Trest jako odnětí jistých svobod
Mnohé věci ve společnosti běží samospádem nebo dejme tomu ze setrvačnosti, každopádně nereflektovaně. Nezaznamenal jsem, že by někdo nějak zvlášť reflektoval trestní systém v naší republice, že by se na téma trestu vedla debata, ať už mezi právníky, filosofy nebo dokonce teology. Jaký je vůbec smysl trestu? Většinou se mi dostává odpovědí, které nejsou ničím jiným než přejatými floskulemi (o ochraně společnosti a převýchově).
Jaký je vůbec smysl trestu? Proč se trestá povýtce odnětím svobody? A potažmo, v čem všem toto odnětí svobody trestu spočívá? Je pochopitelně nasnadě, že podoba trestu se od pojetí smyslu trestu bude odvíjet.
Tak například v našem vězeňství je zřejmě zakořeněn mylný předpoklad, že kolektiv pomáhá nápravě. Ano, kolektiv slušných lidí dělává člověka lepším. Ale o kolektivu kriminálníků toto rozhodně tvrdit nelze. Připomeňme si, že jsou vězeňské systémy, v nichž si odbývají lidé trest jeden každý na jedné cele, z níž mohou, pokud se chovají slušně, navštěvovat společné prostory.
Mělo by se jasně definovat, v čem trest odnětí svobody spočívá. A pak by měl být tento právní postulát s maximální snahou dodržován. Byl-li by náš soud upřímný, měl by rozsudek znít kupříkladu takto: Odsuzuje se k odnětí trestu svobody s případnou nahodilou šikanou až fyzickou újmou ze strany agresivních, popřípadě zároveň homosexuálně orientovaných spoluvězňů.
Mělo by se definovat přesně a taxativně, v čem trest odnětí svobody spočívá. Patří k odnětí svobody totální ztráta soukromí? Do jaké míry má být omezena komunikace odsouzeného se světem? Patří k odnětí svobody znepřístupnění internetu? Patří k odnětí svobody neumožnění intimního styku při návštěvě partnera? Definováno již je, jak časté a čí mohou být návštěvy a případné vycházky mimo vězení, ale i o tom by se mohlo víc rozvažovat. V některých zemích se také tu a tam vede debata, zda vězeň má právo během výkonu trestu publikovat, ať už knižně nebo časopisecky. A konečně je tu otázka, k níž směřuji:
Patří k výkonu trestu právo vězně na studium?
Tohle je otázka nejen pro právníky, ale také pro instituce, jež vzdělání poskytují, zvláště pak, jsou-li to instituce dotované státem a jde-li o váženou akademickou obec. Katolická teologická fakulta UK umožňuje studium ve výkonu trestu v rámci programu, který spustila ruzyňská věznice. A tu pro mě vyvstává další otázka, zda studium teologie je studium jako každé jiné a zda tento obor nevyžaduje přece jen jistou kvalitu charakteru na straně studenta.
Bakalářem teologie během výkonu trestu
První vězeň, jemuž se podařilo získat bakalářský titul, je jistý V. M., s nímž byl nedávno na Aktuálně.cz publikován rozhovor, a zajímavá, informačně přínosná je i následná debata. „Klobouk dolů, člověk, který je za mřížemi a studuje i vystuduje, tak to je fakt kanon, otázka je, aby mu to vydrželo, většinou ti, co byli za mřížemi, se tam vrací,“ píše kdosi. Paní redaktorka nechtěla nebo nemohla říci, že pan V. M. vystudoval již jednu vysokou školu, že je lékař. Vystudovat teologii pak pro něj při jeho inteligenci nemusí být – zvláště když jsou pedagogové KTF, jak se píše v rozhovoru, vstřícní – až tak náročné. Z onoho interview se také dozvíme, že odsouzený pokračuje ve studiu magisterském.
A další hlas z lidu praví: „Jednou je odsouzen za trestný čin se sazbou 10 let, to asi není žádná maličkost. Samozřejmě tím nemyslím vyloučení ze společnosti. Ale trest by měl být trestem, a ne získanou výhodou.“ V rozhovoru se mluví o „více než desetiletém trestu“. Paní redaktorka nemohla nebo nechtěla uvést přesné číslo. V. M. dostal 14 let.
A pod rozhovorem se taky dočteme, o koho se jedná: „Jestli to není shoda náhod, mohlo by se jednat o MUDr. Vladimíra Mikuše, který byl odsouzen za vraždu své milenky.“ Není těžké na internetu najít články o hrůzné úkladné vraždě, o tělu, které vrah hodil v plastové krabici do Orlické přehrady a které v rozhodujícím okamžiku trestního řízení až zázračně vyplavalo na hladinu. V článcích, na něž jsem narazil, se potvrzuje, že pan V. M. studuje na Ruzyni teologii. Pročítám kauzu a musím říct, že je zarážející, s jakou lstivostí, cyničností a vehemencí V. M. systematicky zapíral a lhal.
