rozhovor s Janem Hrabinou
Vím, že ses několikrát hlásil na teologickou fakultu, že tě snad i jednou přijali, ale vzápětí přijetí zrušili z popudu vyšších míst. Je to tak? Cítíš dnes nějakou výčitku? Vyvíjel by se tvůj život jinak, kdyby tě tehdá přijali?
Na fakultu jsem se hlásil snad čtyřikrát, z toho třikrát jsem nedostal státní souhlas jít k přijímačkám. Počtvrtý, to bylo v roce 1976, byly nejdřív přijímačky a pak souhlas ke studiu. Přijímačky jsem udělal, byl jsem přijatej, ale pak jsem zase nedostal ten souhlas ke studiu. Souhlas tuším udělovalo Ministerstvo kultury. Na fakultě mě sice chlácholili „bratře, budeme za tebe bojovat“, ale jak je vidět, bratři toho moc nevybojovali.
Výčitky ale necítím žádný. Nečekám ani omluvu či stud oněch bojujících bratří. Mám je rád, ale nikdy jsem od nich nic neočekával, takže mě ani nemohli zklamat.
Jestli by se můj život vyvíjel jinak? Těžko říct, ale spíš ne. Já jsem totiž dost průserář a asi by mě za něco dřív nebo pozdějc vyhodili. Koneckonců motal jsem se kolem lidí z církve i mimo církev, co byli nějak v průšvihu a na okraji, v undergroundu, pak přišla Charta 77 a její podpis, disent…
Ledaže by mě sbalila nějaká nádherná studentka, kvůli který bych přestal ty průšvihy dělat. Ale takovou jsem tam žádnou – aspoň při přijímačkách – neviděl.
Motal ses kolem lidí z církve. Pamatuješ Jircháře (kolej evangelické fakulty) sedmdesátých let. Bylo to ghetto v tehdejší společnosti, nebo spíš byly jirchářské zdi prodyšné, průchozí oběma směry?
Jircháře jsem moc nevnímal, snad až na to, že tam bydlelo pár přátel a známých. Třeba zemřelej kamarád Láďa Radoňský. Žádný setkání, mezioborový dialogy či diskuse a tak, to už jsem nezažil. To už byl rok 71, 72, nastupovala tuhá normalizace a mě víc přitahovali lidi (i z Jirchář), který se scházeli naproti v hospodě U zlatýho soudku. Teologická fakulta vždycky někoho vyhodila, třeba Březinu, Kozlíka a další, a tím pádem museli zmizet i z Jirchář. Tihle lidi sedávali spolu s řadou jiných v tý hospůdce naproti a svobodný diskuse a reflexe tehdejší skutečnosti se vedly tam. Přicházelo hodně lidí, a přitom naprosto různorodejch. O tomhle prostředí by se dalo říct, že jiskřilo. Bylo živý a oslovující. Jircháře – jak jsem je aspoň vnímal optikou zvenčí – jsem viděl jako nevýraznou, průměrnou šeď. Tam bych neuvěřil. V tý hospodě jo.
Někdy začátkem osmdesátých let jsi mě pozval k baptistům, k Petrovi Mackovi na Topolku. Tehdy měl skvělá kázání, začal jsem tam chodit, mám pocit, že jen díky němu jsem se vrátil na teologickou fakultu. Jak vzpomínáš na tohle údobí?
Někdy v druhý půlce sedmdesátejch let jsem v kavárně Slávia, kam se chodilo vždycky v neděli večer po kázání u Martina ve zdi, potkal Petra Macka i s jeho ženou Harriet. Trochu jsme se už znali, slovo dalo slovo a pozvali mě i mou ženu Zdeňku do baptistickýho sboru Na Topolce, kde byl Petr krátce kazatelem.
Přišli jsme, viděli jsme – a zůstali jsme. Najednou jsme si se ženou uvědomili, že to je místo, kde můžeme zakotvit. Tím předznačuju, že jsme se tam cítili skvěle. Sbor byl maličkej, ale o to víc semknutej kolem Petra a Harriet. Na druhý straně Petr i Harriet vydali ze sebe doslova všechno. Tenhle až totální přístup se pak odrážel nejen v neuvěřitelnejch kázáních Petra, ale i na Harrietině nezištný angažovanosti ve prospěch kohokoliv. A už byl ze sboru, či ne. A už to byl lump nebo feťák, trouba nebo namyšlenej hňup. Coby Američanka byla pro nás taky až takovým snovým závanem svobodnýho světa.
