Úmrtí a pohřeb Milana Paumera, člena odbojové skupiny bratří Mašínů, znovu rozvířil debaty o uznání třetího, tedy protikomunistického odboje. Jsem rád, že Protestant nabízí prostor k diskusi nad tímto pálivým tématem. Svůj postoj vyjádřila v článku Odboj? Milena Šimsová. Její hlavní tezí je, že třetí odboj jako takový neexistoval. Není sama, která to tvrdí. Pokusíme-li se ovšem v jejím článku najít doklady, kterými by doložila své tvrzení, žádné nenajdeme. Pouze její přesvědčení: „Myslím, že nebyl.“ Z jejího textu spíše vyčteme touhu, aby takový odboj nebyl, přesvědčení, že než odboj bylo a je důležitější usilovat o mír a smír. Na konci článku se opírá o slova Emanuela Rádla, jenž v roce 1930 vyzdvihoval mírovou výchovu, „která spoléhá na osobní odpovědnost a iniciativnost, na rozum a na mravnost a věří, že rozumovou dohodou se dají řešit všechny lidské otázky.“ (Pokládám si tu otázku, zda by donkichot české filosofie totéž prohlásil i po druhé světové válce?)
Článek paní M. Šimsové přijímám jako vyznání toho, k čemu se hlásí; a tomu, co se s tím neshoduje, upírá existenci. Jednou z její tezí je, že snaha legalizovat třetí odboj vyrůstá ze zneuznání druhého odboje. Tedy že ti, kterým jde o uznání třetího odboje, jdou cestou popírání odboje druhého. Ovšem ani tady své tvrzení ničím nedokládá. Sám jsem nic podobného nikde nevyčetl. Naopak, mohu uvést historiky, kteří se pečlivě zabývají tématikou válečného i poválečného odboje, aniž by popírali význam obou. Např. pplk PhDr. Eduard Stehlík: „Jistě mi dáte za pravdu, že se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by zpochybňoval existenci druhého – protinacistického – odboje.“ (Z vystoupení na semináři o třetím odboji v Senátu PČR). A dále uvádí shodné rysy obou odbojů, druhého a třetího: shromažďování zpravodajských informací, propagační a informační činnost, vysílání do okupované vlasti, shromažďování zbraní pro případ povstání, vysílání kurýrů přes hranice, šíření letáků, výroba ilegálních tiskovin, shromažďování finančních prostředků k podpoře rodin zatčených a popravených, sabotáže a přepady. Jiný historik, Tomáš Bursík tyto jednotlivé aspekty vkládá do definice třetího odboje: jde o „záměrnou ozbrojenou či neozbrojenou činnost směřující ke svržení komunistického (totalitního) režimu v Československu a opětovné nastolení režimu demokratického“. (in Cesta na severozápad, Academia, 2010)
Mám dojem, jakoby se paní Šimsová dopouštěla toho, co kritizuje: popíráním jednoho vyzvedává druhé. Sám nemohu a nechci popírat něco, co tu evidentně bylo, jak rezistenci za války (byť omezenou na úzký okruh lidí), tak rezistenci protikomunistickou (omezenou velice podobně). Nemůžeme popřít existenci konkrétních osob a jejich úsilí, nejvýše některým uznat jisté zásluhy a druhým ne. Ale podle čeho tak učiníme? Co se stane měřítkem, když způsoby boje i cíle u obou odbojů byly téměř stejné? To, že v prvním případě byla válka a v druhém ne? To pak budeme přehlížet sice nevyhlášenou, nicméně reálnou studenou válku, kterou vyhlásila komunistická strana za účelem dosažení absolutní moci. Teror proti vlastním obyvatelům byl od počátku v samé podstatě komunistického sytému. Paní Šimsová namítá, že tomu tak za celých čtyřicet let nebylo vždy, že byla i období, kdy se dalo nadechnout a usilovat o demokratizaci. Jistě, režim občas měnil svou tvář, ale jeho podstata zůstala stejná. I v měsících, kdy se režim tvářil lidsky, nehodlal se s nikým dělit o moc. Ti, kteří usilovali ne o demokratizaci, nýbrž o skutečnou demokracii zůstávali třídními nepřáteli, určení k likvidaci, v lepším případě k expedici. Takoví lidé tady byli, s vizí znovunastolení demokracie. Mnozí z nich skončili na popravišti, ve vězení, v dolech. Jen nemnohým se podařilo uniknout „spravedlivému hněvu dělnické třídy“. Ti všichni tady byli (nejde o pouhou rekonstrukci jejich odboje z protokolů StB) a zapojili se do zápasu za svobodu a demokracii, která teprve zakládá možnost smíření. Ti všichni pomohli odhalit pravou podstatu totalitního režimu. Budeme-li jejich existenci a úsilí zpochybňovat, přispějeme jen k urážkám jejich památky a k neochotě se vyrovnat se svou minulostí.