A pak najednou došlo k obrácení. Nebo k obratu. V. M. má tah na branku. V rozhovoru V. M. říká: „Rád bych se věnoval nějaké sociální péči, to je i důvod, proč jsem se ke studiu přihlásil.“ Studium teologie, eo ipso polepšení se, je ovšem také dobrý argument v žádosti o předčasné propuštění: „Opustit brány ruzyňské věznice, kde při výkonu trestu pracuje jako knihovník, by mu mohlo pomoci vzorné chování. Mikuš uvedl, že díky tomu mohl strávit přibližně dvacet dní na svobodě, což je nejvyšší kázeňská odměna pro vězně. Během trestu navíc studoval na teologické fakultě a získal bakalářský titul.“ (IDnes 7. 2. 2017)
Bakalářská fráze
Zdá se, že pro katolickou teologickou fakultu není důležité, kdo je V. M. Pod čarou pod rozhovorem jsem našel také toto sdělení: „Celá bakalářská práce k přečtení v Depozitáři závěrečných prací UK, rok obhajoby 2017, Katolická teologická fakulta. Autorem je MUDr. Bc. V. M.“ Ta bakalářská práce nese název: Vězeňská duchovní péče z pohledu uživatele. Myslím, že mě ovlivnil Dostojevský, a pod jeho vlivem věřím v obrácení hříšníka, a to i takového vraha jako je Raskolnikov. Stáhl jsem si proto onu práci a byl jsem zvědav, jak pan V. M. pojedná téma zpovědi, hříchu, vyznání vin, pokání, obrácení. Čekal jsem, že k těmto věcem přistoupí zevnitř, na základě vlastních zločinných i kajících prožitků.
Ale hned první řádky bakalářské práce mně napověděly, že nic takového nemám čekat: „Motivací pro zvolení tématu mé bakalářské práce byl můj zájem o vše, co se týká vězeňské duchovní péče. Tento můj zájem je podnícen velmi osobní zkušeností. Na několik let jsem se octnul ve výkonu trestu odnětí svobody. Stal jsem se vězněm. Měl jsem a stále mám možnost čerpat vězeňskou duchovní péči.“ Čekal jsem něco o té osobní zkušenosti, ale místo toho přišly fráze typu: „Práce analyzuje nabídky vězeňské duchovní péče vězněným osobám z různých hledisek, dále zkoumá, jak na tuto nabídku reagují jednotliví uživatelé a jaká je jejich motivace k čerpání vězeňské duchovní péče.“
A fráze následují, i když jde o takřečený duchovní život: „Duchovní život nás věřící trvale směřuje k víře v trojjediného Boha. To ovšem neznamená, že jej také nevěřící nemohou vést. Duchovní život začíná duchovním setkáním mezi Bohem a člověkem.“ Poslední věta je citát; zbožnými citáty je práce vyzdobena, ať jde o citace z Nového zákona, z textů Anselma Grüna, ze Slovníku spirituality Stefana De Fiores, nebo z knihy vedoucího práce Aleše Opatrného Pastorace zvláštních skupin.
Autor práce mluví rád v množném čísle: „O své blízké se nemůžeme postarat, přimlouváme se u Boha o naše blízké. Pokud je tato naše modlitba upřímná a neokázalá, potom musíme však Bohu přiznat naše hříchy a uvědomit si, že za tuto nemožnost pomoci blízkým si můžeme především sami.“
Absence pokání
Jakoby mimochodem je pak vyslovena jedna věta kýženého vyznání, a to v dosti povšechném smyslu: „Hřešili jsme, a jsme proto ve vězení. Při pobytu ve vězení se zpravidla záporné vlastnosti člověka zvýrazní, patří mezi ně i sobectví a bezohlednost. Právě přímluvná modlitba za druhé a náš každodenní život s pomocí druhým může pomoci tyto negativa omezovat.“
Po citovaném úvodním pětistránkovém „Duchovní život a jeho prvky“ následuje šestnáctistránkový popis, jak to chodí na Ruzyni s ohledem na „čerpání duchovní péče“ katolické ražby a na právní zabezpečení a institucionalizaci této péče. Je to svým způsobem snůška banalit.
