Nádraží vypudilo vlak ze svých útrob, dlouhého článkovce, tasemnici vagónů, konečníkem. Kráčel jsem předtím dlouhou spojovací chodbou pod kolejištěm, pronikal za sedmero perónů, duše chtěla pryč ze svého uvěznění. Pryč z toho prostoru vzájemných agresí a konkubinátů. Už nehrát ono ragby přeludů, americký fotbal v malé tělocvičně s páchnoucími žíněnkami, kde každý hraje proti každému, a každý – když na to přijde – s každým. Nechat je být, ať si hrají, ať si to užijí. „Vykroč za hranice zdejšího žití,“ říkal súfijský hlas. Únava těla bylo to, co mě nejprve vysvobozovalo ze systému, který jsem opouštěl. A posilněn dvěma pivy jsem brzy usnul. Jen tu a tam jsem se vzbudil, jak vlak zastavil. Čísílka dostávala nový smysl. Byly to odjezdy a příjezdy. Jiný řád. Cestovat vlakem znamená přizpůsobit se řádu kosmu. Dráhy jsou závislé na čase a čas je zas závislý na drahách planet. Někdo v Břeclavi u kasy si řekl: „Tam a nazpátek“ a nebylo třeba vysvětlovat kam.
Benátky jako by byly plné těch, co sem jeli hledat smrt jako ta románová figura Thomase Manna; na gondolách barvy kostní černi, připomínajících rakve a pohřební vozy, zažít poslední záchvěv vznětu, zavětřit kouzlo v marnosti života. Benátky se chystaly na karneval. Doma je karneval pořád, masky se tam mění pouhým slovem.
Vamos a Ganary – metrovými písmeny na ohradě v Benátkách se vzkazuje zbytku party, že se jede na Kanáry. Nepatřím k žádné partě. Jedu dál na jih. Jen vystoupím v Padově, abych spatřil na Giottových freskách, jak se andělé slétávají ku Kladení do hrobu a někteří pláčou, sténají, jiní zavírají oči, zacpávají si uši. A neviňátka vražděná se kupí uprostřed na hromadu na rozkaz Herodův. Ve všech obrazech děj, a úžasný klid zároveň. Život Marie a život Ježíšův v pásech nad sebou. Kristus není meteorit padlý z nebe, je synem Marie. Matka miluje syna, syn miluje svět. Nebe tak přítomno v kapli degli Scrovegni. Modrá – kolor niebeski popolski, celestýnská modř, lapis lazuli, blankyt a ultramarín. Na obraze Posledního soudu tlustý ďábel stahuje duše některé k sobě. Jidášovi se při poslední večeři rozpíjí svatozář.
Ve Ferraře jsem spatřil pomník Savonaroly. Jako by mu ve tmě svítily oči. Zastavili mě dva mormoni z Utahu, ale nespadal jsem do jejich misijního rámce. Čekárna byla útěšná, plná podivínů. Připomínala čekárny jindy a jinde, s hodinami tikajícími hlučně. Babka vytahovala z četných svých zavazadel ubrousky, dečky, vlněná klubka, na cosi dělala pudliky a pak teprve jsem spatřil psíka, jenž patřil bleděmodrému houmlesovi. Ten mě pak žádal o oheň. Když dokouřil, lehl si na lavici a pes ho zahříval na břichu. Pak se vzbudil a zase měnil místo v čekárně, zná ji jako svůj domov. Ne, bezdomovectví, to není jen otázka bytu a stravy, to je něco vážnějšího. Vzpomněl jsem si, jak před rokem, v únoru chodil jsem podél Cidliny, kluci z vesnice prolétli kolem na kolech a řvali: „Houmles, nečum!“ Je tak pozdě. Vnější kulisy závislé na vnitřním naladění a naopak. Spousty blbostí mi krouží hlavou. Jiné jazyky, šumění, v intonaci italštiny sdělení. Je tolik lidí, proč různé národy? Jiné souvislosti, jiné samozřejmosti, a přitom východiska a směřování tatáž. Můj národ uzavřen v sobě, malý národ, plno traumat. Po Benešovi zůstala jen „biologická podstata“.