A jednotliví členové i nečlenové sboru, sami nesmírně různorodí svým zakotvením, dokázali všichni bez rozdílu ze sebe vydolovat to nejlepší a sborový společenství aktivně spoluvytvářet. My všichni jsme se nějak podíleli na vizi sboru a tiskli mu neopakovatelnou tvář. Byli jsme si jako sbor vědomi určitý výjimečnosti, a přitom jsme se nebáli sebereflexe. V suterénu ve sborový místnosti probíhala řada nelegálních přednášek a setkání a Mackovi i pár dalších, co o tom věděli, na sebe brali riziko průšvihu i to, že Petr třeba přijde o souhlas.
Čili mě neoslovily jen kázání, ale živej organismus sboru jako celek. Žádný velkohubý gesta a slova. Je pravda, že sbor – jako asi i jinde – mimoděk tmelil tlak na církve zvenčí. Ale nebylo to ghetto, sbor byl prodyšný a průchozí oběma směry, abych parafrázoval tvou předchozí otázku. Proto tam – podobně jako v tý hospůdce proti Jirchářům – přicházeli z ulice prima lidi, sami otevření a obohacující sbor o nový podněty. Přišli se nechat povzbudit a sami povzbudili. Tos byl třebas i ty nebo Zlatohlávkovi, který jsem pozval já, ale i další, který jsi třebas zase přizval ty.
Doplňující otázky chronologického rázu. Kdy jste se vlastně se Zdenkou brali? A k baptistům jsi začal chodit asi už před kriminálem?
Brali jsme se na podzim roku 76 a někdy od 77 či 78 roku jsme zakotvili u baptistů, ale radši bych řekl ve sboru Na Topolce. Jinde u baptistů bych zakotvil těžko. Baptistickou církví – a církví vůbec – byl pro mě sbor Na Topolce.
Každopádně do kriminálu jsem zahučel až na začátku roku 81.
A k tvému věznění směřují i následující otázky. Seděl jsi za vojnu. Jako jeden z nemnohých odpěračů ozbrojené služby komunistické moci. Pamatuji, jak seděl Aleš Březina za totéž ještě před tebou. Zažil jsem potom jeho slavný odlet do Kanady; na letišti se sešla „církev bojující“ a underground z celého Československa. Aleš zmizel za katrem v odbavovací hale a pak jsme viděli už jen zmenšující se bod na nebi. Pak jsem se seznámil s tebou. Jak se ti podařilo udělat tak zásadní rozhodnutí nejít na vojnu, i když to znamenalo jistý kriminál? Ovlivnil tě Aleš?
Jak se mi to podařilo, nevim. Ono to ani nebylo rozhodnutí, jako spíš proces. Na jeho počátku bylo spíš nezralý gesto sedmnáctiletýho puberáka, kterej chtěl bejt něčím zajímavej, něčím se lišit či vyniknout. Možná v tý hospodě proti Jirchářům po druhym pivu nebo před nějakou holkou, která na to ovšem nezabrala. Případ pro psychiatra.
Pár let jsem se pak úspěšně vojně vyhejbal tím, že jsem se hlásil asi 6× na vejšku nebo jsem měl zdravotní odklad, když jsem se ulil do Bohnic. Čili tohle gesto mě dlouho nic nestálo. Naopak, vojáci se o mně nějak dověděli, a protože byli slušný, nenápadně mě povolali do tzv. náhradní vojenský služby, což bylo 19 měsíců v ČKD z celkovejch 24, po který tehdy vojna trvala. Problém byl v tom, že pak se muselo jít ještě na základní vojenskej výcvik na těch 5 měsíců. Úplná náhradní či civilní služba tehdy neexistovala. Asi si vojáci mysleli, že tohle už nějak polknu. A je fakt, že jsem s tim dost koketoval. V roce 81, kdy mě na těch 5 měsíců povolali, mi bylo už 27, doma ženu a čtyřtýdenní dcerku Julii. Žehlil jsem plenky a do krimu se mi zoufale nechtělo. Rval jsem si vlasy, co jsem to idiot kdy vykřikoval. Jenže na druhý straně to jednou vyřčený slovo tady holt už stálo. Co s ním? Náboženský či pacifistický důvody nejít, to ne, to mi nějak nebylo vlastní. Protože jsem po těch devatenácti měsících civilky marně žádal, abych si i zbytek do dvou