S živější empirií a větší upřímností, nikoli však ze strany V. M. samého, se setkáme na dalších třinácti stránkách práce, na nichž se nachází vyhodnocení dotazníku, na který autorovi bakalářské práce odpovědělo devatenáct spoluvězňů. Zajímavé je možná toto sdělení: „Jako počátek změny postoje k náboženství resp. k otázkám víry je několikrát v odpovědích uvedeno započetí studia na KTF UK.“ Anebo: „Mnoho křesťanů využívá Boha, aby jim pomohl řešit jejich problémy. Jako extrémní příklad citujeme následující z osobního rozhovoru autora s vězněným člověkem: Chodil jsem do kostela a modlil jsem se k Bohu, aby mne policajti nechytili, aby mne neodsoudili nebo abych dostal aspoň malý trest. A nepomohlo to. Co k tomu říci? Je to vychytralá modlitba, která chce Boha jen využívat.“ V. M. přitom nejednu odpověď morálně odsuzuje a dotazovaného mentoruje. Vlastně se V. M. na odpovědích anonymních respondentů přiživuje (díky jejich citacím taky narůstá rozsah jeho celkově skrovné práce). Je frapantní rozdíl mezi tím, co V. M. řekne o sobě a co zveřejní z odpovědí ostatních. Čtenáře to přinejmenším překvapí, zvlášť když je v této části elaborátu citován výrok Anselma Grüna: Duchovní doprovázení nám pomáhá, abychom své stinné stránky přestali vytěsňovat a předložili Bohu o sobě celou pravdu.
Nic naplat, očekávané vyznání jsem v práci nenašel. Anebo snad hlubinný ponor do zločincovy obracející se duše. Vlastně se k tématu pokání či zpovědi v celé práci vpodstatě vůbec nic nedozvíme. Závěr je stejně jako celek nezúčastněný a nijaký: „Analýza ukázala, že čerpání vězeňské duchovní péče člověku ve vězení prospívá a má rozhodně svůj význam a kladný smysl. Je třeba si klást otázku, jakým způsobem lze posílit vliv čerpání vězeňské duchovní péče na období po propuštění vězně z VTOS.“ Je pro mne zarážející a překvapivé, co Katolické teologické fakultě a vedoucímu práce docentu A. Opatrnému stačilo, aby udělali z pana V. M. bakaláře.
Víno a měchy
Ale i kdyby odevzdal mistrovskou práci, přece si myslím, že by měli být katoličtí bratři z univerzity opatrnější v tom, komu a v jaké podobě poskytují teologické vzdělání. Jsou přece vysoké školy, z nichž se za určitá mravní selhání vyhazuje, a studium na nich předpokládá určitou morální způsobilost. Nejedna akademická i neakademická pozice přece také vyžaduje čistý trestní rejstřík. A koneckonců, neměl by být odsouzený ve výkonu trestu chápán především jako ten, kdo potřebuje obezřetnou pastorační péči, než jako ten, kdo se má v pastorační péči a příbuzných předmětech vzdělávat?
Dovedu si představit, že farářům a učitelům teologie dělá dobře, když se hříšníci v jejich blízkosti „obracejí“ a opakují po nich věty či myšlenky. Obávám se, že někteří lidé si ve vězení osvojili veršíky z Písma, tak jako se přiučili otevírání zámků a jiným technikám zločinu. Znám to i ze své praxe, po převratu jsem dva roky chodil jako farář – dle svých nadřízených až přespříliš intenzívně – do vězeňských zařízení; a také jsem byl některými učenlivými vězni úspěšně „čerpán“ a balamucen.
Závěrem se táži, zda by neměli faráři a teologové systematicky a na vyšší úrovni vzdělávat jen ty odsouzené, u nichž lze odůvodněně předpokládat skutečné obrácení, nefalšovanou vnitřní proměnu, jinými slovy: nenalévat nové víno do starých měchů, jež se, jak je evangelijně známo, roztrhnou a škod může být ve výsledku víc než užitku – jak v duši zločince, tak v jeho okolí. (Toto říkám mimo jiné též na základě vlastní zkušenosti se studiem na bohoslovecké fakultě.) Jak se ale pozná, zní pochopitelná námitka, je-li kdo opravdu obrácen a není-li to z jeho strany bohapustá kamufláž? Toto bych ponechával právě na kaplanech, na teolozích pracujících ve vězeních, aby se sami za sebe odpovědně rozhodovali, koho budou chtít vzdělávat a koho ne, komu budou nalévat a komu nikoli; pokud je však někdo řádně zapsán ke studiu na teologické fakultě, pak nezbývá příslušným pedagogům nejspíš již nic jiného, než konat svoji povinnost: učit a učit. Nalévat, plnit měchy.