V tomto roce česká společnost slavila 40. výročí vzniku Charty 77, o několik měsíců později si pietně připomněla stejné výročí úmrtí filozofa Jana Patočky. V této souvislosti se nabízí otázka, zda polistopadový étos interpretace dějin, který se ustálil na glorifikaci odkazu „protikomunistického odboje“, je ve skutečnosti pochopením toho, o co snažili ti, kdo jsou dnes oslavování jako bojovníci proti „něčemu“.
Dne 31. května 1978 se konala v bytě Jana Šimsy,
v té době skladového dělníka a (tehdy bývalého a i budoucího) faráře Českobratrské církve evangelické, domovní prohlídka, při které byl v určitém okamžiku vystaven situaci, kdy poručík Státní bezpečnosti Miloš Bata chtěl násilím odebrat dopis jeho manželce, a to tak, že jí ho rval z rukou, které jí kroutil za zády. Jednalo se o dopis Jana Patočky, přítele Šimsových, jenž byl v té době déle než rok mimo jurisdikci československých orgánů represe (po smrti). Jan Šimsa na tuto skutečnost zareagoval, tak, že svou ženu fyzicky bránil. Nijak intenzivně. Jeho obrana v podobě odstrčení pouze zabránila v pokračování násilí na Mileně Šimsové a poručík se v důsledku incidentu svalil na rozestlanou postel. Samotný incident byl většinou přítomných příslušníků přijat se smíchem. Nikoliv tak samotným poručíkem. Tento příběh, který je v právnické obci i širší veřejnosti poměrně známý, měl kvůli uražené ješitnosti poručíka StB zajímavou dohru.
Milena Šimsová měla ještě týden po zákroku poručíka StB Miloše Baty na ruce krevní podlitiny. Dotčený poručík, jenž z povahy věci nemohl být jakkoliv fyzicky raněn, se bezprostředně poté obrátil na lékaře a do druhého dne si opatřil potvrzení o tom, že ho Jan Šimsa udeřil pěstí. Druhého dne, tedy 1. června 1978 prokurátor Jana Šimsu obvinil a vzal do vazby. Jan Šimsa, který byl krátce poté souzen, v závěrečné řeči vzpomenul jméno Martina Luthera Kinga, na což zareagovala předsedající soudkyně tím, že jej napomenula, aby se držel věci. Jan Šimsa byl po té odsouzen na osm měsíců nepodmíněně. Trest vykonal. Z dnešního hlediska se většině lidí zdá tehdejší odsouzení Jana Šimsy jako nespravedlivé. Je otázkou proč.
Pro pochopení nespravedlnosti jeho stíhání
je dobré učinit určité srovnání s tím, jak s toutéž kauzou nakládaly soudy po roce 1989, popřípadě, jak současné soudy nakládají s kauzami podobnými. Jan Šimsa si z důvodů určitého zaneprázdnění či nevědomí existence zákonné lhůty nepodal standardní rehabilitační žádost v období let 1990 až 1993. Dlužno dodat, že rehabilitační soudnictví tehdy fungovalo z důvodů poměrně silné politické zakázky v podobě příslušných zákonných norem celkem efektivně; nezkoumalo příliš kontext skutku a omezilo se na zkoumání „politického“ či „opozičního“ rozměru věci. Na hladkém průběhu rehabilitací se podepsalo i to, že lhůta tří let, kdy bylo možné podávat rehabilitační návrhy, se částečně kryla s dobou, kdy bylo možné „odvolávat“ soudce pro jejich zjevnou kompromitaci v době před rokem 1989, což vedlo nepochybně k vyšší povolnosti justice jako celku. Rehabilitace zafungovaly jako praktický a efektivní nástroj okamžitého odklizení nespravedlivých rozsudků, ale nemohly zafungovat jako nástroj reflexe důvodů, proč k nim došlo.
