5. Mongolové
Od poloviny 12. do poloviny 13. století došlo v poměru Evropy a muslimů k zásadnímu zvratu. Evropa mílovými kroky spěla k novým věcem. Na rozdíl od dosavadních snah přiblížit se k antickému umění, byla gotika prvním vskutku originálním přínosem Západu do pokladnice světové kultury. Akademické svobody universit umožňovaly střetávání různých mínění. Ve svérázné společnosti prostoupené řadou samosprávných celků vznikaly parlamenty, generální stavy, kortesy, zemské sněmy. Ustavily se feudální monarchie, v nichž panovníci vládli s pomocí svobodných stavů. A jak to dotvrdila Magna charta libertatum 1215, vznikla tím v Evropě alternativa k despocii, evropská anomalie na cestě od rodového zřízení k civilisaci.
Centrem tohoto dění byla jednoznačně Francie, okroužena severní Itálií, Porýním včetně Nizozemí, Anglií a severem dnešního Španělska. Avšak středověkou kolonisací se sem zapojovala Evropa střední, od povodí Labe k povodí Visly a středního Dunaje.
* * *
Svět islámu, donedávna v popředí, zůstával stranou. Neblahou úlohu zde sehrála expanze mongolských kočovníků. Pod vedením Čingischána ovládli Čínu a na chvíli vytvořili říši od Tichého oceánu až do Polska a Uher (1241). Ještě dříve, než byli zastaveni na českých hranicích, ubránily se jim hrady jako na příklad Nitra nebo Olomouc. Jestliže po zdolání tolika tisíc kilometrů nedorazili jejich koně k Atlantiku, ukazovalo to, že feudální monarchie představovaly již společnost schopnou čelit hordám kočovníků.
Zpustošili však Střední Asii, Persii, Mezopotámii, Syrii a Malou Asii. Když se měly válečné zkázy překonat, byly muslimské země ve srovnání s Evropou po staletí v nevýhodě. Ve vlhčím mírném podnebném pásmu lesy dovedly držet krok s výkonností sekyr Germánů, jež nelítostně zdecimovaly středomořské háje. Obdobně tomu bylo se stády ovcí. Pastevci valaští kolonisovali Karpaty, zatímco důsledkem činnosti arabských byl od Mezopotámie po Maroko ústup stepí ve prospěch pouští.
* * *
Nejen to. Svým způsobem islámská i křesťanská civilisace stanuly před obdobným problémem. Svou pokročilostí se významně vzdálily vlastním kořenům. Jak se ve své obeznalosti vyrovnají s jednoduchostí odkazu, z něhož dosud čerpaly? Roku 1198 zemřel v Cordobě filosof Ibn Rušd (Averroes), který na rozpory mezi koránem a soudobými znalostmi odpovídal učením o dvou pravdách. Prvá, vyšší, je posvátná a stmeluje věřící, druhá je obyčejná, praktická, vzdělaný člověk se o ní přesvědčuje svým rozumem.
Pohodlné vyklouznutí z problému nabízelo, jak zůstat ve stávajícím rámci, což mezi muslimy nahrávalo spíše strážcům tradice. Islám z Mojžíšova zákona převzal a sám neobyčejně zdůraznil absolutní podřízenost všech lidí jednomu zákonu a rovnost věřících před tímto zákonem. Přitom stmelení muslimů do boje proti nevěřícím přálo uplatňování zákona spíše vůči nižším, shora dolů. Výklad a prosazování zůstaly v rukou držitelů moci. Pokušení, aby přes proklamovanou rovnost zákon ztotožnili se svou vůlí, bylo příliš veliké. Výslednicí se stala nakonec opět despocie.
Nesnadnější, plodnější cestě k novým počátkům přálo Ježíšovo navázání na proroky: „Říkáno bylo starým, ale já pravím vám.“ Obrodě otvírala cestu zvěst o odpuštění vin. V době, kdy se vystřídali nejmocnější císař (Fridrich Barbarossa) i papež (Innocenc III.) jakož i nejvlivnější scholastik (Tomáš Aquinský), mnohé svádělo k tomu, aby se Augustinova vise o Obci Boží ztotožnila s dosaženým již stavem. Posvěcovalo jej pojetí trojího lidu – modlících se, ochraňujících a pracujících. A v této době triumfů vystoupili valdenští, kteří bez kněžského svěcení začali kázat to, co se dočetli z bible: „Obcházejí vždy dva a dva, bosí, odění v lněná roucha, nic nevlastnící. Všechny věci mají společné jako apoštolé. Následují nazí nahého Krista.“
S ideálem chudoby nebyli první a jediní. Jim se však stala příležitostí hledat a hlásat pravdu. Sloužili lidem ke svobodě. Mnohé svobody byly v Evropě již skutečností. A tu někteří ukázali, že cosi chybí. Evropa měla ještě budoucnost.