Na stránkách Protestanta se v letošním ročníku rozproudila debata o rozsahu normalizace socialistické společnosti a církevních institucí i fakulty – tehdy Komenského evangelické bohoslovecké fakulty – a také o úloze nezávislých hnutí včetně Charty 77. Následující řádky chtějí připomenout několik momentů z života normalizované církve, která sice nebyla institucionálně rozpolcena, ale vnitřně rozštěpena byla. Nejmladší generace evangelických historiků pochybuje o rozštěpenosti církve i o vhodnosti užívání termínu totalita či označení totalitní režim. Pochybnosti tohoto typu jsou častým námětem diskusí i mezi sekulárními historiky. Mají dojem, že normalizační období nevykazuje rysy totalitního režimu, a snaží se to doložit z archivních materiálů i kritickou analýzou vzpomínek dosud žijících protagonistů.
Těžko se mi přitakává k definicím totality,
které se opírají o stěžejní dílo Hannah Arendtové Původ totalitarismu I–III, protože ona považuje totalitu až za novodobý fenomén. Jonathan Sacks ve svých posledních knihách podává hlubší analýzy totalitního života a jde až do starověku. Arendtová se sice opírá o díla lidí, kteří přežili šoa, ale ve svých interpretacích důsledně nerozlišuje mezi vězeňským režimem v trestnicích a životním režimem v koncentračních táborech. Vězeňský Vratislavský deník Boženy Komárkové dokládá, že se takové rozlišování vyplácí. Ve věznicích platily zákony Výmarské republiky, a proto se světila neděle pracovním klidem. Ve věznici Javor existovala možnost vypůjčování knih z vězeňské knihovny. Byly zde k dispozici filosofické i teologické knihy včetně bible. V komunistických věznicích a pracovních táborech nedělní klid povolen nebyl. Za vlastnění bible byli vězni trestáni. Podobné poměry panovaly za socialismu na základní vojenské službě.
Nevyhovuje ani její srovnávání života v koncentračním táboře se středověkými poměry, protože nepostihuje duchovní horizont středověkých muslimských a židovských minorit, a už vůbec nepostihuje duchovní horizont křesťanských kacířů – většinou vzdělanců s dobrou znalostí bible, církevního práva a někdy i teologie – a poměrně vzdělaných skupin a hnutí, kterým se navzdory pronásledování podařilo přežít až dodnes.
Nacistický i komunistický režim totálně ovládal všechny zdroje moci – politické, hospodářské, edukativní i mediální – a pokoušel se též o totální normalizování církví, což se ani jednomu nakonec úplně nepodařilo (Vyznávající církev, Charta 77).
Měkký teror administrativního ovládání společnosti
(bez asistence platných zákonů) byl znovu obnoven v roce 1969 a ČCE byla k administrativnímu ovládání dotlačena v roce 1972. Sama si pak nastartovala mechanismy měkkého teroru dopisem z 11. 2. 1972, který šel do všech sborů a stal se pro církev normou jednání se státní správou. Nikoli zákony, ale svévole komunistické strany a po roce 1972 i církevní administrativy se stala normou a hnacím motorem společnosti církevní i necírkevní. Společnost byla řízena přes krajské, okresní a místní národní výbory – sovětizace společnosti měkkým terorem byla skutečně totální.
Socialistická zákonnost (zaštítěná diskriminační ústavou z roku 1960) fungovala, ale jejím hlavním interpretem byl ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa) a jeho aktuálně vytvářená nařízení. Ta určovala, jak a v čí prospěch budou zákony interpretovány. ÚV KSČ stál nad civilními zákony socialistické zákonnosti a jen výjimečně se mohlo probudit svědomí soudce, pokud ÚV KSČ nějakým nedopatřením nezvládl svojí vůdčí úlohu, jak se vyjevilo např. na soudu v Tachově v kauze Jana Kellera.
