V našich evangelických kruzích je toto téma stále aktuálnější. Je to doklad, že roste hlad po Bohu. Proto roste i „poptávka“ po lidech, kteří by k němu znali cestu a dovedli tam i přivést druhé. Je to touha legitimní a nelze ji ignorovat. Proto se dnes i v evangelickém světě mluví o tomto tématu stále častěji. Je to odpověď na široce rozšířené mínění, že evangelík se na rozdíl od katolíka musí prodírat duchovním terénem víceméně sám, kdežto katolík má dosti přesné návody, jak postupovat. Navíc má možnost navštěvovat např. duchovní exercicie. Ozývají se mezi námi často i hlasy, které připomínají praxi některých menších církví a sekt, kde se členové v příslušných naukách školí pravidelně a intenzivně. Posléze je tu výzva, která přichází z jiné náboženské oblasti. Jsou to guruové, kteří se často prezentují jako lidé, kteří údajně již realizovali nejvyšší stadia duchovního poznání, a umí toto poznání přenášet i na své žáky.
Je ovšem třeba zmínit ještě další a po mém soudu velmi významný aspekt. Jsme svědky zvýšeného zájmu o tzv. duchovní oblast. Je to nejen důsledek postupující globalizace, jež boří velmi mnohé hranice mezi národy, kulturami a náboženstvími, ale zejména převládajícího světového trendu spotřební civilizace, která preferuje především materiální hodnoty. Dalo by se říct, že jde o vzpouru ducha proti hmotě. Vnucuje se nám však ihned otázka, o jakého ducha jde? Abychom sebe i druhé nemátli, pokusme se načrtnout, v čem spočívá ono biblické minimum, které nesmí chybět v cílech a obsahu duchovního vedení.
Nejprve se ptejme, jak chápou křesťané úlohu duchovního učitele? Není pro ně guru. Guru, dojde-li svého duchovního naplnění, se prý stává ztělesněním boha, křesťanský učitel nikdy. Zůstává natrvalo žákem, učedníkem nebo v nejlepším případě přítelem Ježíšovým, ale nikdy ne spasitelem nebo prostředníkem. Mnohem přiléhavěji je možno jej nazvat rádcem a pomocníkem ve víře. Doprovází žáka na cestách víry a svými bohatými zkušenostmi mu stojí po boku, aby mu radou i pomocí pomáhal překonávat často i velmi obtížné a nepřehledné úseky terénu víry.
Křesťanská víra vychází z Písma svatého Starého a Nového Zákona, v něm má své limity a normy. Je náboženstvím Knihy. Jejím centrálním tématem je zjevení v Ježíši Kristu. Kristus, tj. mesiáš byl předpověděn již ve Starém Zákoně a Nový Zákon o jeho příchodu vydává svědectví. Uvádí nás do jeho myšlenek a poselství, jeho postojů a činů a zjevuje to hlavní, že cesta k Bohu je nyní dokořán otevřena. Věříme v Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého a rozumíme tomu tak, že Ježíš v očích Božích svou zástupnou smrtí překonal kletbu hříchu a zmrtvýchvstáním manifestoval vítězství života nad smrtí. Dílo Ježíšovo se však neredukuje jen na tyto klíčové události, ale celý jeho život má spásný charakter. Začíná to u Slova, které bylo u Boha (Jan 1,1), pokračuje pozemským životem, smrtí i vzkříšením, nanebevzetím, jeho vládou až po soud a dovršení mesiášského díla vrácením tohoto pověření zpět do rukou Otcových. (1 Kor 15,28)
Naším tématem ovšem není rozvíjet učení o Kristu, ale vymezit prostor, ve kterém se pohybuje biblicky věrné duchovní vedení.
1. Vztah k tradici.
Ježíš není revolucionář, není mužem negace, ale kladu. Nestaví se principiálně proti tomu, co bylo před ním. Naopak, je hluboce zasazen do tradice svého lidu, kterému se zjevil Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Na výtku, že se rozchází s dědictvím otců, namítá, že „nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5,17) Důsledek pro duchovní rádcovství je tedy respekt k rozličným tradicím. Není třeba, aby hledající byl primárně veden ke změně denominace, ke změně církevní příslušnosti, jako by právě tato skutečnost byla jedním z hlavních ukazatelů upřímného příklonu ke Kristu. Jsou tu jistě i výjimky, ale platí zlaté a osvědčené pravidlo, že člověk nemá bez velmi vážných důvodů opouštět svou původní komunitu, denominaci nebo církev. Duchovní rádce podpoří respekt k tradici žáka a bude na ni brát vždy patřičný zřetel. To však není jeho hlavní úkol.
