Sleduji polemiku Aleše a Pavla o službě armádních kaplanů. Myslím, že je dobré, že se objevila. Po druhém článku Aleše mi ale připadá, že v přestřelce aktuálních reakcí přicházejí podstatné argumenty zkrátka. Aleš je zmiňuje jaksi mimochodem jako naprosto samozřejmé. Pro mne ale zůstávají otázkou:
Vede opravdu Kázání na hoře tak jednoznačně a automaticky k pacifismu, jak Aleš věří? Čtu v něm výzvu, abychom milovali ty, kdo nás pronásledují, respektive k tomu, abychom se zlým nejednali jako on s námi. O postoji vůči tomu, kdo mlátí někoho jiného, jsem se tu ale nic nedočetl. A mimochodem ta míle, kterou, jsa donucen, mám nejen přijmout, ale dokonce zdvojnásobit, ta se, pokud se nemýlím, týkala právě služby armádě, tedy římským legiím, jejichž příslušníci měli právo od kohokoliv žádat pomoc při dopravě výzbroje právě na jednu míli.
I když chápu, že výtky ze zbabělosti pánbíčkářů musejí být pro Aleše, který si v kriminále odseděl své, urážlivé a nepřijatelné, zvlášť od těch, kdo se jimi často ohánějí, přece mám za to, že případ, kdy nejsem terčem násilí já sám, ale někdo třetí, nelze jen tak přejít. Pro sebeoběť se jistě mohu rozhodnout, ale rozhodovat o druhých je věc úplně jiná. Mohu přihlížet násilí páchanému na někom jiném, aniž bych zasáhl? To přece není jen otázka odvahy. Máme milovat své nepřátele, ale máme také milovat své bližní. Co v takové situaci láska k bližním znamená?
Souhlasím s Alešem, že je třeba zabývat se otázkami „kdyby“. Mne například napadá, co by se stalo, kdyby se Hitlerovi nepostavil nikdo se zbraní v ruce.
Ale ještě k té bibli – co se násilí týče, nacházím tu velice protichůdné výroky a apely a nemohu přehlédnout, že se ho tu užívá i na straně Boží. Pravda, jde přitom většinou o Starý zákon. Nicméně, vzdáme-li se Starého zákona, příliš nám toho z bible nezbude. I to zmiňované Kázání na hoře je de facto jeho interpretací a Ježíš se k tomu otevřeně hlásí. Když se to pokouším domyslet, docházím k tomu, že z bible nelze jednoznačně odvodit paušální potvrzení pro jediný postoj v otázce užití násilí. Ani jakási kompromisní „střední cesta“ není podle mne řešením. Myslím, že protikladné biblické výroky o použití násilí mají jiný smysl. Vytvářejí napětí, které nás neustále udržuje v pochybnostech, které bude vždycky zneklidňovat a zjitřovat svědomí, a tak nás nutí jít v odpovědnosti v téhle otázce až na samu mez, která nikdy nemůže být definitivně stanovena. V měnících se okolnostech je třeba ji znovu a znovu hledat.
Podobně rozumím výrokům Alberta Schweitzera, jehož lze těžko podezírat z toho, že by se snažil ospravedlnit násilí. Ve své „Etice úcty k životu“ označuje za iluzi domnění, že by bylo možné vyhnout se konfliktu, při kterém je člověk nucen život ničit a poškozovat. A dále píše: „V etických konfliktech může člověk dojít jen k subjektivním rozhodnutím. Nikdo za něho nemůže určit, kde v tom či onom případě leží nejzazší hranice možnosti setrvat na stanovisku život uchovat a podpořit. Musí to posoudit jedině on sám, když se při tom dá vést krajní zodpovědností za druhý život. Nikdy nesmíme otupět. Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův.“
Nevidím jako možný jen jediný postoj vůči užití násilí. Záleží podle mne spíš na vědomí relativnosti rozhodnutí a na tom, aby otázky, které jitří svědomí a nutí k maximální odpovědnosti, neutichly. Protože jsem s Pavlem několik rozhovorů vedl, vím, že si otázky klade a že je klade i lampasákům, s nimiž se při své službě setkává. Z Alešovy reakce to vypadá, že si moc otázek nepřipouští. V polemice ale člověk vždycky vypadá sebejistější, než obvykle je. Závěr o službě dvěma pánům musím proto brát s rezervou. Jinak bych se musel ptát, jeli vůbec možné někomu sloužit, jeli vůbec možné do jakýchkoli struktur vstoupit. Kdo má patent na Pravdu – já, manželka, které jsem sliboval věrnost, církev, ve které jsem skládal několik slibů, kdo? Znamená služba nebo zařazení do struktur či instituce automaticky vyřazení svědomí? Nikdy jsem tomu tak nerozuměl.