Církve, tak jako všechny strany a spolky, byly sevřeny krunýřem totality a nebylo úniku. Směly sice tisknout, ale jen zlomek toho, co potřebovaly. Celocírkevní biblické kurzy, náboženské konference či synody se staly předmětem dlouhodobého vyjednávání – kdo tam smí být delegován a jaká témata by bylo dobré tam mimo vlastní náboženská přednést. Zejména šlo o mírovou tématiku socialistického společenství, zabezpečení světového míru Sovětským svazem a jeho vojenským uskupení tzv. Varšavskou smlouvou (v jejímž jménu vjely tanky do Československa v roce 1968).
Veškerý náboženský život byl podvázán nařízeními ministerstva kultury a nad církvemi visel jako Damoklův meč zákon o maření dozoru nad církvemi. V jakých limitech se smí církve pohybovat, již neurčoval jen zákon, ale daleko více ministerstvo. Běžný věřící i členové církevních institucí proto žili v napětí a osobních odhadech, informováni „per hubam“, co se ještě smí a co už je trestné. Odhady jednotlivců i církevních funkcionářů se lišily. Někdy zásadně. Přesto tímto způsobem docházelo k vytváření nepsaných zákonů, které se měly respektovat, aby vztahy mezi církví a státem byly hladké a soukolí normalizace se nezadřelo. Tváří v tvář nepsaným zákonům se církev štěpila. Věřící se dohadovali, co se ještě smí a co již ne. Hranice nebyly vytyčeny pouze zákonem, ale daleko více odhadem, osvědčenou taktikou, strachem, dokonce i podbízením se církevnímu tajemníkovi, který byl dozorujícím orgánem na každém okresním a krajském národním výboru.
Ke změně došlo vydáním zákona 120/1976 Sb. Konečně mohly začít platit psané zákony i pro život církví, ale této možnosti se odvážili využít většinou jen chartisté. Zákon se svou dikcí vymykal ze sbírky zákonů socialistické zákonnosti. Protiřečil též socialistické ústavě z roku 1960, protože nerespektoval privilegovanost komunistické strany a komunistické ideologie ve společnosti včetně školství.
Rozštěpení a pokání
Petr Pokorný upozorňuje na rozdělenost církve v hodnocení těch, kteří byli stíháni režimem, a na to, že během normalizace docházelo k velmi malé solidarizaci s různým způsobem společensky postiženými. Proto 21. 11. 1990 v Kostnických jiskrách č. 39 jako jeden z prvních nechal otisknout Opožděné poděkování. Vyjádřil své přesvědčení, že v polistopadovém období by členové církve měli zásadně a vděčně poděkovat těm, kteří v obtížných podmínkách svědčili o víře, lásce – solidaritě a naději. Za normalizace se méně přizpůsobivým neděkovalo, spíše se na ně hledělo jako na horké hlavy a nedovzdělance, kteří neumí kázat „čisté evangelium“, a tak kazí již tak obtížnou práci církve. Některým nejaktivnějším byly uděleny synodním zastupitelstvem kázeňské důtky (1977). 21. 11. 1990 přilétla první vlaštovka vděčnosti a pokání: „Děkujeme za víru a věrnost farářů a farářek, vikářů a vikářek, diakonů a diakonek, za víru presbyterů, mladých členů církve, rodičů a kmotrů nově pokřtěných i všech, kteří svůj křest stvrdili vědomým vyznáním a pronesli evangelium do nové generace. Konali tak to, v čem je nikdo jiný nemohl zastoupit. Častokrát ti, kteří pracovali nejvíce, museli pracovat s nejmenší publicitou. – Děkujeme za ty, kteří se starali o staré a nemocné a ještě za nesnadných podmínek zahájili práce Diakonie, za ty, kdo shromažďovali mládež, za faráře, kteří celý svůj čas věnovali těm, kdo jim byli svěřeni, a neustali v době, kdy byli na hranici bídy nebo byli postihováni. Mnohé z nich jsme dobře znali, někteří již umřeli, ale všechny je zná Bůh sám. Spolehli se na přesvědčivost tichého hlasu.“
Gesto vděčnosti bylo prvním krokem ke změně celocírkevní atmosféry, byť se dále kráčelo jen pomalým tempem k podstatnějšímu celocírkevnímu prohlášením: k vyznání viny. Tehdy docházelo ke klamání veřejnosti právě opakovaným selháním staršovstev, konventů, seniorátních výborů, seniorátních zastupitelstev, synodní rady a synodu. Pokání bylo vyhlášeno dopisem XXVII. synodu z 20. 6. 1991. Byl adresován světovým ekumenickým grémiím: „Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“
Výše zmíněné poděkování a vyznání viny a prosba o odpuštění potvrzují, že církev se cítila provinilou. Synodálové se omlouvají za podíl na lži a poprvé hovoří o socialistické společnosti jako o diktatuře. Pro atmosféru společnosti bylo typické, že mezi členy církve, kteří se oficiálně oslovovali bratře, sestro, panovala nedůvěra. Strach o budoucnost církve diktoval některým způsoby jednání, za které se pak mnozí káli. Někteří tímto strachem nežili a odmítali tyto obavy z důvodů svědomí. Rozštěpení během normalizačního období zde fungovalo a bylo nastartováno administrativním měkkým terorem 11. 2. 1972 a trvalo do listopadových dní roku 1989.
