Čtvrtletník Státní opery Praha „Opera – jaro 2002“ informuje o návrhu nové opony pro Státní operu v Praze. Autorem návrhu je akademický malíř Antonín Střížek (1959). Na malé ploše časopisu se setkáváme s dílem, s nímž se budou sekávat návštěvníci opery od sezóny 2002/2003. Antonín Střížek v rozhovoru zdůvodnil návrh třemi argumenty. Za prvé má opona sloužit divadlu, nesmí jít o osobní exhibici autora. Za druhé je zapotřebí vyjít za schémata klasických opon, za dekorativní klasicistní či secesní styl. Proto užil abstraktní elementární tvary. Za třetí autor nabízí oponu ke čtení barev a tvarů, nejde mu o konkrétní literární příběh.
Začteme-li se do opony, stáváme se interprety příběhu symbolů a barev. Kompozice není strnulá, ale vtahuje nás do svého vlastního pohybu, příběhu. Vstupujeme na rovinu specifického jazyka, který vyzývá k myšlení, jak připomíná Paul Ricoeur, klasik řeči symbolů. Antonín Střížek svou kompozicí abstraktních elementárních tvarů vytváří novou symboliku pro lidskou tvůrčí činnost. Užívá k tomu kuželů, kostek, kuliček, pomalu klesajících k zemi. Elementární obrazce tvarů byly sice malovány bezpočtukrát nejen Střížkem na jeho předchozích obrazech a též jinými malíři, ale teprve velkým kompozičním dílem promlouvají symboly jasněji. Divák se podílí na zrodu nového právě proto, že Střížek novou symboliku zasazuje do krajiny, která v pravém horním okraji opony opět přerůstá do abstraktních elementárních tvarů. Lidský svět se neutápí v chaosu, ani nepanuje nad touto krajinou. Tři postavy pozorně sledují děj, který se nabízí i divákovi. Dvě andělské postavy vylévají na krajinu dva kužely světla. Tři lidské postavy, a diváci též, rozpoznávají zásvit nové dimenze, jas nového pohledu, který přichází s uměním. Dvě andělské bytosti se vznášejí před mužem a ženou a opodál stojícím dítětem. Lidé oblečení jen do rajsky slušivých šatů nahoty jsou k nám otočení zády. Z opony se na nás laskavě dívá nejlepší přítel člověka – pes. Zkoumá, co my dvounozí říkáme andělskému zásvitu, nečekanému jasu nového rozměru života. Cudně, a přesto rajsky oblečené ženy konají své dílo osvícení. Sekulární andělé obdaří laskavě určitý výsek krajiny novým jasem. Svět přírody i umělých lidských výtvorů připlouvá, štědře se sype a nikdo není ohrožen či zavalen. Prostředkem opony se vine řeka, jezerně poklidná. Stává se také tichým svědkem právě vznikající podívané. Z barev i symbolů slyšíme pozvání k tomu, co bude probíhat. Opona promlouvá a zve. Nemáme před sebou starou známou únavnou realitu, nýbrž skutečnost, o níž může vyprávět jen ten, kdo má určité poselství. Opona proto není popisem reality, není apoteózou daného. Pro diváka se stává pozváním k tomu, co přichází. Skoro by se chtělo říci, co přichází „odjinud“. Andělé nevykazují rysy barokních, renesančních ani gotických postav, spíše jde o symboliku lidské tvorby. Antonín Střížek zřejmě přetvořením prastaré andělské symboliky vypráví o smyslu umění. Andělé zřejmě ukazují na důstojnou zemitost umění a zároveň na zásvit otevírající se tomu, kdo s napětím pozoruje nové a nečekaně přicházející nikoli jen z minulosti, ale také z právě přicházející budoucnosti. Budoucnost, dimenze nového, přichází prostřednictvím umění. Symbolika anděla, přinášejícího zásvit nového pohledu, se stává srozumitelnou dospělým i dětem. Proto je zřejmě třetí lidskou postavou na oponě právě dítě. Umění užívá univerzálního jazyka a jeho záměru rozumí dospělí i děti. Opona promlouvá srozumitelnou řečí a snad právě ona dokládá pravdivost Ricoeurovy myšlenky, že symbol probouzí myšlení.