Karneval mě dostihl v městečku Cento. Davy rodinek a dorostu. Staré karnevaly s novými technologiemi. Alegorické vozy tažené traktůrky. Řídí je muži se sluchátky na uších; neslyší randál a pojídají svačinu z domova. Na přídi vozů tančí nejlepší tanečnice města. Jedna se převlékla za těhotnou. Na tvářích některých krasavic otupělost. Úzkými ulicemi se sune zelený olbřímí kojenec s mobilními telefony místo uší. Ze zádi vylétají míče, o ně se vždy semele krátká rychlá rvačka. A další mechanické monstrum představuje mistra Ferrari. Kyne svou pravicí, navigátoři vozů rozhrnují dav. Déšť barevných papírků prší na naše hlavy.
Italové jezdí na skútrech, naráz vyrazí celé hejno malých prďochů, holicích strojků moderních tvarů; staré macaté modely z šedesátých let bývají také funkční. Na ulici občas chlápkové hovoří hlasitě pro sebe, ale nejsou to blázni. Pochytil jsem pár slov, snad bylo by možno prožít skrze cizí jazyk, co zažil První Člověk, když dával věcem jména, když viděl vše poprvé – dávat jména, i když již cizím jazykem daná. Děkuji se řekne gratie. Je v tom slovu vděk i milost. Milost, kterou prožívá obdarovaný i darující. Gratia non tolit natura, sed perficit, vzpomněl jsem si na teologickou poučku, podle níž milost dokonává přirozenost. Tak vzniká kultura. Jsem ve Florencii. Obchod, umění a náboženství tu vybujely v jedinečné vyváženosti. Číňani jezdí do Florencie nakupovat zlato a kůži. Po dlouhé době vidím dlouhé fronty. Obchod tu kvete stále, trh smrdí kůží. Prodavač, interpret, má prý až třicet procent zisku, když je dobrý a umí prodat zajíce i s pytlem.
Ohmatávám kameny paláců, ulice mi připomínají Prahu mého dětství. Žádná germánská pedantérie, s jakou se u nás opravují stavby – dokud něco drží, není třeba vyměňovat, není třeba hned natírat. Dřevo je dřevní a kámen lapidární. Jak tak pozoruji paláce, málem mě přejede kůň, vozka se nedíval a já taky ne. Koně jsou však i na piedestalech, neškodní, ale obrovští, Donatellem a jinými sochaři modelovaní, jeden vzpínající se bez jezdce též na akademii. Tady se školili čeští umělci, aby tavili již několikrát přetavené antické kadluby a nalili je znovu do chatrných forem našeho národního obrození. I v Uffizi na vás dýchne mrtvolnost kopií a modlařina odlitků, to pseudo a neo, a ismy. Však jsou tu i krásné živé portréty římské, protorenesanční obrazy, scuola Lucchese, obraz prázdného hrobu, v něm jen oděv Kristův a jakási barevná spirála, a před hrobem anděl. Je tu taky Beato Angelico, Mantegna, El Greco.
Italská města, to je křesťanství prožité formou. Rozložitá baptisteria vedle kostela a věže samostatně se tyčící do prostoru. Některé se sklání, jako ta v Pise. Město mělo být Civitas Dei, Boží obcí, architektura duše je architekturou vnější utvářena. Neboť nejenom chlebem živ je člověk, ale také kamenem.
Ve Florencii se ochladilo, slunce zapadlo, obloha nad domy zezlátla. Noc nabírá do své náruči i toto město. Hvězda nahoře na vybledlém nebi zazářila z vesmíru. Z kupole dómu blikly jen tak do éteru, do přítmí vnějšího blesky fotoaparátů. Jdu ulicí Via Maffia. Hledám adresu přátel. Bokem u Santa Croce nalézám dům, bývalý klášter. Jsem přijat ve florentské rodině. Lazaně a butila vína, sýr, olivy, pečené maso se objevily na stole. V televizi dávají zábavný pořad se soutěží a s kouzelníkem. Usnul jsem brzy. Zdálo se mi o nebi modrém, pak o nebi mračném a ještě o jednom – giottovském. Toužím vidět další Giottovy obrazy. Chystám se do Assisi.
