„Tuší snad jenom Amnesty, v jakém zde žijem neštěstí,“ rýmoval v 80. letech ve Valdicích vězněný Ivan Jirous. Samotná Amnesty International se však v mnoha zemích dostává z pozice zastánce do pozice persekvovaného. Na současnou situaci v oblasti obrany lidských práv jsme se ptali koordinátora kampaní Amnesty v ČR Martina Balcara.
V poslední době se prudce zvyšuje počet zastánců lidských práv, kteří jsou kvůli svým aktivitám zavíráni bez šance na spravedlivý proces. Slyšíme o tom především z Turecka, ale šlo by asi jmenovat i příklady z mnoha jiných zemí. Sledujete v Amnesty tuto situaci? A máte pro ni nějaké vysvětlení?
Poslední léta skutečně přinášejí nárůst případů, kdy spravedlivé procesy trpí. Je těžké říct, co je na vině, jistě však má lví podíl pokřivená rétorika mocných, kteří poukazují na „viníky“ problémů ve společnosti. Prostě v té které společnosti za bídu vždy někdo může. Určitě hraje důležitou roli i pocit domnělého bezpečí mocných a na něj nasazené zákony, které pod záminkou zajištění bezpečnosti nálepkují široké spektrum projevů jako extremismus či terorismus, protože tomu společnost rozumí.
Ředitelka Amnesty v Turecku a šéf správní rady jsou obviněni za „účast v teroristické organizaci“, přičemž jsou to lidé, kteří nikdy s duchovním Gülenem nepřišli do styku. Pro turecké vedení je to ale jednoduchá hra, protože tam část národa na obvinění z terorismu slyší. I Erdogan hraje na ono šílené „na každém šprochu…“
Pokud jde o vězněné aktivisty v Turecku, závisí jejich osud jen na zahraniční solidaritě, nebo se objevují i domácí protesty proti persekuci?
Především v Turecku si dnes nikdo nemůže být jistý ničím. Mohou na každého. Nejsem politolog ani historik, ale na základě faktů, které mám, si dovolím říct, že to jsou padesátá léta u nás. Udávání, podezírání, masové zatýkání, veřejné ostrakizující soudy, velká slova. Protesty uvnitř Turecka probíhají, je však otázka, jak jsou promořené státní mocí a jak jsou svobodné. Vláda je tvrdě potírá, zavírá i poslance. Tlak zvenčí je něco, co funguje – vláda potřebuje spojence, potřebuje podporu. Tento týden jsem se osobně setkal se zastupující ředitelkou turecké Amnesty, a když jsem vyprávěl o infiltraci disentu, udávání, taktice špiclů, které známe od StB, tak na mě trochu překvapeně hleděla a bylo zjevné, že to nyní v Turecku začíná. Proto je pro ně potřebná nejenom podpora, ale i přenos znalostí, jak se bránit.
Nenastává v takových případech, jako je poslední vlna zatýkání v Turecku, situace, kdy se – poněkud cynicky řečeno – budete zastávat už jen vězněných „obránců obránců lidských práv“?
Otázka je velmi správná a vidíme, že některé vlády se snaží některé kauzy vypouštět jako kouřovou clonu, i proto, abychom neviděli další problémy. To se snažíme eliminovat a přes prioritní průšvihy řešit i další. Snažíme se popisovat situaci v celém kontextu, nejenom postavení obránců lidských práv. Historicky je porušování lidských práv v Turecku velmi časté – Amnesty nenapsala o jiné zemi více výzkumných zpráv. Ale těch zavřených je už přes sto tisíc, nikdo není propouštěn na kauce, takže je to vážné.
Přesto se snažíme neomezovat agendu jen na „prvosledové“ případy, takže řešíme zrušený pochod PRIDE, který byl zjevným útokem proti lidem s LGBT orientací v Istanbulu, což byla do nedávna velká oáza pro všechny lidi s menšinovou sexuální orientací v Turecku. Neustále také řešíme na první pohled účinnou, ale v důsledcích velmi špatnou dohodu mezi EU a Tureckem o postavení uprchlíků, protože Turecko zcela jistě není bezpečnou zemí a uprchlíci tu jsou vystavováni často příšerným podmínkám za cenu obchodu s Evropou.
