Čtení: 1 Kr 19,1–18
(Elijáš na Chorébu)
Text: Mt 27,46–47
Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“
Každý z nás někdy může zažít chvíli, kdy se zdá, že je docela v koncích. Máme pocit, že jsme nesplnili očekávání své rodiny, přátel. Ale nejsme v tom sami. Prorok Elijáš říká: „Už dost Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Dokonce i sám Pán Ježíš propadá naprostému zoufalství: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ta žalmová slova „Bože můj“ (hebrejsky „élí“, Ž 22,2) – znějí skoro jako „Elijáš“. Proto si někteří mysleli, že Ježíš volá Elijáše. Byla to sice jen náhoda, ale důležitá. Ježíš a prorok Elijáš opravdu měli mnoho společného.
Teď právě se oběma zdá, že jsou docela sami a opuštěni. A je to tím bolestivější, že před chvílí se zdálo, že všechno běží, jak má. Ježíše vítaly zástupy poutníků, které volaly „hosanna“. A Elijáš zrovna taky triumfoval: na hoře Karmel, při obrovské náboženské show porazil čtyři sta padesát Bálových kněží. Byla to velká a zřetelná demonstrace síly. Bálovi kněží nadarmo volali svého boha. „Kdepak je váš bůh?“ posmíval se jim Elijáš. „Snad spí? Snad je na záchodě?“ A když v té zvláštní náboženské disciplíně zvítězil, nechal Elijáš všechny falešné proroky rovnou zamordovat. Zdá se, že Hospodin se k Elijášovi slavnostně a definitivně přiznal. Jaký to historický triumf!
Jenže královna Jezábel má na to jiný názor. Odvolává se ke svým pohanským bohům. Je to žena pyšná, nesnese odpor a myšlenku, že by mohla prohrát. Elijáše nenávidí, chystá se ho zabít. Je dokonce tak sebejistá, že mu to dává vědět den dopředu! Kdepak je teď Elijášův bůh? Kdepak jsou všichni jeho přívrženci? Nic o nich neslyšíme. Elijáš utíká. Přeje si umřít. Zdá se mu, že tradice otců je vniveč, on sám se ocitl na smetišti dějin. Jaký historický propad!
Jednou jsme nahoře, jindy zase dole. Když potkáme člověka v depresi – co říci, co udělat tváří v tvář naprostému zoufalství? Pokud jsme sami nic takového nezažili, cítíme asi přirozený ostych – máme vůbec právo někomu něco radit? Navíc, jsou to asi neopakovatelné situace, a neexistuje žádný spolehlivý recept, který by vždycky fungoval. Ale můžeme se pokusit vyčíst něco z toho, jak jedná Pán Bůh s Elijášem.
Co je v danou chvíli nejdůležitější? Elijáš si zoufá, nemá chuť žít – a tak to první, co Hospodin udělá, je, že mu pošle potravu. Anděl mu dá chléb a vodu a řekne mu: „Vstaň a jez!“ Na to ostatní je dost času. Teď jde o záchranu života. Když hoří dům, musí se hasit, není čas na dlouhé debaty.
Jenže čas jde dál. Elijáš dělá, co se mu řekne, ale ani krůček navíc. Když mu dají chleba, jí, když mu dají vodu, pije. A když ho nechají na pokoji, spí. Ale Hospodin nechce, aby Elijáš takhle živořil. Znovu za ním posílá anděla: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“
Je to zvláštní cesta. Kam? Proč? O tom se nemluví. A Elijáš se ani neptá. Zase udělá, co se mu řekne. Nají se, napije a jde. O nic se nestará. Snad mu to ani nepřijde divné, že se obejde čtyřicet dní a čtyřicet nocí bez jídla. Snad ani ty dny nepočítá: proč taky? Ale nás to zajímá, protože víme, že i Pán Ježíš byl čtyřicet dní na poušti. K čemu to všechno? Všechny ty zvláštní životní podmínky mají jednoho společného jmenovatele: samota člověku usnadňuje přemýšlení, ba přímo nutí ho k tomu. Jen si vzpomeňte, co se vám všechno honí hlavou, když jste někde sami na cestě_ Ovšem, podobná poušť jako v Izraeli, bez reklam a jiných rušivých vlivů, taková by se u nás těžko hledala. Ale vždycky je možné najít chvíli klidu sám pro sebe, na chvíli vypnout a osvobodit se od vnějších vlivů.