Na nádraží právě přibyl vlak Eurocity Michelangelo. Já pokračuji dál na jih. Krajina za okny vlaku se naklání. Z Toskánska do Umbrie. Poprvé jsem pocítil jistou vzdálenost od domova. Bílé kamenné město na hřbetu hory svítí v odpoledním slunci. S ruksakem na zádech se hrabu po schodech vzhůru. Vzpomněl jsem si, jak mi kamarád ve Vídni vyprávěl o schodech v Mauthausenu. Ale já nenesu na zádech kámen a jedl jsem vydatně ráno ve Florencii. A přece mám hlad a břemeno mi není lehké. Pak objevím, dříve než kostel sv. Františka, malý, obyčejný kostelík svatého Stefana. Jako by se františkánská prostota uchýlila sem, neboť odtamtud, kde jsou turisté, génius loci rychle utíká. Tak se mi jevilo v onom slavném horním i dolním kostele sv. Francesca v Assisi, když jsem ho konečně objevil. František velkých rozměrů za dveřmi káže ptáčkům. Snad jen na téhle fresce dosahuje Giotto svých výšin z Padovy. V dolním kostele jiný mistr namaloval oběšeného Jidáše. Neobvyklé téma, ještě jsem to nikde neviděl. Vyšplhal jsem na vrch. Rychle zapadalo slunce pod Assisi. Spustil jsem se dolů ke dráze.
Je tma. Vlak se připlížil k nádraží. Přestupuji ve Folignu. Jsem již v dolní polovině Itálie. Jako by noví a noví lidé vylézali z podzemí, z podzemních manufaktur, utkaní z látky universa, potměšilí, snědí. Vycházejí na svět, potkáváš je v průchodech, v uličkách románského města, posedávají v čekárnách, nevědí, odkud jsou.
V Římě je půlnoc, ale stále živo. Chaos ve velké hale nádražní a kolem ní. Tlustý hoch v bílém svetru, bílých kalhotách pobíhá po perónech autobusáku a huláká. Je to blázen. Policie několikrát přijede a zase odjede. Pak někoho vedou v poutech. V nočním bufetu sedím vedle prostitutek a jejich pasáka, mafiána v černém sametovém obleku a bílé košili (jak si potrpí tahle sorta na eleganci!), prostitutky nevypadají ani oblečeně, ani naze. Mají břicha krytá punčochovinou. Kurva si dá nakládané plátky masa, jsou staré. Pasák se postará, pase své ovečky odpovědně, vyjedná s hospodským výměnu. Pak zase vylejou pivo, a už jich tu mají dost. Číšník mi vnucuje velkou číši kyselého vína k lazaním. Stačí mi sklenka. Vycházím z palírny. Nějaká bordelmáma v autě zastavuje a nabízí mi služby svého podniku i se závozem. Ubytoval jsem se v hostelu, ale je to ratejna. Spí se tu na palandách, kluci holky, všichni dohromady. V jediné sprše strhané kohoutky. V místnosti je vydýchaný vzduch. Několikrát za noc se ještě rozsvítí, to přicházejí noví nocležníci. K ránu tu chrápe asi dvacet lidí.
