dokončení z minulého čísla
3. Jací lidé se stávají mesiánskými Židy?
Tam, kde jsem se osobně setkával s mesiánskými Židy, v domácí skupince v Kiryat Šmoně a v Kristově církvi nedaleko Jaffské brány v Jeruzalémě, bylo velmi málo rodilých nebo přistěhovalých Izraelců, navíc jen menší část návštěvníků bohoslužeb uměla hebrejsky. Zpívali sice písně v hebrejštině, ale jednalo se většinou o překlady letničních písní z angličtiny, známých i u nás (např. Duch a nevěsta), které byly na stěnu promítány meotarem ve fonetickém přepisu do latinky. Většina návštěvníků bohoslužeb totiž neuměla ani přečíst 22 písmen hebrejské abecedy! Návštěvníky těchto shromáždění byli převážně turisté křesťanského původu – často Američané a Němci. Bohoslužeb mesiánských Židů se tedy účastní převážně lidé nevycházející z židovské tradice. To se ovšem zřejmě nyní, v době, kdy díky nové intifádě v Izraeli takřka vymizel turismus, zásadně změnilo.
V propagačních brožurách vydávaných letničními církvemi se píše o úspěchu mesiánských Židů mezi mladými Izraelci. Ocituji k tomu opět názor Michaela Kruppa: „Docela jiný charakter má řada mládežnických společenství sektářského typu. „Židé pro Ježíše“ a jiné skupiny svobodných církví přicházejí do Izraele a jsou nejlépe zařaditelné do rubriky mládežnických kultů. Mnoho mladých Izraelců zklamaných etablovanými ortodoxy, ale také reformním a konzervativním židovstvím chce vyzkoušet všechno. Začnou buddhismem a jinými východními náboženstvími, koketují také s křesťanstvím a pak zkouší najít své naplnění v dalších náboženstvích, dokud se nevybouří a neusadí jako normální občané státu.“1 Letniční podoba křesťanství klade na psychiku moderních lidí tak velké nároky, že tato víra vydrží neofytům většinou jen několik měsíců či let.
V různých brožurách i teologičtějších knihách jsem četl i o jiných mesiášských Židech. O těch, kteří si i při víře v Ježíše chtějí své židovství uchovat, slaví šabat a tradiční židovské svátky, nedávají se pokřtít, protože to považují za zbytečnou formalitu, a žijí jako integrální součást izraelské společnosti. Takové jsem během svého pobytu v Izraeli ovšem nikdy nepotkal, i když jejich existenci nevylučuji.
Na druhou stranu ti z mesiánských Židů, kteří umí své situace využít, z ní mohou díky štědrosti zahraničních křesťanů mnoho získat. Dochází to ostatně i kritiky uvnitř společenství mesiánských Židů. Když si například chtějí ve sboru pořídit nové varhany, nepotřebují být obětaví. Napíší prostě dopis se žádostí o příspěvek některému německému či americkému křesťanskému sboru, a ti se již snaží a obětují za ně. K tomu zde cituji z knihy Izrael a Mesiáš2: „Jako křesťané se můžeme účastnit budování Ježíšovy církve v Izraeli (dle generálního tajemníka Aliance mesiánských Židů): 1. „…modlitbou za Izrael a zejména za mesiánské Židy; 2. zvěstováním správné biblické teologie mezi křesťany, pokud se týká místa Izraele ve spásném Božím plánu v souvislosti s evangeliem; 3. svědectvím Ježíšovy lásky vůči židovským přátelům. Židé žijí snad všude na světě; 4. finanční pomocí. Věřící v Izraeli se namnoze nacházejí v nesnadné finanční a sociální situaci…“
4. Strach z misie
Pochopitelné obavy ortodoxních Židů z křesťanských misionářů vyvolávají různé aktivity. Představitelé ortodoxních stran např. usilují o úplný zákonný zákaz misie v Izraeli. Izraelský parlament – Kneset – dosud schválil dva antimisijní zákony, navrhnuté představiteli ortodoxních stran. Od roku 1977 je zákonem zakázáno získávat adepty konverze k jakémukoliv náboženství (nejen ke křesťanství, ale také např. k judaismu a islámu) nabídkou finančních výhod. Dosud však nikdo nebyl na základě tohoto zákona postižen. Další zákon z roku 1996 zakazuje rozesílat misijní materiály poštou3. Domnívám se, že židovství v Izraeli není křesťanskými misionáři nijak zvlášť ohroženo – zatímco ročně konvertuje k mesiánskému židovství několik desítek věřících, izraelský Vrchní rabinát dostává každoročně na 3 000 žádostí o konverzi od nežidů4 (pocházejících zřejmě většinou z křesťanského prostředí, konverze od islámu jsou velmi vzácné).