Roste se zvyšující se persekucí i solidarita lidí ze (zatím) svobodného světa, nebo se spíš objevuje únava z toho, jak snadno se prosadí troufalost i pragmatismus autoritativních vládců?
Solidarita je stále vysoká, souvisí i s tím, že na změny tlačí menšiny v jiných státech. Navíc hraje svou roli i internet – uniká čím dál více nahrávek mučení, bití, zatýkání. Lidé tak mají poměrně přesný obraz o tom, co se děje. Na druhou stranu represivní režimy používají internet k propagandě. Výsledkem je fakt, že obecně lidé spojení s IT, bloggeři, pisálkové na sítích jsou dnes v mnoha státech nejohroženější skupinou, protože mají velkou moc měnit.
Za normalizace jsme udělali zkušenost s tím, že zahraniční i domácí solidarita zmírňuje dopady manipulovaných procesů i politicky motivované persekuce (a s tím související policejní represe). Platí stále, že na rozhodování autoritativních režimů má takové zastání vliv? I v době, kdy svůj „podpis“ mnozí jen „odkliknou“ na internetu?
Ano, stále má a velmi velký. V něčem se to samozřejmě případ od případu liší. Někdy to nabírá i lehce humorné souvislosti – třeba podpora odborového předáka Jižní Americe málem vedla k revoluci, když se ministr spravedlnosti a ředitel věznice skoro složili, a proto pana Peňu pustili a řekli, že už ho nikdy nechtějí vidět. Pravda, do malého státu přišlo několik set tisíc dopisů během tří dnů a hroutili se nejenom potentáti, ale i pošta…
Skutečně je třeba brát v potaz i kontext, načasování, osoby. Snažíme se akce po celém světě synchronizovat a předávky petic a podpisových archů nedělat jen v samotných státech, ale na ambasádách i zastoupeních. Sami máme mnoho zpráv, kdo se dopisy zabývá. V Československu vznikly stovky dokumentů, úsměvná je třeba komunikace posledního komunistického předsedy vlády Adamce s ministrem vnitra Kinclem, ze které je zjevné, že je desítky tisíc dopisů, které sem chodily, znervózňovaly. A znervózňují dodnes.
Můžeš teď popsat, jak se dostáváte k informacím o persekuci, jak je ověřujete?
Základem naší práce je nezávislý výzkum – výzkumníci zpravidla nepochází z dotčených států – tedy ani výzkum v Čechách neděláme my. Je to logické, každý máme své předsudky, názory, známé, a to výzkumu ubližuje. Takže informace se sbírají od všech, kdo k tomu něco mají – od advokátů, dalších organizací, diplomatů, novinářů, odborářů, rodinných příslušníků. Naše zprávy napadají všichni dotčení státníci, proto si musíme být maximálně jistí, že minimalizujeme chyby. Interní procesy to ošetřují – zjednodušeně, tam, kde se ověřuje dvakrát, u Amnesty je to čtyřikrát. Pro mě jako kampaňáka je to trochu frustrující, protože jsme často pomalejší, než by bylo třeba. Stojí to však za to.
Existuje nějaký výběr publikovaných případů, pakliže ano, podle jakého klíče?
Obecně platí, že se snažíme vyhýbat slovu případ – vždy jsou to lidé a jejich příběhy. Buď jsou urgentní (třeba u hrozícího soudu, zhoršení zdraví, smrti), nebo dlouhodobé, kdy bojujeme za lidi, kteří jsou odsouzeni na delší dobu. Na Amnesty se obracejí tisíce lidí a ona má na každý stát své odborníky, kteří vše posuzují.
Bohužel se nemůžeme věnovat všem případům, takže existuje klíč. Kapacitně jsme schopni vydávat zhruba 5 apelů denně. Každý je zároveň precedentem, který poukazuje na systémovější porušování práv v dané zemi.
Býváte kritizováni, že jste někoho pominuli?
Ano. Je to velmi bolestné. Není to vždy kapacitní věc. Hodně důležitým faktem je třeba to, že daný člověk nesmí používat jakékoliv formy násilí. Proto třeba Nelson Mandela nikdy nebyl vězněm svědomí, byť si jeho boje Amnesty vážila. Stala se nám třeba situace, kdy po nedávných protestech na Blatném náměstí v Moskvě bylo přes dvacet zadržených a jen polovina z nich byla vězni svědomí. Vysvětlit to je pak nesmírně těžké, ale pravidla jsou v tomto směru nutná.
