkládá příběhy několika desítek nacisty pronásledovaných duchovních. Důvodem výslechů a zatýkání byly mše sloužené česky, pomoc polským zajatcům, poslech zahraničního rozhlasu, výzvy k humánnímu zacházení s Židy. Přestože knize chybí zařazení do širšího kontextu, „vyprávějí jednotlivé životní příběhy o odvaze a vzdoru vůči německému nacismu.“
O tom, co všechno předcházelo vzniku zpěvníku Nová píseň, si v Bratrstvu 2/04 povídal S. Titěra s Janem Kellerem. O vznikání zpěvníku říká: „Ze začátku se chytalo kde co, pak postupně přibývalo vlastní tvorby a zařadily se aktuálnější písně, které se zpívaly už s daleko větším nadšením.“ Na otázku, zda „tenkrát“, tj. v 70. a 80. letech vznikaly písně s nosnou výpovědí, zatímco dnes nic, J. Keller mj. odpovídá: „Asi byly potřeba písně, ve kterých by se nějak naznačilo, o co nám jde. Teologie určitého vyznavačství, odvahy.“
„Skutečná svoboda, předpokládající a umožňující odpovědnost, vyžaduje nejen rozpoznání mezí, ale i přijetí šancí, a zejména výhled za současné, za to, co vůbec existuje. Teprve takto podložený cíl může spojovat lidi napříč generacemi, čelit drtivému tlaku stávajícího stavu věcí, osvobozovat k výsměchu nad snahami o zvěčnění toho, co je momentálně přítomné. Obnovování tohoto zápasu pak přináší podněty, které vyvolávají rozhovor. S předchůdci, i s cílem samotným.“ Takto nejprve vyškolil Jaromír Procházka Petra Pitharta, s kterým polemizuje o tom, kdo a jak mýtizuje rok 1989. Pokračuje: „Problém netkvěl v tom, zda listopadová revoluce vzbudila nerealistická očekávání, obdobně jako by bylo únikem ptát se za normalizace, zda je realistické čekat svobodu. Šlo o to, zda a nač se využije revolučního odhodlání. Ne velkého, nicméně onoho, které stačilo na živý zájem o zlepšení životního prostředí, na zapojení postižených do života otevřené společnosti, na přijetí dočasného snížení příjmů ve prospěch ekonomické transformace. A také, jak se podaří přejít z kurately do svobodného prostoru…“ (LtN 7/04)
„Naše země je svobodná a relativně bezpečná. Nemusí mít tedy uprchlíci strach? To, co je hnalo pryč z domova, pominulo. Co ale přijde teď? Skutečně je naše země bezpečná pro každého?“ Takto se ptá na závěr článku zevrubně informujícího o koordinaci pomoci uprchlíkům v rámci Diakonie ČCE Jana Plíšková (zpravodaj Diakonie Modré z nebe 1/2004).