Ráno se matka Roma, vlčice, vzbudila vlídnější, vyhřívala se v jarním sluníčku. Snad by se dala i pomazlit. Je to kolosální město. Pro množství výprav ani nevstupuji v Kolosseum. Jdu po pozemku, kde se nahromadily sedimenty starých kultur. Jen olivka na Palatinu je živá. Tubusy antických sloupů leží jak podťaté smokvoně. Nezvykle vysoká, zachovaná stavba římské Kurie byla kdysi převlečena na křesťanský kostel, dnes je zas archeology svlečena donaha. Z dálky vidím nějaké prdele koní ve výši. Iniciály S.P.Q.R. na víku každého kanálu. Je tu jiné nasvícení než ve Florencii. Také Tibera je kalnější a zelenější. Došel jsem k tržišti na náměstí. Holubi i lidi paběrkují, spásají zbytky ovoce a pizzy. Už se to tu končí, motorky tříkolky odváží na korbičkách prázdné přepravky a židle. Nastoupila italská dechovka. Jiný muzikant v pauzách otravuje svým jedním taktem na píšťalku u venkovních stolků restaurantu.
Na náměstí ve Vatikánu ani stromeček, obrovské sloupořadí, obrovský Svatý Petr. Jde z toho strach. A ta kupole. Po střeše jde celá squadra, celá dvanáctka s Ježíšem uprostřed, s nástroji a atributy zviditelněnými. Vcházím do chrámu. Snad plochou dráhu mohly by tu motocykly aspoň jedenkrát do roka absolvovat, jak je chrám veliký. Vše tu nějak vybujelo, nějak atrofovalo. Venku dělníci zas staví papeži pódium. Kolem jde normální blondýna, pro snědé jižany vzácný kus. Ustanou v práci a hledí za ní. „Bellissima,“ ozve se několikerým povzdechem.
Posmutněly obchůdky po zavření. Jím chleba a zapíjím vínem na náměstí s kruhovým objezdem. Náměstí della Republica. Vše se točí v kruhu. Ta ubohost fontán, nekonečné proudění vody. Nic nového pod sluncem. Pouť do Svatého města končí tím, že pochopíš jeho výjimečnou nesvatost. Pryč z Říma! Vyblít se do Tibery.
Směřuji mimo Itálii. K ránu je vlak již docela blízko přístavu Brindisi. Ve východu slunce nabývají industriální kouře úžasných barev. Z polorozpadlých továren vyrůstají obří aloe. Loď vyplouvá až večer; musím to tu nějak proflákat. Dospávám na lavičce na nábřeží. Obejdu kostelíky. Zajdu na pivko do zcela prázdné hospody. Pak nás mikrobus doveze k lodi Modrý ostrov. Zvonec, a Brindisi se vzdaluje. Vlny táhnou celým zálivem. Slunce zapadá za Itálií. Světýlka v rozích vytyčují budovy, doky, fabriky. Prométheus zapálil ohně na komínech. Za dvanáct hodin se probudím v Řecku.
Proužek přístavní hráze rozděluje dvě neskutečné modři. Bílá a modrá, ty dvě barvy typické pro Řecko, však z nich je ušita i řecká vlajka. Kykyriký, je kyriakí, tedy neděle. Snídám v kavárně plné Řeků Zorbů, poslouchám nové vokály, i papoušek v kleci má řeckou intonaci. Vracím se k přístavu, kde je i konečná dráhy. Za prodavačem balónků se sneslo hejno jeho zboží. Z Patry vyrážím do Athén. Vlak kopíruje severní okraj Peloponésu. Za okny se střídají pomerančové háje, citronové háje, mandarinkové háje. Plody již padají na zem, kluci s nimi po sobě házejí, slepice je rozklovávají. V Itálii bylo jaro, zde léto. Překračujeme kanál Isthmos – opouštíme poloostrov. Zem již velmi hornatá. Na skaliska se vrší ještě hory vraků automobilů, barevných sudů a plechů.
Nocuji v monastýru nad Athénami, dík příteli, který tu pobývá. Vyšel jsem s mnichem na nádvoří. Dole svítí Athény. Nahoře modrá, velmi temná obloha. Je tu velebný klid. Vše se zpomalilo zde v Řecku, zvláště v tomto klášteře. Pohyby zředěné, čistota mysli navozená. Symboly a slova, viděné a slyšené, gesta a myšlenky se tu vodí za ruce. Svatá liturgie je tou nejpravější, nejslavnější, jakou lze zažít. Rozpoznávám pár řeckých slov: Hagios, Ischyros, Pnevma. Vlastně nechápu, jak jsem to mohl vydržet, tak dlouho tam stát.