Jak na vaši práci dopadá sílící tažení proti neziskovkám? V Rusku či Ázerbájdžánu je Amnesty téměř „persona non grata“. Ale i u nás se o aktivity, jako je ta vaše, čím dál hlasitěji otírají populisté a spousta lidí na to slyší… Má to dopad např. na závažnost publikovaných sdělení?
I my zde sledujeme poměrně organizované tažení proti některým neziskovkám. Protože jsem pod dopisy podepsán, mám i „sbírku“ dopisů, v nichž mi lidé přejí poměrně nechutné věci, a příjemné to není. Ale dopad to nemá – pokud bychom rezignovali, tak někdo vyhraje…
U nás je to zatím o psaní dopisů, v zmiňovaných zemích jsou lidé pod neuvěřitelným tlakem, a když jejich příběhy čtu či s nimi mluvím, nechápu, jak to jde vydržet. Přesto se snažíme držet stále stejný kurz a neuhýbat.
A jak působíte v Číně?
Přímé výzkumníky mít v Číně nemůžeme, nepustí je tam. Výzkumy proto dělá naše centrála v Hong Kongu, ale i na ni je vyvíjen enormní tlak. Sám jsem měl možnost na vlastní oči vidět, jak se centrum světového byznysu a svobodná země postupně pod vlivem Číny mění. Před dvěma dny tam odsoudili dalšího aktivistu na 8 měsíců za pořádání demonstrací.
Pro nás je „lidskoprávní Čína“ hodně spojena s Tibetem, ale ten je jen částí. Amnesty sleduje i další regiony – brutální situaci zažívají třeba Ujguři. Zkoumáme tedy řadu porušování a jsme ve spojení s mnoha lidmi, kteří dodávají důvěryhodné informace. Čína o sobě navíc dává i vědět venku, popsali jsme třeba, jak na veletrzích po světě nabízí zcela bez skrupulí obušky s hřebíky, které jsou mezinárodně uznány jako mučící nástroj. Čínští představitelé to ale neřeší.
Angažovanost Amnesty vyrůstá z důrazu na práva jednotlivého člověka, která obvykle spojujeme s liberálním pojetím společnosti. V 90. letech se liberalismus jevil jako vítěz, nyní se zdá, že ve svobodu a důstojnost jedince, deklarovanou přitom Všeobecnou deklarací, přestává věřit čím dál víc lidí. Zkoumáte tyto procesy a jejich důvody? Má to nějaký dopad na vaši práci?
Zkoumáme, ale z pozice neuhýbáme. Ano, někdy se může naše práce jevit jako poměrně dogmatická, ale snažíme se vztahovat k Všeobecné deklaraci lidských práv a k faktu, že jen člověk, který může uplatňovat všechna svá práva, může žít plně důstojný život. Nevyznáváme liberalismus jako politický směr. Snažíme se být apolitičtí, a proto neřešíme, kdo je „hodný“ a „zlý“. Proto i Erdogan byl před čtrnácti lety podle Amnesty vězněm svědomí – v té době byla jeho práva pošlapávána. Jen pokud odhlédneme od sympatií, můžeme přát všem jejich svobody. Proto se zastáváme nejenom bojovníků za dobrou věc, ale i vrahů, pokud jim hrozí trest smrti, protože ten ze zásady odmítáme.
Vrcholným postojem, před kterým smekám, je postoj Norska k vrahovi Breivikovi. Tím, že mu umožnili užívat všechna práva, neudělali z něj hrdinu, což on chtěl. Je prostě obyčejným kriminálníkem, který zapadá mezi další. To není o odpuštění, ale o vizi, že reakcí na zlo nesmí být odveta. Ta vede k nové frustraci a roztáčí nová kola násilí. Proto je zásadní, jak se nyní vyrovná Irák s vrahy z Islámského státu. Jejich zabíjení v přímém přenosu není cestou ke stabilitě. Je to nepopulární, ale budeme to říkat i dál.
Jak se ale v této situaci vyrovnáváte s tím, že roste počet politiků, kteří i v tradičně demokratických zemích chtějí omezovat prostor individuálních práv ve jménu ochrany před skutečným či údajným nebezpečím nových hrozeb, jako jsou teroristické útoky, nebo (alespoň u nás) hypotetický nekontrolovatelný příval přistěhovalců? A s tím roste i počet občanů, kteří na takovou politickou propagandu rádi přikývnou?
