Eucharistie
1. čtení: Jan 6, 52–59
Text: Matouš 26,26–28 a 1. Petrova 1,18–21
Z čeho vlastně žijeme? Komu jsme za to dlužni? Lze vůbec vyčíslit náš dluh? A je-li jaký?
Platíme za živiny, za bydlení, za otop, za energie… Peníze tyto energie vyčíslují, vyjadřují hodnoty. A vtírá se otázka, zda jsou ještě nějaké jiné hodnoty, položky, které se nedají vyčíslit? Je něco víc? „Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ řekne v kázání na hoře Ježíš Kristus. Už to je zřejmě víra, anebo aspoň její znak, že totiž člověk věří v něco jiného než prachy, že vnímá i jiné hodnoty než ty tržní.
Věci se oceňují relativně: jestliže toto stojí tolik, pak tohle – protože je to lepší, větší, krásnější, nebo naopak horší, menší, hnusnější – musí stát tolik. Ale je nějaká absolutní hodnota? A kolik stojí lidský život? I tady je hodně kšeftu (například ve zdravotnictví), ale cítíme, že život je nějak absolutní, nevyčíslitelný. Zrovna tak opravdová láska, ta se nedá koupit.
Nicméně Ježíš – a to je pozoruhodné – často mluví o penězích, ve svých podobenstvích. Vezměme si podobenství o hřivnách nebo o dělnících na vinici, o všelijakých těch dlužnících… Často při tom staví tržnost na hlavu. Tak třeba v podobenství o dělnících na vinici dostanou nakonec všichni vyplaceno stejně, nezávisle na tom, kolik hodin odpracovali.
Tu je třeba říci toto: Ježíš užívá peněz jako výstižné metafory. Jako metafory ukazující k jiné hodnotě, než jsou peníze. Třeba právě odpuštění. Jeden dlužil málo, jeden mnoho. Kdo bude víc milovat věřitele, který oběma odpustil?
Řekl bych, že Ježíš, podobně jako v jiné souvislosti apoštol Pavel, hovoří „názorně – pro naši lidskou slabost“ pomocí metafory prachů. Pro naši lidskou slabost – „Po lidsku pravím, pro mdlobu těla vašeho“ – praví Pavel po kralicku. Prostě proto, že máme v sobě zakořeněný kšeft, protože jsme se stali, jak říkají sociologové, oněmi proslulými „ekonomickými zvířaty“. Instinkt zisku a pud šetřivosti se po generace naskládaly v našem podvědomí.
Anebo i naše právní myšlení připomíná spíš smlouvání na tržišti. Jednou je přijata logika trestu – počítá se kolik za co – kolik let za ten a ten zločin – už se může spravedlnost vážit na vahách Spravedlnosti. Žalobce licituje s advokátem o vině a o výši trestu.
Neumíme jinak. Jedna z nejstarších formulací kauzality, podle Anaximandra, zní: „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, nebo si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času…“ Ano, pomocí financí a trestu, což dohromady znamená pokutu, penaltu, se vyjadřují velké věci bytí.
Ve sféře zákona soudí soudci a ve sféře mezilidské tak činí moralisté. Ba i když se odmítnou počty tohoto světa, nemusí být ještě člověk svoboden od počítání vůbec: Jsou lidé, kteří se odvažují kšeftovat na pomyslném Božím soudu. A za časů Ježíšových takoví farizeové – jakoby bankéři – obchodovali s vinou a se zásluhami, ty nezměřitelné věci ve své nábožné perverzi donekonečna počítali.
A tu slyšme resumé Ježíšova podobenství: Dokud nezaplatíš do posledního haléře, nevyjdeš odsud – říká Ježíš tomu, kterému bylo odpuštěno mnoho, a přitom nedokázal odpustit malinko svému dlužníku. Jednou chceš počítat, tak se bude počítat! Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.
Pro naši lidskou slabost, nedostatečnost naší metaforičnosti, používá Ježíš obrazů z finanční sféry. A to dokonce i tehdy, když chce vyjádřit smysl svého mesiášství, sám o sobě hovoří jako o vykupiteli: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život (Kral.: svou duši) jako výkupné za mnohé.“
A i jiní bibličtí myslitelé užívají termínu vykupitel.
Ne že by do obchodu přišel vykupitel a všecko vykoupil, ale jde o to, že je vykoupen člověk. Je vykoupen, a tedy vysvobozen. Jako když někdo třeba složí kauci a dostane souzeného na svobodu… Nebo někdo vykoupí otroka z otroctví. Anebo vezměme vykoupení rukojmích, dnes v době terorismu docela možné. Anebo: představte si ten trapas – nemáte na zaplacení, celá hospoda nemá na zaplacení, někdo přijde a zatáhne to za všechny. To jen pro naši slabou lidskou představivost.
A teď poslyšte Žalm 49, kde se praví mj. toto: „Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe. Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy.“ (v. 8–10)
A přece: Nová smlouva vychází z nového faktu. V Ježíši Kristu je absolutní vykoupení člověka možné. Zdá se to nepravděpodobné, ale v absolutním smyslu jsme vykoupeni, i když relativně vzato stále jsme zajatci těla a smrti, poddaní zkáze, kosmické entropii.
Ježíš, coby Velekněz, identifikoval před svou popravou sám sebe s obětinou: Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Nebo toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“
Při obětech zvířat popsaných v archaických vrstvách Starého zákona byla obětina jakési alter ego, druhé já, které bylo obětováno za člověka, namísto něj, neslo jeho hřích. Platilo za něj, ale ne tak, že by se to napřed spočítalo a pak prostě vyrovnalo.
Naopak: teprve skrze obě, při úkonu, čili v ritu – snad pro lidskou nedostatečnost – metaforicky a nezastupitelně skrze zabití zvířete zahlédl člověk svou vinu. A zároveň tou samou událostí, tím samým úkonem, bylo obětníku zvěstováno odpuštění.
A co teprve při zabití nevinného člověka, a nejen to, při zabití Božího Syna!? Skrze tuto justiční vraždu, kterou lze ovšem díky Bohu pojmout jako ritus a jako obě, můžeme zahlédnout pravý stav věcí, jak velká je naše vina i milost ji překrývající.
Část obětiny – vracím se k obětem zvířat – vnitřnosti nesly hřích a byly spáleny mimo společenství, maso pak bylo jedeno jako svátostný pokrm, dar od Boha člověku, a člověk stoloval s Bohem.
Největším tajemstvím, duší obětiny a podstatou oběti – byla krev. Krev se však nesměla požívat. Bůh ji dovolil prolít, dal ji na oltář. Dovolil pro naši porušenost zabít, duši prolít… a prolitou krev přikryl, nebo jinak řečeno: odpustil.
A zase Nový zákon praví: A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždy on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou obě Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. (Žd 9,12–14)
Ježíš sám nás činí účastny své oběti, zve nás k hostině, dává symbolicky požít své tělo i svou krev. Z jeho oběti jsme živi.
Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!
Pojďte a vizte, jak dobrý je Pán, vše je připraveno.
Amen.
Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte. Vždy jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Nebo všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. „Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky“ – to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu. (1 Pt 1,18–25)