Mnohem významnější výpověď o autentickém stavu české polistopadové justice pak tedy mohl dát pokus odklidit nespravedlivý rozsudek jiným, a to standardním způsobem, v prostředí, kdy soudy rozhodovaly již v souladu se svým vnitřním přesvědčením a podaly tedy autentické svědectví o tomto přesvědčení. Podání jakéhokoliv návrhu k soudu je, metaforicky vzato, pokládání určitých otázek orákulu justice, jež skrze svá slova dává výpověď o společnosti jako celku.
V případě Jana Šimsy se role toho, kdo položí orákulu justice otázku, zhostil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a to na základě podnětu z pera Pavla Rychetského, který již tehdy byl předsedou Ústavního soudu. Stalo se tak způsobem, který zpětně klade otázku, zda bylo skutečně dobré se na určité věci ptát. Kauza je poměrně dobře rozebrána v médiích a je všeobecně známa. Asi nejlépe ji popsal Tomáš Němeček v knize Padni komu padni – Život a případy Elišky Wagnerové (Nakladatelství Leges, Praha 2014, ISBN: 978-80-7502-055-0, str. 9–14); budu zde tedy více než stručný. Ministr podal stížnost pro porušení zákona, kterou musel projednat Nejvyšší soud. Ten stížnost zamítl rozhodnutím, jež svou dikcí odpovídalo době, kdy byl vydán rozsudek, který měl soud přezkoumat (1978). Soud vyšel z předpokladu, že formální znaky byly naplněny a jejich samotné naplnění je natolik závažným útokem na zákonem chráněný zájem, že úvaha o absenci společenské nebezpečnosti je hypotetickou výjimečnou situací, která se na daný případ nevztahuje. Podstatu věci spočívající v tom, že Jan Šimsa bránil svou manželku před násilím, jež bylo zjevnou zvůlí, soud neřešil a překlenul právě důrazem na formální a izolovaný formální rozměr skutku.
Usnesení napadl (tentokrát sám odsouzený Jan Šimsa) ústavní stížností, kterou projednal Ústavní soud, jenž na věc hleděl zcela jinak. Přistoupil k věci tak, že incident četl ve světle kontextu koncepční represe Státní bezpečnosti a vytkl Nejvyššímu soudu přístup, který tento kontext neviděl, včetně procesních pochybení, jež byla pochybeními i v kontextu tehdy platného práva. V návaznosti na nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud byl nucen napadené usnesení a rozsudek z roku 1987 zrušit, čímž došlo k formálnímu očištění jeho trestního rejstříku. Podstatou tohoto dialogu mezi soudy bylo sdělení, že v obecné justici je stále silně zastoupena myšlenková linie, jejíž podstatou je důraz na princip, že každý se má podřídit poručíkovi státní bezpečnosti (dnes tedy policistovi), i když svým násilným chováním zasahuje do důstojnosti osoby nejbližší, kterou ohrožuje i na zdraví.
Případ Kateřiny Krejčové
Na první pohled by se mohlo zdát, že Ústavní soud tento názor z právního řádu odklidil, ale jedna vlašťovka (nebo jeden judikát) jaro zjevně nedělá. Dne 1. července 2015 jsem převzal v podvečerních hodinách na policejní stanici v Bartolomějské ulici (obsazení se mění; zápletky a jeviště nikoliv) obhajobu klientky Kateřiny Krejčové, která byla následně o několik hodin později obviněna z jednání nikoliv nepodobného. Obviněné bylo přičteno k odpovědnosti, že se snažila bránit svého přítele, proti kterému vedli policisté zjevně nepřiměřený zásah, jenž skončil jeho vyraženým zubem. Zásah byl navíc důsledkem rozhodnutí policie uvolnit místo pochodujícím neonacistům, kteří chtěli svůj průvod vést skrze místo shromáždění svých odpůrců, ačkoliv mohli jít jinudy.
