Údolí včel Františka Vláčila

Číslo

I. Protikřesťanský film

Jeden z nejoceňovanějších filmů světově významného režiséra. Sugestivní tragédie, ideově a dějově pevně sevřená. Středověká kulisa je důležitá. Emocionální účinek díla je totiž vystupňován rozdílem mezi naším dnešním vnímáním a scénáristovou představou o tom, jak vnímali svět naši o několik století starší předkové. Ale ptám se, není-li Údolí včel z českých filmů nejprotikřesťanštější.

Tématem filmu je existenciální spor dvou mnichů ze severského válečnického řádu. Krutého nepřítele svobody, Armina, zahrál Jan Kačer. Po svobodě dychtícího Ondřeje ztvárnil Petr Čepek. Rozpor mezi oběma je umocněn tím, že brzy po Ondřejově příchodu do klášterního hradu vznikne mezi muži tak bytostně rozdílnými niterné přátelství.

V střední části filmu se děj zdá směřovat k dobrému cíli. Kladný hrdina od záporného prchá, z přímořské klášterní pevnosti zpět na jih na rodnou tvrz, už po smrti otce, který Ondřeje ještě jako chlapce zaslíbil Bohu, tedy klášternímu životu. Útěk nebyl bez rizika. Nedlouho předtím totiž jednoho uprchlého, avšak dostiženého a zpět přivlečeného příslušníka řádu potrestali tak nekompromisně, jak jim to přikazovala jejich křesťanská víra: Dali ho rozsápat psům. Tehdy se Ondřej proti násilnické církvi vzbouřil, útěkem domů. Tam brzy nato zpečetil rozchod s krutým řádem tím, že se ze silné a opětované lásky oženil, s vdovou po otci.

Ale hned po svatbě se Ondřejovo štěstí zhroutilo, protože ho zvrhle nelidská Církev dostihla. Armina hnaly za uprchlíkem hned dva mocné city. Byly to jednak vášnivá křesťanská víra, jednak mocná láska k příteli, přičemž oba city mu přikazovaly totéž, aby totiž vrátil uprchlíka Bohu, rozuměj klášteru. Protože Armin nemohl Ondřeje ani unést (k tomu mu chyběla četa ozbrojenců) ani ho přesvědčit, aby se vrátil dobrovolně (jak by Ondřej mohl opustit milovanou ženu?), zvolil zrůdnou kombinaci nejkrutějšího násilí s láskyplnou sebeobětí: Svatební host prořízl novomanželce hrdlo. Nikoli však, aby po činu uprchl, nýbrž aby se bez odporu vydal popravě z rukou rozlícených obyvatel tvrze.

Co bylo pro místní lidi zločinem, bylo podle Armina zbožným činem víry, kterým chtěl přítele přesvědčit o velikosti své lásky k němu, s nadějí, že Ondřej pochopí a nepohrdne přítelovou šlechetnou sebeobětí. Tím, že Ondřeje zbavil manželky (ďáblovy služky, svedla přece mnicha), chtěl mu Armin usnadnit návrat k Bohu. A vskutku: Připraven o nejdražší bytost, vyplnil odpadlý mnich prázdnotu duše tím, že se přítelovu láskyplnému diktátu nevzepřel a znovu se vypravil ze slunných Čech na studený Sever, aby v klášterním hradu dožil své dny způsobem (podle Armina) nejblaženějším: Jednak zpíváním žalmů, jednak válčením s nevěřícími, tentokrát už v dokonalé oddanosti Bohu, jak to Armin zaranžoval.

Ateisty musel film potěšit. Je přece o tom, jak byla středověká křesťanská víra zrůdná. Křesťanský Bůh byl prostřednictvím svých nezpochybnitelných zástupců (vedle biskupů také klášterních představených) suverénním vladařem nad dušemi. Vyžadoval naprostou poslušnost. Přitom byl odpudivě krutý. Ty, kdo se Bohu stavěli do cesty, odstraňoval svému nebeskému pánu oddaný sluha Armin hroznými způsoby, avšak s nejlepším svědomím. Z lásky k Bohu byl schopen jiné zabíjet, ale také hrdinsky, mučednicky položit život svůj vlastní.

Údolí včel pomlouvá středověkou římskokatolickou církev. Její inkvizice se sice dopouštěla strašných zločinů, ale v postavě Arminově líčí filmař církev ještě daleko horší, než byla. A nikde nejmenší příslib lepší budoucnosti. Lidé pod církví trpěli, ale byli vůči ní zcela bezmocni. Dělící čára jde ve filmu mezi autentickým křesťanem Arminem a jeho řeholními bratry na straně jedné a obyvateli jednoho českého hrádku s podhradím, totiž prostými nevzdělanými lidmi, spíš přirozenými (a ušlechtilými) pohany než křesťany, na straně druhé. Ti druzí se podrobují zotročující autoritě církve jen z nezbytí. Zároveň bez nejmenší naděje na lepší časy. Vždyť Armin se svým krutým křesťanstvím triumfoval, protože Ondřej, člověk přirozeně lidský, se nakonec ukázal jako slaboch. Přívržencem zrůdné křesťanské ideologie se nechal pohltit jako moucha pavoukem. Nakonec splnil předpověď, kterou pronesl Armin ještě v klášteře, než se vypravil zachránit uprchlého přítele: „Zbloudil a jeho duše se vrátí sem.“

