Na divadelní scéně Studia Hrdinů se v tomto roce již po několikáté odehrála hra s názvem „Buňka číslo“ v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka. Autorka hry Petra Hůlová reaguje na text lucemburského spisovatele Rogera Manderscheida „čtení v Praze“. Hra o neuchopitelnosti českého češství podaná formou intelektuální reflexe a ovlivněná nastaveným literárním zrcadlem v postavě Manderscheida má výrazný vizuální náboj. Manderscheidova přítomnost je spíše symbolická. Jeho vstupy naznačují úvod i závěr jinak volného proudu reflexí, jaká je nebo není povaha češství. O tom diváka s hereckou jistotou přesvědčují herečky Magdalena Sidonová, Ivana Uhlířová a Bio Masha. Ty v příběhu rokují o češství, jemuž jsou vydané, nikoli snad napospas. Spíš se před děním uzavírají do jakési elitářské buňky a své lamentovaní o povaze Čechů a o možném modu vivendi variují s půvabem a estetikou vlastní ženskému přemýšlení o světě i sobě samých. Činí tak „Kvůli lásce k českému národu“. Tato věta, nadepsaná trojbarevně a evokující barvy české trikolóry, vtahuje diváka do děje již v úvodu hry. Jedna z hereček o ní prohlašuje, že se ji snaží zformulovat v různých jazycích, ale izolace, kterou buňka představuje, tomu vlastně brání. Intelektuální buňka se ve hře objevuje i v plurálu, zřejmě jako důsledek své schopnosti dělit se. Potíž je v tom, že se dělí na další podobně elitářsky smýšlející buňky, a tím ztrácí kontakt s jinak živorodým okolím.
Spisovatelka Petra Hůlová se ve hře vyrovnává s neuchopitelností českého češství, pro nějž je příznačné hledání a tápání, ale i třeba soutěžení v nicnedělání „co nejstylověji“. Divák není na pochybách, že se před ním odehrává cosi, co je v zárodku, a ne a ne se dovyvinout. Buňka coby intelektuální modus bytí nabývá na nekonzistentnosti tím, že se izoluje od okolního prostředí, k němuž má výhrady. Stává se však ucelenou formou v momentě, kdy si člověk – divák uvědomí, že se před ním odehrává sled procesů, který lze přirovnat k „inkubátoru národní sebereflexe“. V tázání po tom, kým jsme a kam patříme, se buňka musí obejít bez „mezinárodní spolupráce“, musí se vyrovnávat s „nedostatkem úcty, s neustálým panikařením a malováním čertů na zeď“, které se ovšem může jevit jako „fantazijní projekce nebo postoj šovinistické opice“, která trpí srovnáváním s jinými jinak smýšlejícími opicemi, rozuměj národy. Problém spočívá v tom, že česká opice nepřekračuje vlastní nízké hory a nějakých pár osobností typu Boženy Němcové jí v tom také nepomohou. Co naplat. „Boženě nemůžeme slaboduchost Babičky vyčítat“, Havlovi zase jeho „létání v oblacích“. A Kafkovo češství je ještě jiného druhu.
Ve spleti souvislostí, které vytvářejí dialogy v buňce s tím, co se beze slov odehrává v horní části pódia, se divák může ztrácet, ale hře to neubírá na významu a aktuálnosti. Nakonec mezi děním dole a stabilněji vyhlížejícím děním nahoře existuje přímá souvislost. Je ovšem na divákovi, aby ji rozpoznal.
Petra Hůlová, Buňka č.
Režie: Jan Horák, Michal Pěchouček; hudba: Dominik Gajarský; uvádí: Studio Hrdinů