Takto položená otázka popisuje zásadní střet, před kterým v oblasti lidských práv svět stojí a který budeme řešit – totiž za kolik svobod dostaneme domnělou bezpečnost. Trend je zcela zdrcující a nejedná se jen o režimy tzv. nedemokratické. Tvrdé zákony, které bojují tzv. proti terorismu, přijímá jeden stát za druhým, přičemž velká řada z nich neřeší příčiny, ale následky, a to ještě velmi domnělé. Politicky je to ale nesmírně populární. Výsledkem je, že řada trestných činů je prezentována jako terorismus, útok na stát, extremismus apod.
Zcela markantní je posun v oblasti sledování, pomalu začíná doba, kdy v obydlených aglomeracích nenajdete nesledovaný prostor, cokoliv napíšete na počítači, je někde uložené, kdo chce, může zjistit, kde se kdo pohybuje. A tady se ptejme, kdo profituje z pocitu „nebezpečí“ – jen vývoz zbraní z ČR stoupá každoročně o desítky procent na skoro 20 miliard za minulý rok. Nechci spekulovat, ale každý, kdo obchoduje s „obranou“, má žně. Vytváření pocitu strachu je velký byznys pro politiky i firmy.
Na druhou stranu i u nás neustále roste počet lidí, kteří práci Amnesty podporují. V České republice nám to umožňuje být od příštího roku plně nezávislí na darech z ciziny. Nikdy jsme nedostávali dotace od státu, unie, dary firem, jen peníze z cizích poboček hnutí. To končí a budeme fungovat jen z příspěvků lidí. Za to jsme velmi rádi, umožňuje nám to být nezávislí a upozorňovat na všechna porušování práv bez ohledu na původce. Těm, kdo čtou Protestanta a podporují nás – a vím o mnoha –, chci moc poděkovat. Peníze nám umožňují dělat celou naši práci a věříme, že brzy i my budeme dotovat pobočky Amnesty v chudších státech. Bez podporovatelů to nejde. Mimochodem Amnesty dnes funguje jako model církve či sborů po oddělení od státu, což je pro mě jako evangelíka nesmírně zajímavá zkušenost.
Čím dál většímu počtu lidí, kteří se angažují v zápasech za respekt k lidské důstojnosti, se ovšem zdá, že důraz na zachování lidských práv nestačí, že je potřeba zásadnějších změn, které změní způsob, jak funguje přístup k ekonomickým zdrojům, vzdělání, a naopak omezí vliv velkých ekonomických hráčů na místní politiku a ekonomiku.
Ano, je o to velký boj uvnitř hnutí, který svádíme. Totiž nakolik se věnovat jen tradičním tématům Amnesty, což jsou lidé zavření ve vězení, a nakolik sledovat práva sociální, ekonomická či kulturní.
Amnesty se dnes otevírá novým tématům, už jenom proto, že expanduje do nových zemí jako je Indie, Brazílie, Nigérie, a členy tak už nejsou v převážné míře jen Západoevropané, ale lidé z celého světa.
A je proto přirozené, že zaměřit se především na práva politických vězňů je neudržitelné. I proto, že lze těžko chtít po otci osmi dětí v Bangladéši, aby podepsal petici za norskou studentku, která je stíhána za kuplířství, protože si její spolubydlící chtěla vydělat na prázdniny prostitucí, a tak jí hlídala před pokojem.
Tvrdíme, že změny mají být iniciované lidmi, nicméně, mají-li být opravdu efektivní, musí přijít systémově. I tak je pozice Amnesty omezená, stejně jako mnoha mezinárodních organizací jako je OSN, kde působíme jako pozorovatelé. Výhodou však je, že v některých státech máme řadu členů mezi politiky, byznysmeny a dalšími, kdo mají moc ovlivňovat dění. Třeba v Nizozemí má Amnesty 250 000 členů.
Proto se daleko více než dřív zaměřujeme na tzv. advocacy, kdy se snažíme otevřeně prosazovat změny u těch, kdo rozhodují.
18. 8. 2017
Otázky připravil a za rozhovor děkuje Tomáš Trusina