A tak Elijáš dostal pauzu, dostal čas na přemýšlení. Ale i ten oddechový mezičas má svůj konec: „Co tu chceš, co ty tady, Elijáši?“ A Elijáš odpovídá. A odpovídá dobře, má to hlavu a patu, má to začátek a konec. Nejdříve co se stalo: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem.“ – A jak to teď vypadá? Jaké jsou vyhlídky do budoucna? „Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Opravdu, tady vidí Elijáš konec. Ani těch čtyřicet dní nic nezměnilo. Lidé někdy nechávají čas proklouzat mezi prsty. Achabovi lidé pořád hledají Elijáše, Izrael pořád uctívá modly: čas se zastavil. Máme i nedávnou zkušenost s dlouhými lety, kdy se nic nedělo: jen po patnáctém sjezdu strany následoval sjezd šestnáctý, po sedmdesátém výročí říjnové revoluce následovalo sedmdesáté první a tak dále.
Co teď Hospodin s Elijášem udělá? Řekne snad nyní: „vrať se do boje, nejsi přece sám, je tam ještě sedm tisíc věrných!“? Rozmáchne se snad a smete svým bleskem pyšnou Jezábel? Anebo sešle vojsko andělů, aby v čele s Elijášem vyrazili do boje? Stane se něco podobného jako na hoře Karmel? Nic takového. Cesta k nápravě musí začít zezdola, u samotného Elijáše. Nejprve musí Elijáš předstoupit před Hospodina, jako služebník před pána, aby přijal jeho rozkazy. „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“
Ale Elijáš nevyběhne okamžitě z jeskyně. Nepodlehne dojmu, že všechno, co se kolem něj děje, nutně souvisí s hlasem, který ho povolal. Bůh není ve větru, ani v zemětřesení, ani v ohni. Přitom bychom ho mohli v ohni čekat! Vždyť před nedávnem Bůh přijal ohnivou oběť a přiznal se tak k Elijášovi před celým lidem. Jistě bychom mohli Boha očekávat i ve větru – čteme přece, že Bůh je duch, který se vznáší nad propastí. I zemětřesení bývá projevem Boží svrchované moci, tak se například vypráví, že Mojžíšovi protivníci se propadli do země. Jistě, Hospodin vládne nad přírodními živly. Ale naopak, to co se v přírodě děje, není přece vždycky Boží dílo!
Ovšem, Hospodin potrestal lidstvo potopou, ale potom založil s Noem smlouvu, že již druhá potopa nebude. Ovšem, Hospodin zničil Sodomu a Gomoru, ale byl ochoten s Abrahamem vyjednávat o jejich záchraně. Hospodin dovede litovat svého rozhodnutí.
Hospodin se slitoval i nad městem Ninive, i když ho předtím odsoudil. A jak víme, Jonášovi to bylo líto: udělal si přece takové pohodlné sedátko, tak rád by se z kopečka podíval, jak Boží spravedlnost triumfuje. Taky Ježíšovi učedníci navrhovali, aby Pán Ježíš zničil samařskou vesnici ohněm z nebe. Ale Elijáš má v tomto ohledu lepší zkušenosti než Jonáš. Elijáš, podobně jako Hospodin, má už trochu zkušenost s lidskou nepoučitelností. Ví, že velké, spektakulární akce mívají jen krátkodobý účinek. Vzpomeňme znovu na tu hroznou demonstraci Boží moci na hoře Karmel. Čtyři sta padesát Bálových proroků prohrálo svou při a bylo pozabíjeno. A co Jezábel? Necouvla ani o krok. A izraelský lid? Nejdřív ovšem všichni radostně povykovali, že Hospodin je jediný Bůh, a vesele se pustili do mordování. Ale druhý den? Nikdo se k prorokovi nezná.