Ke sdělení obvinění, jež vypracovala policie, jsem při první reakci přistupoval spíše vlažně jako k folklorní záležitosti, protože policie málokdy přizná svou chybu a jakékoliv zpochybnění svého postupu v podobě fyzického incidentu má tendenci kriminalizovat. Poněkud mne znervóznilo, že dle sdělení policisty tak činí po konzultaci s dosahovou státní zástupkyní. Zde jsem poněkud zbystřil, protože ze strany státního zástupce by obhájce očekával spíše odstup a střelbu ostrými náboji trestního práva až po rozmyslu a zvážení kontextu; ve věci nebyl důvod spěchat. Ačkoliv k incidentu došlo v půl sedmé, policie sdělila a předala písemné obvinění již v půlnoci, tedy pět a půl hodiny po skutku. Bylo zjevné, že ani policie a ani státní zástupkyně nehodlají připouštět jakékoliv úvahy, že by do trestnosti skutku mohly vstupovat otázky jako zákonnost či přiměřenost postupu policie.
Kauza se vyvíjela zpočátku až komicky podobně jako případ Jana Šimsy. Dotčený policista (nikoliv poručík, ale tentokrát nadstrážmistr) si po určitých komplikacích následně sehnal lékařské potvrzení, od kterého se odvíjel zprvu policejní a následně soudní proces. Ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání jsem citoval Jana Patočku a odkázal na zmíněný nález Ústavního soudu. Z nálezu jsem pak citoval slova o důstojnosti člověka, jenž nemůže být pouhým objektem. V usnesení o zamítnutí stížnosti byly tyto argumenty zcela pominuty a tatáž státní zástupkyně v něm pak uvedla výslovně: „Obviněnou proto nic neopravňovalo k tomu, aby do jejich zákroku vstoupila. Pakliže do něho vstoupila, je logické, že se vystavila riziku trestní odpovědnosti za své konání, a to i kdyby skutečně šlo o obranu její vlastní důstojnosti nebo důstojnosti milované osoby“. Podstata sdělení je celkem jasná. Jestliže policie postupuje tak, že je dotčena naše důstojnost, nemáme právo se tomu bezprostředně bránit.
Obviněná byla obžalována a poté i nepravomocně odsouzena. Soud byl opět konfrontován s argumentací ohledně nezákonnosti zásahu či nepřiměřenosti jeho intenzity. Státní zástupkyně ve svém závěrečné řeči uvedla mimo jiné: „Policisté rozhodli, že účastníci menšího shromáždění budou vyzváni, aby prostor uvolnili s tím, že pak mohou pokračovat […] občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor.“. Rozsudek pak pouze zopakoval tvrzení, že byly naplněny formální znaky skutkové podstaty a otázku zákonnosti postupu policie vyřešil konstatováním, že policie postupovala zákonným způsobem, aniž by ovšem rozsudek tuto otázku jakkoliv rozebíral. Aby rozsudek nenechal nikoho na pochybách ohledně hodnotového základu, ze kterého vycházel, konstatoval, že považuje za problematické, že byla povolena dvě veřejná shromáždění s protichůdnými názory. Tento postřeh, který mimochodem popírá princip, že shromáždění se nepovolují, nádherně dokresluje odpor k představě, že veřejný prostor slouží k výměně myšlenek (samozřejmě různých). Podle soudu zřejmě platí, že když už povolit shromáždění, tak jedno a pouze s jedním názorovým profilem.
Kateřinu Krejčovou osvobodil Městský soud v Praze. V plejádě justičních postupů, jež reprodukovaly myšlenkové vzorce jiné doby, představoval jeho rozsudek zásadní obrat. Soud považoval konflikt za bagatelní a nehodný trestního řešení této otázky a poukázal i na demoralizující prvek spočívajíc v tom, že policie fakticky chránila pochod neonacistů, již se současně dopouštěli hrubých a zjevně trestných jednání (první výskyt tzv. šibenic; rasistické a xenofobní projevy Adama B. Bartoše a Tomia Okamury, skandování zjevně xenofobních a rasistických hesel).