Procházím ulicemi pod Akropolí, kde se střídají obchody s obuví, s nářadím, s železným materiálem. Stoa je normální pasáž. Vyhledám hostinec u Dioskurů. U vedlejšího stolu spí Řek s hlavou bílých vousů a vlasů na prsou, Homér jakýsi, ruku má svěšenou, je naplněna krví. Nikdo ho neruší v zadumání. Dám si gyros a recinu, akorát kořeněnou. Je mi dobře. Vzpomínám na noc v monastýru. Mnich hovořící anglicky mne vyprovodil a zval k návštěvě, budu-li opět hledat poklid. Je pondělí, Stará agora a jiné prostory jsou nepřístupny, jen samotná Akropole je otevřená. Prošel jsem Propylejemi a otevřel se mi nečekaný výhled. Athény jsou bílé: Je zamračeno, a o to víc svítí athénské domky a skalnaté vrchy na obzoru. Akropol je lehce načervenalá skála. Na ní Parthenón, Propyleje, chrámek Athény Niké, Erechtheion. Tady je nefalšovaná původní antika! Jen tady. Béžoví psíci se potulují mezi mramorovými dílci popadaných sloupů, v amfiteátru, na Areopágu.
Scházím dolů z Akropole ulicí Dionýsa Areopagitského, ulicí Daidalovou někam k metru. Nápis Apokalypsi na plachtě nákladního vozu mě zaujal. Každý má svou osobní apokalypsu, říkám si. Běžněji bývá na náklaďácích napsáno Metafora. Ulice jsou najednou plné autodílen, aut, motorek a náhradních dílů. Náhradní díly se řekne antalaktika. Na nádraží přemýšlím kam dál. Na západě, směrem k Peloponésu, je vidět červánky. Je rozhodnuto, musím za teplem, je přeci únor. Vlak jede až v jedenáct. Dlažba z leštěného kamene v nádražní hale připomíná tlačenku. Uprostřed haly spí pes, všichni ho překračují. V čekárně svítí staré lampy z železničních vagónů. Do rohu je vestaven krb. Lidé tu sedí a brblají si tu svoji liturgii.
Vracím se na Peloponés, na tu na mapě pohozenou rukavici s množstvím zálivů a mysů. Spím a zase se probouzím. Vlak jede do hor. Kola prokluzují. Za okny je vidět sníh. I kaktusy jsou poprášené. Probouzím se na konečné, v Kalámatě, v přístavním městě. Pokouším se dostat do Sparty, ptám se na autobusovém nádraží. Jsem tu xeno, nemohu se domluvit. Pak mi někdo vysvětlí, že Sparta je těžko dobyvatelná – silnice se sesula. Tak zase přes hory, klopenými serpentinami vzhůru, velké ovce pod visutou drahou se rozprchávají. Dráha jako laso krouží velkými teplými merány s cypřiši, s olivovníky, s pomerančovníky a citroníky. A pak se objeví zase moře. Bozi kopulují v moři, rodí se, vylézají a usazují se nahoře v bílých horách. Není divu, že se tu tak dařilo mytologii.
V dálce vidím kouř, jako by vycházel ze sopky. Když se přiblížíme, ukáže se, že je to tepelná elektrárna. Doba mýtů skočila. Lidé se stali vládci energií. A Mythos je značka řeckého piva.
Bezhlaví lvi mě vpustili v Agamemnónův palác. Kvetl tu strom, pojídal jsem mandarinky, které jsem si pod Mykénami natrhal. Identifikoval jsem další bránu, studnici, kruhovitý hřbitov. Venku bylo světelno, v hrobce Agamemnónově vysoko tma nade mnou. Zaplatil jsem si pokoj dole ve vsi. Koupil recinu a chléb k večeři. Přijal pokrm v samotě jako dar. Netušil jsem, že budu spát v lednici díky mramorovém obložení a vypnutému topení. Přibral jsem ještě několik pokrývek a spacák, ale nic to nepomohlo. Jako bych spal v hrobce s Atreem i s Agamemnónem.