Když ovšem dojde na setkání s jednotlivými lidmi, náš zpočátku jednoznačný názor se rozostří v konfrontaci s různými životní příběhy. V knize Dvanáct Židů nalézá Mesiáše se například často opakuje situace, že potom co se dítě nechalo pokřtít, ho rodiče vyhodili z domu. Při dřívějších občasných střetech mezi mesiánskými a ortodoxními Židy v Jeruzalémě bylo vypáleno i jedno shromaždiště mesiánských Židů. Nelze tedy pominout, že být mesiánským Židem v Izraeli není vždy snadné.
I tato mince má ovšem svůj rub – pocit ohrožení u mesiánských Židů je často zdrojem podobně nepřátelské reakce. Mnozí mesiánští Židé mluví velmi špatně o židovské ortodoxii v Izraeli. Je to zřejmě dáno sociologickým pravidlem, že ten, kdo opouští nějakou duchovní tradici, se s ní musí kriticky vyrovnávat a zdůvodnit si, proč se jí už nedrží. Tento jev vede u mesiánských Židů k postojům směřujícím proti ortodoxii. Tím však vystupují proti představitelům většinového izraelského židovstva, a dá se říci, že jejich postoj je vlastně protižidovský. Jakoby se opakovaly postoje židovských apostatů minulých staletí, kteří také na jednu stranu mluvili o své lásce k židovství, jež se však vůči těm, kteří nebyli ochotni přijmout duchovní cestu, kterou oni sami nabízeli, měnila nezřídka v nenávist.
5. Teologické zhodnocení
Jak tedy teologicky hodnotím hnutí mesiánských Židů? Za plnocenné a dostačující pokládám obě cesty k Bohu – tu, kterou rozeznávají Židé v Tóře, i tu, kterou nacházejí křesťané v Ježíši z Nazareta.
Z židovského pohledu je křesťanství pro svůj sklon k modloslužbě záležitostí poněkud spornou, jako monoteismus však pohanům povolenou. Ale i pohanům je tzv. noachitskými zákony zakázáno vytvářet další nová náboženství. Jeli z křesťanského pohledu křesťanství dostatečnou cestou k Bohu, není k němu třeba přidávat ještě judaismus. Židovstvím se může křesťanství inspirovat, ale být křesťanem stačí, žádný vyšší, „duchovnější“ stupeň křesťanství neexistuje. Proto v židokřesťanství vidím nebezpečí nedověry křesťanů.5 „Markus Barth, syn velkého švýcarského teologa Karla Bartha, jednou napsal, že namísto židokřesťanské církve, stojící jako partner naproti pohanokřesťanské církvi, stojí dnes naproti křesťanství židovství… Tím se stává celá židovská misie teologicky spornou. Copak církev, stejně jako Izrael, není lidem Božím, i když rozděleným lidem Božím? Když jsou ale obě lidem Božím, být chtít něčím víc už není teologicky možné. V Božím lidu nejsou žádné komparativy a superlativy. V tomto pojetí pak není vzájemná misie dále možná, jen spolupráce a diskuse při budování Božího království v našem světě.“6 Domnívám se, že jiná forma vzájemného svědectví než ve spolupráci a diskusi není dnes možná.
