Film „Malý Buddha“ (ČT 1, 23. 1. 2000) napověděl účastníkům „mezináboženského“ dialogu, jak se děje „buddhistická misie“. Není zapotřebí vymýšlet taktiku, usilovat o inkulturaci křesťanství, připravovat si půdu studiem jazyka domorodců a jejich civilizačních zvyků. Misie se děje sama „mechanismem“ převtělování duší. Budoucí láma – buddhistický učitel – se může narodit i v „bílém americkém dítěti“. Je jen zapotřebí na to upozornit jeho rodiče, ať napomáhají a nepřekážejí, ať se neostýchají uvěřit v převtělování duší a ve velkou budoucnost svého dítěte.
Italský režisér B. Bertolucci vyřizuje prostou zvěst, která zní logicky a přesvědčivě. Je nalezen lék proti utrpení, nemoci a stáří. Léčba se neděje „ohněm a mečem“. Buddhistické poselství o překonávání dharmy (utrpení) samovolně proroste do světa západní civilizace. Malý láma nezůstává v tibetském klášteře, vrací se k rodičům. Plní rituální zvyklosti uprostřed západní civilizace. Zakotvení buddhismu v uspěchané civilizaci se jeví jako lákavé a nenásilné řešení. A snad by jím i bylo, kdyby nám režisér zároveň nepřipomenul, že hrnčířské kruhy jsou dnes v Tibetu poháněné stejným způsobem jako za legendárního prince Siddhárty v 6. století př. Kr. a podobné utrpení prožívají mnozí dnes v Tibetu, jako kdysi v Indii za zakladatele světově rozšířeného náboženství. Co se změnilo působností tohoto náboženství? Má buddhismus větší odpovědnost za tento svět než věřící křesťané? Má větší sílu, a méně násilné prostředky? Proč buddhismus téměř vymizel ze samotné Indie? Má skutečně lepší léky na rány způsobené nástroji západní civilizace?
Nenásilný přerod sebe a druhých se jistě nemá dít „ohněm a mečem“, „mediální masáží“ „informační válkou“, „inkulturačním přizpůsobováním se domorodé zbožnosti“. Dobrá zpráva jde do světa jako Abraham a neproklíná jej. S Amosem a Ozeášem touží po milosrdenství a spravedlnosti. S Izaiášem rozpoznává jedinečnost – svatého Hospodina – a v jeho přítomnosti rozpoznává okamžik vzniku víry/bázně Hospodinovy. S Jeremiášem očekává změnu srdce. Od Vzkříšeného očekává a přijímá uschopnění k rozumné bohoslužbě – v Duchu a pravdě. S apoštoly jde do celého světa a neutíká za hradby zbožnosti, která je určena jen vybraným jedincům. Nepřevtělujeme se. Žijeme jedenkrát a jedinečný život s těmi, kteří kráčí staletími a nejsou inspirováni mocenským působením církví. Přijímáme Hospodinovo „bezmocné“ působení a jeho inspirující sílu navzdory holocaustu, Hirošimě, Gulagu, i Černobylu. Vydáváme o tom svědectví na poli kultury i techniky, soukromého i veřejného života – to je univerzální rozměr víry/bázně Hospodinovy.