Reakce na Máme třeba pokání?
Jiří Šimsa v reakci na mé kázání z pohřbu Milana Paumera příznačně začal zamyšlením nad pokáním. Považuji to za jasnozřivý podnět, s tím, že by jeho autor s ním mohl začít u sebe. Vím, že není vhodné ukládat pokání někomu druhému, jde v něm o osobní rozhodnutí. Ale tady mi to nedá. Z toho, jak Jiří Šimsa pervertuje polemiku a kritiku v hanopis, když vytrhuje vybrané pasáže z kontextu, aby si vytvořil cíl, do kterého se trefí i bez míření, jak podsouvá všem, kdo se berou za účastníky odboje, zcela falešné motivy, jak svévolně nakládá právě s pokáním, je mi nevolno. Mám totiž Jiřího Šimsu za větší formát, než jak se nyní předvedl.
Snad bych na to nemusel reagovat a jen pobídnout Jirku a další čtenáře této polemiky, aby si (znovu) přečetli zmíněné kázání. Nemusejí s ním souhlasit, ale věřím, že při pozornějším čtení alespoň postřehnou pravé motivy, které se liší od jejich interpretací. Přesto bych rád učinil několik poznámek k Jirkově textu.
Jiří Šimsa nehodlá obviňovat bratry Mašíny a Milana Paumera, protože byli podle něj pomýlení, nevěděli, co dělají, a tak nad nimi blahosklonně mávne rukou. Špatně posoudili situaci, neodhadli následky svého konání. Zaměnili svobodu za poznanou nutnost boje o vlastní přežití. Máme je tu podané jako prosťáčky, kteří nevědí, do čeho se to namočili. A když jim začalo téct do bot, vytáhli zbraně. Nutně mně tu napadne, zda měl autor této kritiky vůbec zájem se o této odbojové skupině dozvědět víc, než jen pár informací o útěku Mašínů, Paumera, Švédy a Janaty do Západního Berlína. Jinak by snad tohle nemohl napsat, vždyť aktérům odboje šlo především o návrat svobody a demokracie do jejich tehdejší vlasti. V prohlédnutí, že svoboda nepřijde sama od sebe, že se musí o ni někdo zasadit. Je-li si Jirka jistý svým tvrzením, mohl by alespoň uvést ty, kdo podle něj správně tehdejší situaci posoudili a jaké důsledky z toho odvodili.
Docela silná káva je tvrzení, že zločince z odbojářů dělají naši současníci, ti, kteří je považují za hrdiny. To podle J. Šimsy vyplývá z jejich ochablého historického pomýlení. Pokud jsem M. Paumera spojil s hrdinstvím, pak jsem tedy mezi „současníky“ také zahrnut. Přiznám se, že nemám vyvinuté „historické povědomí“, nejsem historik. Přesto se o naše, zvláště moderní dějiny zajímám a vím, o jakou dobu tehdy šlo. A stojím si za tím, že některým lidem, jako M. Paumerovi označení hrdina sluší a patří, jelikož se odvážili něčeho, o čem se mnozí báli jen mluvit. Svérázné je Šimsovo přirovnání hrdinů k modlám, zbožšťovaným až postaveným mimo normální lidi z masa a krve. Co si z toho vzít? Že raději nemít žádné hrdiny, abychom z nich snad neudělali nadpozemské bytosti? Abychom je nezbožšťovali a nezaváděli společnost na slepou kolej? Napadá mě tu starý postřeh, že když si společnost neváží svých hrdinů, marně se bude po nich ptát, až je bude opět potřebovat.