let mohl odpracovat civilně, uvedl jsem tedy jako jeden důvod to, že tím apeluju na to, aby v Československu existovala možnost úplný civilky pro ty, který se z důvodu svědomí a přesvědčení zdráhaj na vojnu nastoupit. Taky jsem u výslechu jako důvod uváděl, že už asi čtyřstá schůzka ve Vídni o snížení stavu ozbrojených sil byla neúspěšná, a že tedy nezbejvá než přestat spolíhat na jednání u kulatých stolů a jít se osobně nasadit. Vágní? Asi jo, každopádně ale politický důvody mi připadaly bližší. Jednak jsem hned zkraje roku 77 podepsal Chartu 77, prošel spoustou výslechů, přišel o práci, domovní prohlídky apod. Hlavně ale bylo pobuřující, jak komunistická moc s kýmkoli, kdo vyčuhoval z řady či se nějak odlišoval, zametala, lhostejno, zda šlo o chartistu, někoho z undergroundu či kohokoliv neznámýho z Horních Kotěhůlek, kdo se snažil svobodně vyslovit. To se mám v uniformě stát symbolem týhle moci? Pořád je to ale takový obecný, málo hmatatelný, že jo? Konkrétní zlom nakonec bylo hnutí Solidarita v Polsku, který Sovětskej svaz a jeho satelity čím dál hůř snášely. Rýsovalo se jedno z možnejch řešení – totiž okupace Polska vojskama Varšavský smlouvy, podobně jako u nás v roce 68. Nevim už, jestli jsem tuhle obavu někde zaslechl či se mi zrodila v hlavě, každopádně představa, že bych vpochodoval jako okupant do Polska, byla tak absurdní, že jsem odmítnul narukovat.
Pak jsem se dočetl, že se prej okupace opravdu připravovala a polskej představitel státu Jaruzelski jí předešel tím, že se do potlačení Solidarity pustil 13. prosince 81 sám. Historici se zatím přou, jestli se opravdu okupace chystala, či ne, ale každopádně mě tehdy poslal Lech Walesa, vůdce Solidarity, děkovnej dopis.
Takže tohle byl hlavní důvod odmítnutí, ty předchozí dva byly takový jako přidružený.
Ještě k tvý otázce – ano, Aleš mě ovlivnil, tehdy v těch sedmnácti a pak i svym odmítnutím taky z politickejch důvodů.
Kolik jsi dostal?
Dva a půl roku. Odseděl jsem dva. Julie už chodila, mluvila, a když jsem se vrátil, tak žvatlala „Pán pšišel, pán pšišel.“
a na rozdíl od Aleše jsi neemigroval a zůstal tady.
Já o emigraci přemejšlel na vazbě na Pankráci, kde mi bylo ouvej, ale pak už nikdy ne. Myslím, že bych tam umřel, jsem strašně spjatej s tímhle prostředím. Bylo by to pro mě těžší než kriminál. Asi bych se upil steskem k smrti. Těžko ale říct, neokusil jsem to. Emigranty proto obdivuju. Aleš, ten byl v tomhle mnohem svobodnější. Odjakživa se taky cejtil tak trochu Kanaďanem. Neměl svoji rodinu. Po propuštění z vězení ho čekal další povolávací rozkaz, a tedy hrozba dalšího vězení. Volil emigraci. Navíc Aleš tím tak nějak vnitřně završil svý působení tady, vše co chtěl vyslovit, vyslovil. Pak už by se jen opakoval. Ale to je jen můj dojem, a třeba mi za to vynadá. Mimochodem, zase to byli Mackovi, který Alešovi při hledání cesty ven obrovsky pomohli.
Já jsem tak přímočarej jako Aleš nebyl, kdepak. Po kriminále mě čekal další povolávák. Emigrace? Ne. Vězení? To ne, to by bylo tak na 5 let. Vojáci byli zase hrozně slušný a poslali mě k psychiatrovi a ten vyjevil jasnej záměr, že mně jednak nechtěj ublížit, mám rodinu, a jednak, že o mě ani na vojně nestojej. Byl bych prej zdrojem průšvihů. Řek jsem si ale, že když jsem tu modrou nebral předtím, tak ji nebudu brát ani teď. Předtím jsem vyhrál a šel sedět, teď jsem holt prohrál a půjdu na vojnu. A šel jsem. Celý jsem to prostě dotáhnul do konce v jednom stylu. Bez velkejch kliček.
(otázky klade Petr P. Payne, dokončení příště)