2. Tradice a svoboda
Ježíš byl pravověrný Žid a nevybočoval z běžné tradice. Zároveň byl úzce spojen s Hospodinem, svým Otcem. Tato dvojí zakotvenost v sobě nesla nejen zárodek veliké dynamiky, ale i konfliktu. Ježíš si toho byl plně vědom, této výzvě se postavil čelem a hledal přijatelné řešení. To ovšem pro něj neznamenalo, že by se s tehdejším židovstvem a jeho vedením shromážděným kolem jeruzalémského chrámu měl rozejít. Naopak, neopouštěl je, zůstal mezi nimi, ale tam, kde stál, tlumočil nové slovo o příchodu království Božího pro všechny lidi bez výjimky. Začal bořit zeď, jež dělila Izrael od ostatních národů, aby i ony poznali Hospodina. Nové slovo Hospodinovo o příchodu mesiášského věku však nebylo přijato ani vedením židovské obce, ani většinou domácího lidu. Protože se jim nepodařilo Ježíše umlčet, udělali to násilím. Netušili, že jim to nebude nic platné. Hospodin se zastal svého pokorného služebníka, vyvedl ho z hrobu, a tím zjevně manifestoval, že život je silnější než smrt, že pokoj dříve nebo později pohltí nepokoj a láska všechnu nenávist. Pro duchovní vedení z toho vyplývá, že žák, který uslyší hlas Kristův a je volán k následování, je uváděn do svobody od všeho, co svazuje, ať už jde o zotročující stereotyp náboženského provozu nebo samospravedlivé a krajně pošetilé setrvávání v bludu, že jen vlastní komunitě či církvi jsou svěřeny klíče království nebeského. Pro duchovní vedení je důležité, abychom vycházeli z Kristova modelu. Ocenit, co bylo v církevní minulosti dobré, a opustit, co bylo zlé, a především trpělivě a vytrvale čekat na nové slovo Boží, které by ukazovalo v osobním životě víry cestu vpřed, a tím dalo konkrétní obsah nově darované svobodě. Stát se svobodným na všem, co člověka otrocky svazuje, je možné jen tehdy, spojíme-li svůj život co nejúžeji s Ježíšem, který svobodu Boží, potvrzenou ve vzkříšení, v plnosti realizoval. Duchovní rádce proto začne se svým žákem přednostně probírat jednotlivé pasáže Písma svatého, vyprávějící o jeho životě, slovech a činech. V této chvíli nejde tolik o obdivný pohled na velké a zázračné činy Ježíšovy, ale o důvěrný vztah k milující osobě, která se nezdráhala za nás položit svůj život. (Jan 15,13) Když se žák setká s touto láskou, touží milovanou bytost také dobře poznat. Postupným pronikáním do tajemství Kristova života od jeho počátků až po dovršení v království Božím, získává na jeho životě stále větší podíl. Tak nebo nějak podobně roste Kristus v srdci člověka.
Toto úzké spojení s Kristem nese v sobě nejen velikou dynamiku, ale často i nečekané napětí. Nezapomínejme, že Ježíš Kristus není jen historickou postavou jako každá jiná, ale živou bytostí, která vzkříšením přešla do bezprostřední blízkosti Boží a které byla svěřena všecka moc na nebi i na zemi. Intenzivním kontaktem se vzkříšeným Pánem jsme taženi „vzhůru“, nad tuto „reálnou“ skutečnost, přes její rámec, vstříc Bohu. Tímto mocným tahem k Bohu skrze Ježíše Krista se otevírají dosud uzavřené prostory a dimenze víry, které vedou ke změně výchozího bodu, odkud se bude stále více rozvíjet myšlení, hodnocení i život snaživého žáka. V tomto stále intenzivnějším vztahu k Pánu je zdroj a síla pro jinakost, pro svobodu od všeho, co svazuje, od všech překážek, jež stojí tomuto základnímu vztahu v cestě. Musíme si ovšem dát pozor na specifické pokušení, jež na nás právě zde číhá. Víra v Ježíše Krista má silnou a ničím nezastupitelnou osobní strunu a dimenzi. Je to rozměr zcela zásadní, přesto však právě zde může věřící člověk upadnout do nebezpečné pasti. Může se na tomto místě zastavit a učinit z osobního vztahu k Ježíši Kristu alfu i omegu křesťanské víry a měřítko pravověrnosti. Zastavovat se na cestě víry je vždy nebezpečné, jeli to na tomto místě, není nebezpečí o nic menší. Vytváří se tím překážka, která brání Kristu, aby nás vedl dále, do nových a nepoznaných prostorů víry, do nové a hlubší poslušnosti a k novým obětem lásky.