Největší pochybnosti nad úmysly kritika mám v případě jeho příměru o rubu a líci jedné mince. Jirka píše: „A tak přesvědčení, že se nedá nic dělat a je třeba se přizpůsobit, a muži s pistolemi jsou rub a líc jedné stejně neplatné mince.“ To je onen výše zmíněný terč, který si autor kritiky sám vytvořil – neboť něco takového v mém kázání není. Jirka jakoby nedokázal rozlišit mezi polaritou a kontrastem. Nikde jsem nenapsal, že tu bylo buď přizpůsobení, anebo boj. (Tak to formuluje Božena Komárková, kterou v článku Odboj? cituje M. Šimsová.) Dal jsou pouze do kontrastu rozhodnutí něco udělat proti režimu, s debatováním či vyčkáváním, až to někdo vyřeší za nás. A to je zásadní rozdíl. To, co jsem v kázání uvedl, implikuje celou škálu možných postojů. S tím, že vyhrocená situace ospravedlňuje vyhrocené nasazení. A tak Jirka zde střílí po vlastní parafrázi, navíc municí, která má za cíl nikoliv přispět k debatě, nýbrž dehonestovat a odsoudit („Chabost myšlenek těchto modlářů, hloupost, je sociologicky určitelný hřích“.)
Kdyby Jirka lépe mířil, resp. lépe četl, odpustil by si i poznámku, že jsem plivnul na akademické diskuse. Je mi líto, že Jirka přemýšlí a čte takto konfrontačně. Opět raději odkazuji na samotný text kázání. Přesto si ani já neodpustím poznamenat, že v roce 1968 se to debatovalo, leč odbojová skupina, stojící v pozadí našich úvah, operovala v letech 1951–53, a to byla zatraceně jiná doba. Karty byly rozdány tak, že tu byli „vítězové“, a kdo nešel s nimi, náležel k reakci, kterou bylo třeba zlikvidovat. Objevilo se tu několik lidí, kteří se nesmířili se statutem obětí a pokusili se, byť donkichotsky, něco udělat. Ne pro sebe, nýbrž pro svou vlast. I díky nim víme, že za svobodu stojí za to trpět i bojovat.
Jirka uvádí, že to byli lidé beze zbraně (Gándhí, Pitter, Palach), kteří přispěli k našemu obratu. Jde o to, jaký obrat má na mysli. Rozhodně to nebyli lidé beze zbraně, kteří během několika let skoncovali s nacistickým běsněním. O něco později zbraně u nás používala výlučně jedna strana, a možná proto to netrvalo několik let, nýbrž desetiletí, než jsme se nadechli svobody, ovšem jako společnost s ohnutou páteří, kterou budeme ještě dlouho narovnávat. A s uvedenými jmény to také není jednoznačné. Přemysl Pitter, mezi válkami zásadový pacifista, po krátké zkušenosti s komunistickým režimem v roce 1954 napsal: „Západ se musil přesvědčit, že s bolševiky se jednat nedá.“ A ve stejném roce, na kongresu odpůrců války prohlásil: „Připomínám, že i Gándhí, apoštol nenásilnosti, prohlásil, že by dal přednost násilí při výběru mezi zbabělou poddajností a násilným odporem.“
To jsou slova, která bych podepsal. Byť nevím, jak bych se v realitě začátku 50. let sám zachoval. O to víc si vážím těch lidí, kteří se tehdy nenechali zlomit.