Ráno jsem vpustil do místnosti teplý vzduch z venku. Pod Mykénami jsem natrhal pomeranče a mandarinky na cestu. Zkoušel jsem stopovat do Korintu, ale nikdo mě nevzal, tak jsem šel zas na vlak. Do starého Korintu se muselo ještě autobusem. Vedle mě seděl Japonec, který neříkal, že se jede na něco podívat, ale že to jede vyfotit. Nejprve se ukázal vrch Akrokorint nad letitým dávným přístavem. Pak jsme konečně spatřili monumentální Apollónův chrám dórského stylu ze šestého století, potom celé město. Stavby vyrůstají organicky jakoby samy ze skály. Chrám Héřin je ještě celý vykutaný ve skále. U Apollóna skála představuje základní podloží. Obchody, agory, stoje, domy, fontány, amfiteátry… na chvíli jako bych zahlédl ruch toho přístavního města. Uviděl Stolici, z níž apoštol Pavel kázal. Šel po mramorové dlažbě směrem k moři, jež za ta léta trochu ustoupilo. Rehabilituji ve své mysli turismus po vykopávkách jako archeologii naší duše. Mrtvé kameny ožívají.
Ve vlaku jsem se setkal s cestovatelem, který říkal, že na Peloponésu je léto pořád. Do Eleusis jsem dorazil pozdě – okrsek archeologický byl již zavřený. Elefsína je dnes zábavním letoviskem. V restauraci piju recinu a dívám se na televizi. Dávají řeckou komedii. Pak ve zprávách slyším nejčastěji slovo skandalo. Jak přemýšlím o eleusinských mystériích, z hlubin mi vyvstala vzpomínka na domov. Koupím si kartu a zavolám domů.
Tak zase kolem Peloponésu. Do Pirgosu a odtud autobusem do Olympie. Ještě je zima a na zemi ranní rosa. Jsem první návštěvník muzea. Turisté však na sebe nenechají dlouho čekat, za chvíli je to tu plné školních výprav. Skicuji si bronzového baziliška z osmého století, pozoruji, jak kentauři z chrámového vlysu bojují sami se svým tělem, ale nejvíc mě zaujala Paióniova Níké na trojúhelníkovém podstavci, vysoká přes dva metry. Nevadí, že nemá už obličej, že nemá ani křídla. O to je lehčí, jen vzlétnout by mohla, bohyně vítězství. V Olympii byla dílna Feidiova. Jsou tu Kúrové a Koré. Všelijaké druhy pískovce a mramorů a vápenců. Všelijaké barvy kamenů. Kykladské figurky z třetího tisíciletí. Řekové si uměli hrát, zde v Olympii zvlášť. Na kamenech je napsáno, že je někdo uzvedl jednou rukou nebo že někdo vyhrál v zápase, ale ne v boxu. Nakonec i ty války mezi městy se zdají být hrou, bojem spíš bohů než lidí, hrou s nebezpečnými posvátny.
Vyjdu z muzea, posnídám mandarinky, pospím. Odpočatý vstupuji v archaiologikos chóros. Je tu zachován chrám Diův a Héřin. Na zemi leží jak domino koláče padlého sloupu. Původně byly chrámy dekorovány zvenčí, lidem pro radost, uvnitř byl bůh, ten si vystačil sám. V křesťanských kostelech tomu bývá naopak, paráda je uvnitř, navenek jistá střízlivost. V pravoslaví však opět ikonostas odděluje ikonami lid od svatého, prázdného prostoru. Tu nádheru Héřina chrámu spatřovali běžci před sebou. Běželi bohyni, přinášeli sebe v oběť.