Výše napsané pravidlo platí však i pro vztah k mesiánským Židům. I oni totiž již mají svou podobu víry. A úkolem mezináboženského dialogu je o víře diskutovat, ne víru někomu brát. Vždyť i mezi mesiánskými Židy je mnoho těch, kteří se od výše popsané podoby tohoto hnutí liší tím, že jsou ochotni k diskusi a setkávání s druhými, aniž by po straně zamýšleli získat je na svou stranu. Svou vlastní konverzi zdůvodňují, stejně jako ti křesťané, kteří konvertují k judaismu, osobním osudem, ke kterému, jak věří, je přivedl Bůh a jemuž nenárokují platnost pro všechny. Domnívám se, že tito mesiánští Židé mají (pokud o to ovšem stojí) svoje místo v širokém spektru ekumeny.
Napsáno pro Věstník Společnosti křesťanů a Židů, ve zkrácené verzi dáno k dispozici měsíčníku Protestant.
Poznámky
1 Religionen in Israel, 6. Jahrgang, 1–2000, s. 12.
2 Ernsta Schrupp, Izrael a Mesiáš, vydavatel Aalef, Ostrava 1998, s. 104.
3 Koncem roku 1996 začal jeden americký evangelista v Izraeli velkou kampaň. Jmenuje se Moris Serolo. Dal vytisknout 4 miliony brožurek (tedy takřka stejně, jako byl v té době počet všech gramotných židovských obyvatel Izraele – poznámka M. V.). Jako Američan sáhl hluboko do kapsy, dal je vytisknout hebrejsky a pověřil izraelskou poštu, aby každá domácnost dostala jeden spisek. … jednoho dne se probudíme a najdeme v poštovní schránce knížečku – 86 stran. Text byl hebrejský, ale obsah americký. Proto říkám otevřeně – dobře to myslel, ale nevystihl mentalitu židovského národa. Byla z toho veliká zloba. (Schneider Ludwig, Boj o Jeruzalém začal, AAlef, Ostrava 1997, s. 26–27.)
Proti rozesílání těchto brožurek se stavěli nejen ortodoxní Židé, ale také zástupci izraelských pošt, protože ortodoxové odmítali brožury přijímat (už zvenčí bylo vidět, o co se jedná) a na poštách poté nevěděli, co s nimi mají dělat – byly odeslány anonymně z P. O. Boxu, který záhy přetékal nedoručenými brožurami.
4 Evangelický týdeník Kostnické Jiskry, 18/2001, článek L. Schneidera Přiznat barvu, s. 2.
5 Někteří křesťanští fundamentalisté mají posvátný pojem „prvotní církev“. Romantické představy o její podobě jim slouží jako vzor, na který se snaží bez kontinuity navazovat. Většinou jim to slouží však jen k tomu, aby se mohli vymezovat vůči ostatním křesťanům. O prvotní církvi toho ovšem mnoho neví, protože neumí řecky ani většinou zvlášť neovládají historii. Podobný „posvátný termín“ existuje i u mesiánských Židů – a to je výraz „židovští křesťané“. O nich je, kromě několika zmínek v Novém zákoně a v polemikách „pohanokřesťanů“ známo velmi málo, a tak si do nich mohou promítat to, co sami potřebují a chtějí. Podoba bohoslužeb a věrouky mesiánských Židů však z většiny navazuje na letniční křesťanství s převzetím některých prvků současného židovství (např. oslava šabatu namísto neděle) a jak židovství Ježíšovy doby, tak i podobě víry u Ebjonitů je vzdálena neméně, než je dnešní fundamentalistické křesťanství vzdáleno tomu prvotnímu.
6 Religionen in Israel, 6. Jahrgang, 1–2000, s. 15.