Proto si v době totality člověk se smutkem, někdy s nadějí v duši zazpíval: „Mou duší svírá, mou duši dusí, marně se vzpírá, škrtí ji had, srdce mi trhá na krvavé kusy, šedivej drát, vostnatej drát, vostnatej drát.“ Byl obtočen nejen kolem naší totalitní republiky, byl obtočen kolem srdce každého. Písnička nekončí pesimisticky, končí s výhledem k poslednímu soudu a k naději, že sevření ostnatého drátu člověk vydrží, protože jednou skutečně pomine. Nikdo však nevěděl kdy, i optimisté to odhadovali na desítky let. Proto jsme zpívali i jiné písně o tom, že „neumí člověk vládnout, zpije se mocí svou, má pravdu pevně v ruce raději než nad sebou“ a „vládče, co k davům mluvíš, co kdybys jednou ztich a co kdybys jednou poklek s hlavou svou ve dlaních.“
Manifest mladé generace: Děti kajícníků
Dne 3. února 1975 státní správa (krajský a okresní církevní tajemník za asistence Veřejné bezpečnosti) rozehnala přátelské setkání na faře ČCE v Libštátě. Zástupci státní správy vnikli do fary a za asistence policie (tehdy si říkala Veřejná bezpečnost – VB) přinutili přítomné opustit faru a městys Libštát. Bezprecedentní zásah do soukromého sejití přátel zmapoval Miloš Rejchrt a zaslal stížný dopis na Okresní oddělení SNB v České Lípě a na vědomí SR ČCE, později sepsal osobní dopis XIX. synodu ČCE (19. 11. 1975). Miloš Rejchrt zde argumentuje Zásadami ČCE, oficiální církví zapomenutými.
Mladá generace držela teologickou kontinuitu s názory Zásad ČCE, proto se dovolávala práva a spravedlnosti a proto též považovala za legitimní dovolávat se platnosti lidských práv. Společenství „mladé generace“ a jejích přátel vytrvalo ve svých vzdělavatelných programech až do roku 2011.
