Již třetím rokem působí v Jindřichově Hradci spolek Zikaron (Paměť). Jeho hlavním posláním je výstavba památníku jindřichohradeckým obětem šoa. Bude úspěšně naplněno letos 21. května, kdy bude památník slavnostně odhalen. Památník to nebude ledajaký. Hlavní část tvoří lípa, jejíž větve připomínají židovský sedmiramenný svícen menoru, kolem ní budou ležet žulové kvádry ve tvaru židovské hvězdy a opodál bude stát deska, na které budou vyražena jména obětí. Záměrem památníku je, aby lípa jako národní strom, vyrůstala uprostřed židovské hvězdy v místě bývalého židovského osídlení. Kamenné bloky mají sloužit jako lavičky, na něž by si lidé mohli sednout a popřemýšlet. Vzpomínka na mrtvé židovské obyvatele našeho města se spojí s jeho současným živým centrem, minulost se propojí s přítomností. Výstavbu památníku bude možné uskutečnit díky finanční pomoci z nadace pražské židovské obce, města J. Hradec a darů, které byly vloženy na účet veřejné sbírky. První část akce, zasazení lípy, která vyrostla před mlýnem u tvůrce památníku, sochaře Vladimíra Krninského, se již podařila.
Takto idylicky si to náš spolek maloval ještě nedávno. Problém s památníkem, tedy spíše s obyvateli místní části J. Hradce, tzv. Kozího plácku, kde má být památník umístěn, začal v březnu, kdy jsme přesadili na určené místo lípu. Obyvatelé dotčené lokality se probudili za své pasivity a v domnění, že veřejné prostranství patří jim, sepsali petici, ve které žádají odstranění lípy a zrušení záměru umístit tu památník. Městský úřad se peticí „rebelů“ (cca 20 hlasů) kupodivu rozhodl zabývat. Spolek byl vyzván, aby sepsal odpovědi na výtky z petice, které se týkaly především dvou věcí – lípy a židů. Lípa bude stínit, kořeny porostou až do domů a vyvrátí domy, ztratí se parkovací místa, a stejně „tu žádní židi nikdy nežili.“
Sepsali jsme tedy odpověď, kterou stěžovatelům zaslal právní odbor města, a následně dorazili na schůzku, kde jsme se setkali – zástupci spolku Zikaron, obyvatelé dotčeného náměstíčka, místostarosta a dva úředníci odboru rozvoje města.
Protistrana přišla ve značné přesile a velmi bojové náladě. Zapnula si nahrávání, my si přinesli jen tužky a papír a „boj o lípu“ začal. Odpůrci památníku nechtěli slyšet jakékoliv argumenty či historické podklady, a nevěřili dokonce ani záznamům z archivních pramenů (ohledně židovské historie našeho města), ani několika posudkům arboristů (ohledně lípy). Překřikovali se jeden přes druhého, hlavní slovo měla paní soudkyně našeho okresního soudu a pak bohužel také zástupce jiné křesťanské církve a zdravotní sestra. Skákali nám do řeči, argumentovali parkovacími místy, místem na odklízení sněhu v zimě, toho, že tam kdysi stávala kašna, tak ať si tam dáme kašnu a na to památník; také se ozvalo, proč děláme pomník nějakým židům a ne profesorovi z gymnázia, proč děláme pomník až teď, když tam žili židi před pětisty lety, a že oni tam bydlí pětačtyřicet let a žádný žid tam nebydlel, a jak je možné, že čtyři lidi si založí spolek a chtěj jim tam něco umístit, před třiceti lety tam byly kytičky a oni si to tam zametali. Další důvody, proč tam nechtějí lípu ani památník zněly – z lípy bude pyl a ten způsobuje alergie; bude tam listí, lípa bude mít kořeny dvacet metrů a prorazí nám podlahu v obývacím pokoji; nebudu se přece dívat na něco takového z okna (paní soudkyně) a – Kozí plácek se stane terčem teroristických útoků! Ať si to dáme na vlastní chalupu. A na otázku, co tedy vlastně chtějí, odpověděli, nic tam nechceme.
Skoro dvouhodinové, absurdní setkání by nevedlo nikam, nebýt pana místostarosty a dvou úředníků z rozvoje města. To, aby se památník uskutečnil v požadovaném záměru a byl realizován v daném termínu, je totiž v zájmu města. Zastupitelstvo i rada jednomyslně záměr výstavby památníku v dotčené lokalitě schválily a také na to jednomyslně schválily poměrně velkou finanční částku. Musím říci, že zástupci města se velmi snažili. Nakonec jsme se „dohodli“, že kamenné bloky nebudou sloužit k sezení, ale budou zapuštěny do země v jiné výšce, než jsme původně zamýšleli, a kolem nich bude umístěna květinová obruba (navrhujeme mateřídoušku), zavážeme se lípu ošetřovat a zastřihávat. Zástupce města pak dotčeným obyvatelům slíbil, že jim tam odstraní nějaké zábradlíčko, což je kupodivu smířlivě naladilo a na závěr zaujalo skoro víc než památník. Získají totiž o „10 cm“ více na parkování.
O tom, že spolek Zikaron postupoval podle všech platných legislativních pravidel naší republiky, že samozřejmě jednal s příslušnými odbory města i památkové péče a o záměru realizovat památník přes dva roky informoval veřejnost, že obyvatelé nepřijdou o žádné parkovací místo, ba naopak dvě ještě získají, že nyní je tam sedm javorů a k nim přibyla jedna lípa, se nemusím myslím, rozepisovat.
Bohužel nás ani ve snu nenapadlo, že se ve 21. století může vzedmout odpor proti památníku obětem holokaustu a židovským významným průmyslníkům a obchodníkům našeho města, bez nichž by Jindřichův Hradec nebyl tím, čím nyní je. Z té zloby našich spoluobčanů nám bylo zle a prožili jsme několik bezesných nocí. Mysleli jsme, že „boj o lípu“ může nastat již jen v Jiráskově Lucerně, ale ukázalo se, že stromy a židi překážejí hloupým lidem v každé době.
Věta „Máme velkou radost, že náš spolek, který má pouhých sedm členů, přispívá k projasňování všedních dnů, odstraňování mezináboženských bariér a šíření dobra mezi lidmi,“ kterou jsem do chystaného článku napsala před měsícem, možná neplatí úplně doslova, ale my, členové spolku, zástupci našeho evangelického sboru, spousta přátel manželů Langrových a dárců financí na památník doufáme, že teze ve výše zmiňované větě se naplní a my budeme dělat vše proto, aby lidská hloupost byla pro jednou poražena.