Osvobozující rozsudek ovšem v neobstál v přezkumu Nejvyšším soudem na základě dovolání Nejvyššího zástupce Pavla Zemana. Nejvyšší státní zástupce tak opět položil otázku, o které by bylo nejspíše lepší, kdyby nebyla položena, protože autentická odpověď na tuto otázku opět podává svědectví o stavu naší společnosti, jíž je justice přeci jen věrným obrazem. Nejvyšší soud zpravidla, pokud si podává dovolání odsouzený, neřeší otázky dokazování či procesních postupů. V tomto případě učinil výjimku a vytknul osvobozujícímu rozsudku procesní chybu, zrušil jeho rozsudek a případ mu vrátil. Současně zkritizoval jeho věcný obsah a poukázal na to, že bylo hrubou chybou odvolacího soudu, že zohlednil, že obžalovaná si dovolila zákrok subjektivně vůbec hodnotit: „[…] musí Nejvyšší soud již nyní korigovat jeho nesprávnou úvahu z napadeného rozhodnutí, kdy zohlednil ve prospěch obviněné též její osobní názor na způsob provedení policejního zákroku proti T. S. jako nepřiměřeného.“. Nejvyšší soud tak jasně dal najevo, že je zločinem proti řádu, pokud si někdo dovolí zpochybnit postup policie a považovat jej za nezákonný. V takovém případě je třeba jej potrestat, i kdyby ten postup byl skutečně nezákonný. Osobní názor je věc, která nemá v situaci, kdy někdo stojí tváří tvář poručíkovi Státní bezpečnosti či nadstrážmistrovi police, místo.
V současnosti probíhají v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu řízení před nižšími soudy. Obvodní soud opětovně obžalovanou odsoudil a ta si opět podala odvolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. Slovy cynického advokáta by bylo možné říci, že tato kauza má co do počtu budoucích úkonů nepochybně ještě bohatý potenciál.
Postupy proti Janu Šimsovi a Kateřině Krejčové
mají nemálo společných znaků. Předně je to neochota rozhodujících orgánů vůbec připustit pochybnost nad zákonností postupu státní bezpečnosti či policie. Určitý důraz na apriorní zločinnost proti řádu vládnoucího systému, pokud kdokoliv zpochybní či se dokonce protiví hrubé síle, jež představuje vládnoucí řád a pořádek. V tomto směru je nejvýstižnější obžaloba, která výslovně uvádí, že pokud někdo hodlá čelit útoku na vlastní důstojnost či na důstojnost svého bližního, je povinen nést trestněprávní následky.
Existují teorie, že nyní je doba jiná a současná policie je oprávněna vykonávat právo a mít k tomu určitou ochranu skýtanou zákonem, přičemž její legitimita odvozená od současného režimu, jí dává právo některé otázky posoudit podle své úvahy. Dlužno dodat, že tyto teorie nacházejí někdy odezvu i u nejvyšších soudních instancí. Tato úvaha je ovšem základem nepochopení širšího problému. Případ Jana Šimsy má v sobě kouzlo možnosti srovnání, jak na tentýž a jeden skutek hledí soud tehdejší a soud současný (shodně). Nejedná se tedy o odlišné hodnocení proto, že by jeden čelil Státní bezpečnosti a jeden Policii České republiky. Ve srovnání obou kauz je pak patrné, že alergie na kritický postoj je na době a režimu nezávislá. Zločinem je úvaha, že policie je tu pro občana a nikoliv občan pro policii. Odlišnosti zde samozřejmě jsou. Kateřina Krejčová nebyla ve vazbě, byla (a stále je) ohrožena pouze podmíněným trestem a obecné nespravedlivé důsledky sankce by byly (nebo budou) menší. Kateřiny Krejčové se zastal městský soud, což svědčí o tom, že v systému rezonují i jiné myšlenky a justice není na rozdíl od sedmdesátých let myšlenkově monolitní. Rozdíly jsou ovšem kvantitativní (a to zásadně), nikoliv kvalitativní.