Z Pirgosu jsem se dopravil do přístaviště Katakolo na jednom z konců země. Šel dál, minul svítící restaurace, až skončily domy a doky. Někde štěkal pes, hučelo moře. Rychle jsem se svlékl a vykoupal. Slunce zatím zašlo za pahrbek. Svět náhle zčernal. Kameny v moři se jevily jako schoulená temná zvířata. Hvězdy jako by vylétaly z jednoho místa. Na protější straně zálivu zablikala další světýlka. Velký vůz se zaklesnul svou ohnutou ojí do svítících přístavních jeřábů. Člun se vrátil z širého moře. Po břehu běžela kočka. Vlny utíkaly po moři. Kočka uhne vzhůru. Vlny se třepí a rozpadají.
Chlapi v hospodě hráli karty. Hostinský mi přinesl jako pozornost rozkrájený pomeranč s párátky. Netušil, že jich mám z Mykén plný pytel. Pomeranč ke krétskému vínu – můj žaludek je již na kyselost citrusů zaveden. Hovořím s Dimitrisem, rodákem z Katakola. Píše stichi, ukazuje mi hustě popsané role papírů. „Iriní,“ říká, přes starou řečtinu pochopím, že to je pokoj. Přiťukáváme si. Pak jdu ven, dlouho nocí kráčím po pobřeží, mám radost ze živlů. Usnu unaven v poli za hukotu vln. Ráno zjistím, že hůlka, kterou jsem cestou ulomil a vedle svého lože položil, je bambusová. Uválené místo v poli připomíná lidský hrob. Má existence v Řecku končí. Odpoledne odplouvám.
Tentokrát jsem zažil Patru v pátek a bylo velmi rušno. Chystali se tu na karneval. Kavárna s papouškem byla plná dědků. Chodil jsem ulicemi, až jsem našel prázdnou hospodu, najedl se a napil před dvacetihodinovou plavbou.
Loď, to byl plovoucí devítipatrový panelák. Obloha se zamračila, kolos se začal nepatrně houpat. Před pátou se ukázala a zase zmizela Ithaka v mlze, kryta Kefalonií. Na druhé straně jsme minuli ostrý výběžek Leukady. Je opravdu docela bílá. Pak, večer, slunce nenadále vypadlo z mraku těsně nad obzorem a potopilo se. Na lodi byla pohoda po noci v poli, teplá voda a dobré ležení.
Ráno se probudím v Anconě. Je normální únorová sobota, déšť a mlha. Dávno je pryč peloponéské léto. Mám silnou nechuť vracet se do střední Evropy. Trmácet se za Alpy.
V Mnichově se konal karneval. Tváře prozrazovaly, spíš zrazovaly jejich majitele. Přemýšlel jsem, jakou myšlenkou žijí, teutoni. A kam dál? Zbývá mi pár dní měsíční jízdenky Evropou. Vrátit se do Řecka už nestihnu. Napálím to tedy na sever, na druhý konec kontinentu, do Dánska! Vidět sníh a led na březích Baltu, a vikingské lodi. A krávy pasoucí se na sněhu. Popít malé pivo v přístavním městě Helsingor, poblíž Hamletova rodného hradu.
Stará dáma vstoupila do baru v půl čtvrté ráno a, opilá, otravovala místní mládež. Pak nemohla najít svůj kabát, a přece odešla. V kuřáckém oddělení vlaku bylo zakouřeno jak na gymnáziu na záchodku. Popelavý mladík v černém hubertusu se smál svým myšlenkám. Hlasitě vzdychl, jako nějaký stroj. Vlak vjel do trupu lodi, aby opustil dánské souostroví. Při krátké procházce Hamburkem jsem zaregistroval prostitutky oblečené v oteplovačkách, obuté v galoších. A pak před budovou Kunsthalle luštil obrovský nápis, čitelný nejlépe z ptačí perspektivy. Je psán do čtverce umělé náhorní plošiny z červeného kamene, tvořící jakoby náměstí, latinsko-německo-anglicko-španělsky:
Vlast, to není země, ale obec emocí.