A tak nečekejme od Pána Boha žádné tresty ani zázraky. Bálovi proroci byli povražděni zbytečně. Je na čase změnit strategii. S přímým Božím zásahem do lidských dějin už nelze počítat. Pán Bůh nechce, abychom jako Jonáš seděli v pohodlí ve stínu břečťanu či lípy (anebo před televizí), nechce, abychom škodolibě přihlíželi cizímu neštěstí a přemýšleli o tom, že ti druzí si to sami způsobili. Nezírejme pořád zdaleka na plameny a války a všechny možné hrůzy. Senzační ohňostroje otupují zrak. Zakryjme si taky jednou oči, jako když Elijáš si zahalil tvář. Připusťme si, že se děje něco hrozného, co se nás týká, i když si s tím zrovna nevíme rady; udělejme si čas a prostor, abychom se soustředili na to, co se v nás a kolem nás děje. A především: postavme se před tvář Hospodinovu jako ochotní služebníci, a slyšme jeho tichý hlas – tichý, protože ten, kdo skutečně rozkazuje, křičet nemusí.
Ještě jednou se Hospodin ptá: „co ty tady, Elijáši?“, a ještě jednou Elijáš odpovídá stejnými bezútěšnými slovy, jakoby bezčasí pokračovalo. A přece právě teď je Elijáš skutečně připraven, aby vyslechl svůj úkol. Teprve po dlouhé rekonvalescenci jak fyzické, tak i duševní, poté co si uspořádal myšlenky – teď se začne mluvit o budoucnosti. Najednou to jde! Hospodinova slova přímo navazují na to, co řekl Elijáš. Hospodin mluví konkrétně, ráz na ráz: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela, Jehúa … a Elíšu …“
Ano, zase se něco bude dít. Dějiny pokračují. Izraelský lid bude vysvobozen. Ale nebude to Hospodinův hněv z nebe, ani potopa ani zemětřesení, co způsobí tuto zázračnou změnu. Budou to lidé, konkrétní a nesvatí lidé: dokonce i pohané ze sousedního Aramu. Dokonce to budou lidé sobečtí a krutí. Až budeme později číst o jejich činech, o činech Jehúových a Chazaelových, budeme se ptát: opravdu to chtěl Hospodin takhle?! Opravdu si Hospodin přeje jen pomstu a vraždění? A bible nám naznačí, že tomu tak není. Nikdo o sobě nemůže tvrdit, že je ztělesněním Božího plánu: Elijáš ani Elíša, Chazael ani Jehú. Ani takoví králové jako David a Šalomoun nebyli bez chyby.
Ale je tu ještě někdo jiný: vedle lepších i horších proroků i králů jsou tu lidé, jejichž jména se nedostala do historických záznamů: je jich sedm tisíc, ti, jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila.
Ovšem, není to moc, jen asi setina bojeschopných mužů. A přece: je to sedm tisíc lidí, sedm tisíc životů, sedm tisíc dějin – sedm tisíc nitek, které probíhají tím tupým bezčasím. A Elijáš si může říci (a my s ním): Proč bychom se k nim nemohli přidat i ty a já? – A tak tato zpráva byla i později, v dalších staletích, jedním z nejkrásnějších poselství Písma. Byla to mohutná inspirace pro všechny, kdo vzdorovali jakékoli totalitě, cenzuře, přepisování dějin; pro všechny, kdo se nechtěli vzdát svého přesvědčení. Nalézali naději v tomto slovu o svatých sedmi tisících, svatých, to znamená věrných svědcích Hospodinových.
Povolat Chazaele – Jehú – Elíšu: tak to šlo za sebou. Ale nemylme se, bible není jízdní řád, který by se musel mechanicky dodržovat. Elijáš se v něm orientuje docela jinak. To, co vyslechl, teď plní v obráceném pořadí. Hned po odchodu z Chorébu vyhledá Elíšu, prostého rolníka, a povolá ho ke své službě rovnou od pluhu. Zdá se, že ta radostná zpráva o sedmi tisících byla pro něj vlastně nejdůležitější, a tak si našel prvního z nich. Na krále a vojevůdce je vždycky dost času. Tak jako Kristus povolal nejdřív prosté rybáře, i Elijáš teď potřebuje někoho vedle sebe: nejen jako žáka, který po něm má zdědit jeho úkoly a duchovní dary; ale především jako bližního: aby si na jeho osobě neustále připomínal, že Pán Bůh své věrné neopouští.
Pane Ježíši Kriste,
ty jsi za nás trpěl a překonal jsi chvíli zoufalství, když se zdálo, že všechno definitivně skončilo. Prosíme, dávej nám naději, když si zoufáme, a nauč nás dávat lidem kolem nás víru v nový počátek. AMEN.