Když jsem psal první podání v této věci, tedy stížnost proti zahájení stíhání, citoval jsem, jak jsem zmiňoval, Jana Patočku. Poté jsem se pokusil vyhledat si počet citací tohoto filozofa, jehož se dnes dovolává kdekdo, v dostupných soudních rozhodnutích vydaných československými a českými soudy po roce 1989. Výsledky jsou zajímavé. V dostupné judikatuře neexistuje ani jedna jeho citace. Jeho jméno prostupuje pouze shora zmíněným nálezem Ústavního soudu, ve kterém vystupuje jako autor dopisu, jenž zavdal incident, který byl souzeným skutkem. Totéž platí i o ostatních filozofech, již zásadně formovali myšlenkové prostředí československého hnutí za lidská práva a Chartu 77. Do judikatury nepronikli dokonce ani jako původci předmětů doličných. Polistopadové právní myšlení fakticky nijak neovlivnili.
Je součástí naší polistopadové reality,
že odkaz disentu je ignorován. Disent je zjednodušeně popisován jako hnutí těch, kdo bojovali „proti komunizmu“, a nikoliv jako těch, kdo bojovali „za něco“, a už vůbec nikdo si neklade otázku, za co. Když se začtu do sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných z roku 1978, která se týkala Jana Šimsy, tak žádné z nich nezmiňuje, že jeho stíhání je špatné, protože ho stíhala Státní bezpečnost a odsoudila komunistická justice. Sdělení se vyjadřují k podstatě věci, tedy k tomu, že postup Státní bezpečnosti byl nezákonný a postup jejího poručíka nepřiměřený a útočící na důstojnost.
Ti, kdo tvrdí, že v demokratické společnosti nelze zpochybnit postup policie a nelze se mu nikdy protivit, a to ani tehdy, pokud útočí na důstojnost jednotlivce, jak tvrdí ve své obžalobě státní zástupkyně, v podstatě říkají, že policie demokratického státu má vyšší legitimitu postupovat protiprávně a v proti svobodám a důstojnosti člověka než Státní bezpečnost. Tato myšlenka je ovšem absurdní. Podstatou kritického postoje založeného na přednosti důstojnosti a svobod jednotlivce před mocí státu je důsledek této myšlenky, že kriteria hodnocení těchto konfliktů jsou stejná (ne-li přísnější) ve státě demokratickém. To by mělo platit i pro situace, kdy občan má právo se moci protivit či se jí postavit přímo na odpor.
To, zda je politický režim demokratický či nikoliv, nemůže být základem odlišného a benevolentnějšího hodnocení jeho ozbrojené moci a jejích excesů. Příčinnou souvislost je třeba vidět přesně opačně. Míru demokratičnosti je třeba hodnotit právě podle toho, do jaké míry je společnost s to bránit případným excesům represivních složek a chránit ty, co se postaví bezpráví.
Jan Patočka dne 8. března 1977 napsal: „Odpovězme si však otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá. To neznamená vyzývání k bezmocnému vyhrožování, nýbrž k chování za všech okolností důstojnému, neustrašenému, pravdivému, které imponuje prostě tím, jak se odráží od oficiálního.“ (Patočka, Jan: Co můžeme očekávat od Charty 77?; In: Prečan, Vilém: Charta 77, 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny ve spolupráci ČSAV, Scheinfeld – Praha – Bratislava, ISBN: 80-9000422-1-X, str. 39..) Pochybuji, že tím měl filozof na mysli to, že lidé se mají v souladu s tímto imperativem chovat do prvních svobodných voleb a nadále se mají chovat servilně a poddajně. Mohu se ptát i jinak. Kdyby domovní prohlídku u Šimsových dělala Policie České republiky po roce 1989, mohl by její nadstrážmistr postupovat stejně jako poručík StB? Byl by jeho nezákonný a nepřiměřený postup legitimní, protože je nadstrážmistrem demokratického státu? Nebo by byl nezákonný, ale nikdo by mu nesměl bránit a nadstrážmistr či nadporučík by mohl svou oběť vážně zranit či dokonce i zabít, aby bylo poté možné si „stěžovat“? Nebo jsou pravidla nastavena tak, že případ Jana Šimsy je něco jiného než případ Kateřiny Krejčové? Proč ale?