Film nenaznačuje, že by ve středověku existovalo nějaké přijatelnější pojetí křesťanské víry než to nestvůrné. Místnímu knězi, který slouží obyvatelům Ondřejova hradu a podhradí, je sice Arminovo pojetí křesťanství zcela cizí, ale jeho distance od mnichova fanatismu má původ v jakémsi předkřesťanském, „přirozeném“ až přírodním humanismu, nikoli v odlišném pojetí křesťanské víry. Ve srovnání s Arminem je kněz Blažej lidský proto, že je vůbec nábožensky lhostejnější. Vyšší klérus se od něho nemusí obávat žádné zásadové kritiky a opozice. I on je jednou z trpných obětí ideového systému, nikoli jeho odpůrcem.

II. Nechtěli tvůrci filmu vyhovět totalitnímu režimu?

Byli oba tvůrci v době natáčení filmu ateisty z osobního přesvědčení? Máme v obou vidět misionářsky nadšené propagátory bezbožectví, snažící se z blíženské lásky usnadnit spoluobčanům, aby se osvobodili od politováníhodných předsudků křesťanského náboženství?

Tak tomu přece nebylo. Spíš oba s plným vědomím toho, že to činí a proč to činí, zaměřili film proti křesťanské víře proto, aby vyhověli vládnoucím komunistům a dál od nich získávali pro své filmy podporu.

III. Vynikající umělecké dílo dost uzdravil milosrdný čas

Co Vláčil v Údolí včel z ohledu na cenzory vědomě zamlčel a co po mnoho let zamlčovaly i jiné v Československu promítané filmy, je dnes už zase naprostou samozřejmostí: Že středověké křesťanství bylo náboženstvím nejen bigotních netolerantních fanatiků (a shora zmanipulovaného bezbranného obyvatelstva), nýbrž i lidí veskrze morálních. Potom však divák dnes už může snadno, totiž zcela bezděky nepostřehnout, že film důsledně předvádí křesťanskou víru jako bytostně nemorální a hodnou zavržení.

Ale co dnešní divák na Vláčilově filmu přehlíží, aniž by si toho byl vědom, přehlíželi na něm v době jeho vzniku vzdělanější a morálnější z diváků vědomě a rádi. Vynikajícímu filmaři agresivně ateistické ladění jeho díla ochotně promíjeli. Proč by jim bylo mělo vadit, že Vláčil obraz křesťanského středověku mrzačí, když věděli, že filmař kvůli cenzuře „musel“? A když oni sami věděli, že křesťanský středověk byl jiný? Koneckonců, proč měli film chápat jako vylíčení tragédie způsobené fanatikem specielně křesťanským, když mu mohli (nemravným komunistickým cenzorům na odpor) rozumět jako sžíravému odsouzení fanatismu kteréhokoli? Včetně komunistického? Dokonce mohli film pochopit jako jinotaj, totiž jako zpodobení fanatismu specielně komunistického. Tedy Armin jako do středověku přenesený a kvůli oklamání hloupých cenzorů za mnicha převlečený komunista.

Velmi příznivého přijetí došel film u křesťanů. Zatímco totalisté přijímají jakoukoli zvenčí přicházející kritiku své komunity a ideologie nevraživě, křesťané, aspoň autentičtí křesťané evangeličtí, kritiku do svých řad naopak vítají, ať už přichází od kohokoli. Kritika dokonce čím je tvrdší, tím je vítanější. Zvlášť když se kritické vyobrazení zbloudilých křesťanů podává na nejvyšší umělecké úrovni.

IV. O režisérovi s uznáním, ale bez mýtu

Přípravnou verzí tohoto článku (nezralou a proti Vláčilovi zbytečně vyhrocenou) jsem vyprovokoval jednoho evangelíka k tomuto vyjádření: „Domnívám se, že v kontextu doby, kdy snímek vznikl, šlo o odvážné a umělecky velmi působivé varování před totalitářským zneužitím přirozené lidské touhy identifikovat se s velkou myšlenkou. … V době vzniku filmu, myslím, diváci vnímali zcela jasně, koho ten příběh kritizuje – a to byla nad veškeru pochybnost právě komunistická totalitní moc.“

V době svého vzniku působil film na různé lidi různě. Uvědomělí nekomunisté byli vůči jeho ateistickému zaměření zcela imunní. Ale lidé neujasnění? Do nich se protikřesťanský ateismus přeléval z umělecky tak přesvědčivého, místy dokonce fascinujícího díla zcela mimovolně, ale právě proto s účinkem o to silnějším a trvalejším.