Nejvýznamnějším dokumentem tohoto společenství je „Manifest – Děti kajícníků“, v němž odmítají normalizační působení svých fakultních učitelů, kteří se v roce 1968 káli za podlehnutí stalinskému teroru a nyní se opět podrobili podobnému politickému tlaku a přihlížejí nečinně státně diskriminačním praktikám. Někteří z Libštátníků se stali signatáři Charty 77. Zde se setkali opět s některými členy Nové orientace a v kontextu Charty 77 pak signovali „Petici jednatřiceti“. Za zmínku též stojí, že mladá generace již od šedesátých let nepřijímala všechny důrazy Nové orientace. Svatopluk Karásek se na sjezdu mládeže v Jimramově (1972) na adresu Nové orientace vyjádřil: „Vždycky jsme byli proti Nové orientaci. Nyní však po ní jde Státní bezpečnost, proto se musíme za Novou orientaci prohlásit všichni. A všechny nás zavřít nemohou.“
Vliv „bezsouhlasníků“ a jejich sympatizantů
Státní správa odebírala státní souhlasy jednotlivcům k výkonu duchovní služby (J. Z. Dus, V. Sláma) pokoušela se utlumit celý kazatelský svaz (SČED) a nakonec jej rozpustila. Je však zřejmé, že státní správa nedosáhla kýženého výsledku – naprostého umlčení všech, kdo psali, kázali, skládali písně a modlili se. Rozkvetl evangelický samizdat: vznikla samostatná edice Špalíček (1978; František Šilar, Miloš Rejchrt) a v roce 1988 dokonce Evangelické manufakturní nakladatelství (Eman – Tomáš Trusina); přepisovaly se teologické texty J. S. Trojana (Ferdinand a ti druzí, Sonatina o moci), Milana Balabána (Tázání po budoucím – úvod do starozákonní teologie), Boženy Komárkové (Původ a význam lidských práv), Pavla Rejchrta (sbírky básní), Ladislava Hejdánka (Dopisy příteli, časopis Reflexe); vydávaly se překlady kratších i delších teologických a filozofických textů (Paul Ricoeur, Pinchas Lapide aj.); přepisovala se kázání „bezsouhlasníků“; rozmnožovaly se recenze zajímavých knížek; vytvářely se sborové zpěvníčky s novými písněmi S. Karáska, M. Rejchrta, B. Pivoňky a dalších; v Čechách byl vytvořen rukopis zpěvníku a přes edici Mana pak byl z Nizozemí zpět propašován pod názvem Nová píseň. Faráři bez souhlasu byli stále slyšet díky svým teologickým elaborátům, bytovým seminářům, komunitním společenstvím (Z. Bárta) či pravidelným setkáním společenství Libštát. Na některých seniorátních sejitích mládeže odvážní faráři a bohoslovci vyučovali novým písním (Brněnský, Horácký, Poličský, Pražský seniorát a zřejmě i jinde). Nové písně se zpívaly na biblických hodinách mládeže, vydávaly se samizdatově, aniž by se uváděla jména autorů. Navíc nové písně přebíraly i další skupiny z jiných církví (Hosana).
Lze proto vyslovit hypotézu: Církev byla vzdělávána „bezsouhlasníky“, a to velmi vydatně. „Bezsouhlasníci“ a jejich sympatizanti, tato pro mnohé neviditelná církev, řečeno termínem české i světové reformace, žila a rozkvétala v symbióze s církví viditelnou. Z teologického hlediska byla ČCE zásadně rozdvojená, k věroučnému a institučnímu rozdělení však nikdy nedošlo. Je však možné hovořit o vyznavačské „bezsouhlasnické“ stopě uvnitř Českobratrské církve evangelické. Nikomu z protagonistů nešlo o vytváření nové, odštěpenecké církve – jak se o to v rámci ČCE pokusily po roce 1989 letniční proudy, které z ní také postupně odcházely. Označením „bezsouhlasnická neviditelná církev“ má být vyjádřena programová zacílenost těch aktivních členů ČCE, kteří byli propojeni samizdatovou náboženskou kulturou. Samotné volné společenství bylo teologicky pluralitně formovaným společenstvím, jehož členové se vždy nějakým způsobem vztahovali k věcem veřejným, společenským a samozřejmě též k liturgickým a spirituálním – proto skládali a zpívali písně. Bez těchto vyznávajících by mnohé teologické důrazy v naší církvi nezazněly a nebyly uskutečněny. Tato neviditelná církev byla mnohými evangelickými intelektuály odmítána a kritizována, včetně kritiky samizdatu, který byl označen za „umatlané papíry, jimiž se slušný člověk nezabývá.“ Taková kritika zaznívalo z evangelických kázání po roce 1977. Byli jsme fakticky rozštěpenou církví, nikoli však totálně rozdělenou.
Další literatura
Dopis jedenatřiceti, Protestant 1997/8
Děti kajícníků, Protestant 1997/9
P. Hlaváč, P. Keřkovský, P. Morée, Cesta církve VIII,
Kalich, SR ČCE, 2017