3. Úcta k lidem
Ježíš Kristus je naším osobním Spasitelem, ale je i Spasitelem ostatních lidí i tvorů. Apoštol Pavel v listu ke Koloským nazývá Pána prvorozeným všeho stvoření a domnívá se, že všichni tvoříme jednu rodinu, jsme Boží děti a Ježíš je náš nejstarší bratr. Když hledíme na Ježíše, spatřujeme zároveň nesčetný počet jeho bratří a sester, kteří ho obklopují. To tedy znamená, že kde je Ježíš, tam jsou i jeho bratři a sestry, jeho sourozenci. Izolovaný Ježíš neexistuje. Už würtenbergský farář J. Ch. Blumhardt říkal, že kde je Ježíš, tam je i Otec, kde je Otec, je i Duch svatý, kde je svatá Trojice, tam jsou i andělské sbory i všichni v Pánu zesnulí. Dodal bych, že tam jsou v naději i ti, kteří ještě žijí v těle, i ti, kteří se ještě nezrodili, ale s kterými Stvořitel už počítá. Takový zástup obklopuje Ježíše, zástup osob a tvorů ne anonymních, ale Spasiteli důvěrně známých. To tedy znamená, že můj osobní Spasitel je k nalezení jen v této veliké bratrské a sesterské společnosti. Toto poznání má základní a konstitutivní charakter pro další cestu víry, daleko přesahující jen její osobní rozměr. Bůh, tak jak nám ho interpretuje Ježíš, je neoddělitelný od svého stvoření. V této souvislosti je prosloveno Janovo varování, že kdo nenávidí svého bližního a domnívá se, že přesto miluje Boha, si jen něco nalhává. (1 J 4,20) Zde se rodí univerzální charakter víry, který překračuje všechny hranice, jež nás dělí nejen od Boha, ale i od lidí a všeho ostatního stvoření.
4. Úcta k sobě
V tomto kontextu může duchovní žák uchopit a pochopit sebe sama lépe než předtím. Už ví o velikém významu např. křesťanské či jiné humanistické tradice, ale zná také její meze. Poznává jasněji hlas vzkříšeného Pána a jeho blízkost s darem nebývalé svobody od všeho, co jej svazuje, byť by to rostlo i z dobré tradice. Objevuje Krista uprostřed nesčetného zástupu svědků, lidí i stvoření, a tak jak přijímá Krista, učí se přijímat i všecky, kteří ho obklopují. To ovšem v sobě nese i další důsledek – žák je zván, aby přijal také sebe sama. Svou minulost, dispozice, prostředí, práci, nemoc i smrt a aby přestal se sebou samým stále jen bojovat, sebe odmítat nebo dokonce nenávidět. Je vhodný čas dosáhnout na tomto poli stavu pokoje a smíření. Josef Sudbrack ve svém krátkém pojednání o duchovním vedení píše, že bez „přijetí sebe samého, bez pocitu vlastní lidské hodnoty, bez zkušenosti ‚stát v sobě‘ neexistuje žádný duchovní život, tím méně skutečný duchovní altruismus“ (str. 35). Toto sebenalezení roste z poznání, že jsme Božími dětmi, neboť Ježíš, Bohem pověřený dobrý pastýř, si váží každého jednotlivého člověka do té míry, že pro něj byl ochoten i obětovat svůj život. Z této úcty k nám roste i legitimní sebeúcta vedoucí k odpovědnému postoji k daru vlastního života, jenž nám byl darován, a zároveň i veliká spoluodpovědnost nejen za vlastní život, ale i za život celého stvoření.