Současná ignorance podstaty předlistopadové opozice
Vrátím-li se k počátku své úvahy, tak česká společnost sice velebí „odkaz disentu“, ale nechápe jej. Interpretuje jej jako „boj proti komunizmu“. Tím ale zastírá pravou podstatu předlistopadové opozice. Jejím cílem nebyl boj proti režimu, ale jejím artikulovaným cílem byl boj za lidská práva, lidské svobody a lidskou důstojnost. Justice bohužel tento omyl a mýtus, že Listopad „porážkou komunizmu“ vyřešil jednou provždy bezpráví, reprodukuje. Současně s tím šíří analogický mýtus, že nyní je přípustné řešení všech otázek bezpráví pouze standardními prostředky. Justice tak ale zpětně popírá legitimitu toho, co je dnes považováno za legitimní ve vztahu k předlistopadovému období. Tím, že neumí rozumně zpracovat postoje občanské neposlušnosti, se dopouští sebezbožštění, protože tvrdí, že ona sama je výlučným řešením všeho bezpráví. Ruku na srdce, kdo tomu věří? Fakticky tomu tak zdaleka není a ani být nemůže.
Dnes nepochybná legitimita předlistopadových aktů občanské neposlušnosti či filozofických názorů Jana Patočky, Václava Havla a dalších se neodvíjela od přesvědčení, že jejich činitelé bojují proti „komunizmu“, ale pouze od skutečnosti, že bojují za lidská práva, svobodu a lidskou důstojnost. Změnilo se ovšem něco na legitimačním základů podobných aktů? Nikoliv! Černobílá představa, že bojovat proti komunizmu bylo dovoleno, protože se jednalo režim špatný, a nyní je třeba na akty občanské neposlušnosti rezignovat, protože současný režim je demokratický, je mylná. Tato představa naopak fakticky popírá ochranu hodnot, na kterých by měla být legitimita režimu postavena. Justice, která by současnému režimu měla sloužit způsobem, jenž jej legitimuje, by si to měla uvědomit. Ten, kdo si po Listopadu v seznamu položek k vyřízení k bodům lidská práva, spravedlnost a důstojnost odškrtl „vyřízeno“, se mýlil.
Cíl artikulovaný jako společná odpovědnost za naši svobodu a důstojnost nepřestává být platným s pádem žádného režimu, protože žádný režim nedokáže odstranit zcela rizika, jež tyto hodnoty ohrožují, včetně policejní zvůle, která je přítomná ve všech režimech. Naše povinnost, pokud tyto hodnoty ctíme a bereme vážně, je chránit tyto hodnoty. Tato povinnost nezaniká se svobodnými volbami a ani ustavením nezávislých soudů. Nikdy se nemůžeme zříci povinnosti kritického a svobodného hodnocení toho, jak jsou omezována naše práva, potlačovány naše svobody a pomíjena naše důstojnost. Součástí této povinnosti je i postavit se bezpráví tehdy, pokud je bezprostřední. Samozřejmě, že se každý může mýlit a postupovat omylem proti skutečnému výkonu práva. Nechť jsme ale souzeni za své skutečné omyly, za které neseme odpovědnost, a nikoliv principiálně za to, že zpochybníme neexistující neomylnost moci.