Film přece shlédli také žáci a studenti, z nichž mnoho nemělo to štěstí, aby se v jejich okolí našli lidé, kteří by jim otvírali oči ke kritickému pohledu na svět a ovšem na tehdejší režim a jeho násilnickou a lživou podstatu. Než se ti mladí naučili pozorovat a myslet, nechávali se nekriticky ovlivňovat tím, k čemu jim režim dopřával přístup. Aby chápali Údolí včel tak, že objektem tvůrcovy kritiky byla „nad veškeru pochybnost právě komunistická totalitní moc“, bylo jim tenkrát zcela vzdáleno. Zdaleka ne všichni se od té doby z komunistického vymytí mozku uzdravili, takže k hlubšímu, totiž protitotalitnímu (a ovšem také protikomunistickému) pochopení Vláčilova filmu nedospěli dodnes. Na diváky nejmladší, nejnevědomější, nejbezbrannější, ale i na mnoho starších zapůsobil film přesně podle představy komunistických cenzorů, totiž jako film varující vůbec ne před fanatismem komunistickým, zato však působivě před údajným fanatismem všeobecně křesťanským a žádným jiným.

Filmy významnějších tvůrců cenzurovali cyničtí intelektuálové. Ti, kteří posuzovali Údolí včel, ovšem věděli, že někteří diváci přivítají tento film jako zašifrovanou kritiku komunistického režimu. Zároveň však věděli, že daleko víc bude těch, kdo pochopí pouze prvoplánové zaměření filmu proti křesťanské víře, takže dílo komunistický režim spíš podpoří než poškodí. Vláčil tedy cenzory neoklamal. Zato oni vydatně využili jeho tvůrčí sílu pro svou protikatolickou a protikřesťanskou agitaci.

Údolí včel „řeší otázku lidské netolerance a touhy po svobodném, plnohodnotném životě“, píše Jan Pömerl („Kdo je kdo v našich dějinách ve 20. století“, 1994, str. 579). Touhou po svobodném, plnohodnotném životě se vyznačoval například režisér Evald Schorm. Na rozdíl od Vláčilova Ondřeje na tu touhu nikdy nerezignoval. Za to ho citelně omezovali titíž komunisté, vůči kterým byl Vláčil vstřícný a od kterých za to přijímal výhody. (Třeba že vůbec směl točit filmy.) Důsledky touhy po svobodném životě byly pro Schorma kruté. „Barrandovští normalizátoři mu zakázali filmovou práci … V roce 1988 mu bylo povoleno znovu natočit celovečerní hraný film (‚Vlastně se nic nestalo‘). Smrt však předčasně uzavřela jeho tvorbu“, píše Pömerl.

Medailonek o Vláčilovi končí Pömerl slovy: „Filmový režisér F. Vláčil svým uměním dokáže přiblížit nejhlubší lidská tajemství, nejskrytější vášně, bolesti a problémy. Jeho filmy strhují svou zemitostí, pravdivostí a úchvatnými obrazy.“ Nepřehnal to recenzent s tou pravdivostí?

Údolí včel je film „pravdivý“, pokud je to umělecky silné dílo o sporu mezi násilníky a lidmi toužícími po svobodě, přičemž tvůrcovy sympatie zřetelně stojí na straně násilníkových obětí. Ale i tak je dílo „pravdivé“ jenom v uvozovkách, totiž s výhradou. Film o zápase mezi násilím a touhou po svobodě, ale vzniklý se souhlasem a podporou násilníků? Přičemž jejich souhlas a podpora byly filmařovi odměnou za to, že násilníkům platně posloužil? Ve srovnání s autorem filmů o kapitánu Zemanovi František Vláčil čestně obstojí. Ale ve srovnání s Evaldem Schormem? Kdyby byl Vláčil v pořádku, byl by Schorm trouba, který neuměl tvořit pravdivé filmy šikovně, totiž aniž by popudil komunisty. Zmíněný evangelík o Údolí včel dokonce napsal, že „v kontextu doby, kdy snímek vznikl, šlo o odvážné … varování …“ Ale odvážného nebylo na Vláčilově „varování“ vůbec nic. Nevytvářejme mýty.

Četli jsme před časem v Lidových novinách (ze 17. 10. 2000), že „Británie objevuje Františka Vláčila … Seznámení s tvorbou významného českého filmaře je premiérové nejen pro britskou veřejnost, ale i pro mnohé filmové odborníky. … Režisér se v Londýně, Edinburghu a Leedsu představí svými nejvýraznějšími filmy z 60. let: Markéta Lazarová, Údolí včel a Adelheid“.

Schorma Británie patrně neobjeví. Doufejme, že se jeho filmy nepřestanou s úctou promítat v Česku. Jako filmy režiséra, který kromě normy estetické respektoval ještě normu jinou a vyšší.

29. 8. 2001