(Ondřej Stehlík, Protestant 7/1999)
Zda má česká protestantská teologie klapky na očích? P. Otter, J. Vokoun, O. Stehlík mají vážné obavy, že mnohé problémy ještě ani nevidíme, natož abychom diskutovali.
Pavel Otter oznámil, že se stahuje do nového „samizdatu“. Doufám, že je to opět jedna z jeho teologických provokací. Jaroslav Vokoun chce zřejmě překlady zajímavých článků pootevřít okna našich pracoven a trochu provětrat i naše hlavy. Ondřej Stehlík naráží na předpojatost českých teologů, pokud pojednávají např. o mýtu a katechetice. Připomíná hned další teologické pasti, do nichž jsme se nechali chytit. Jsme v zajetí svých předpojatostí, a proto zmatečně mluvíme o víře a náboženství, historii a mýtu, zjevení a přirozeném náboženství, popř. o unikátnosti biblického zjevení. S ohledem na to, jak často a v jakém rozsahu Protestant články na uvedená témata tiskne, by nám měl Ondřej Stehlík spíše adresně vytknout, že uvedeným tématům dáváme velmi malý prostor.
Diskuse o mýtu je rozsáhlá. Nelze ji však ukončit konstatováním, že přece každý začínající student hebrejštiny ví to, co prý zůstalo autorovi kritizovaného článku utajeno. Ani odkaz na Ž 78 není trumfem, po jehož vynesení nezbývá kritizovanému než mlčet a rdít se. Biblický kánon je mnohovrstevný a setkáváme se v něm se specifickými intelektuálními návyky, které ukazují směrem, který naznačuje O. Stehlík, ale též k jinému řešení, než vyplývá O. Stehlíkovi z jeho interpretace ACHARIT (budoucnost přichází zezadu) a QEDEM/QEDEMAH (minulost je před mluvčím).
Narace (tj. příběhy, nikoli mýty) starozákonní i novozákonní jsou promyšleně zkomponované. Nejde o reportáže či historky pro pobavení, nýbrž o kriticky zkomponované útvary, zřetězené a vnitřně strukturované určitým časovým horizontem, terminologicky vytříbeným, takže je smysluplný konkordanční průzkum jednotlivých termínů v rámci jednotlivých literárních vrstev.
Další vrstvu kritického myšlení představují prorocké písně, z nichž mnohé využívají, tak jako žalmy, formálního způsobu formulace, běžného v určitých starověkých oblastech, paralelismu membrorum. Mudroslovné výroky učitelů moudrosti této metody využívají též. Noetický záměr této myšlenkové metody je zřejmý: neopakovat, ale druhým veršem postavit termín či problém do nového světla z trochu jiného úhlu. Tak jako u narací, ani zde nehledejme myšlenkové postupy známé z filosofického způsobu výkladu, ale spíše výzvu k vyslovení pravého slova v pravý čas. Zřejmě o totéž se snaží prorocká tóra (Iz). Mýty zřejmě tento časový horizont (vnitřní strukturu) nemusí sledovat, zřejmě jim o to nejde, ačkoli mohou využívat formálních postupů shodných s hebrejskou poezií, písní či mudroslovím (paralelismus membrorum). Jaké je pojetí času, v jakém horizontu se vypráví – to se může stát předmětem diskuse, nelze ji však uzavřít odkazem na etymologické souvislosti, popř. na Ž 78.
Kritizované pojetí příběhu a mýtu Stehlík nepřekonává adekvátními odkazy do novější literatury, pouze na ni obecně odkazuje s podtónem, že kritizovaný je nedouk. Nevyslovený, podtónem však deklarovaný odsudek, by mohl být oprávněný, pokud by sám kritizující nezakončil svůj kritický příspěvek tvrzením, že specifičnost svého vlastního přístupu nechce a nebude dokazovat, ale chce ho pouze žít. Záhadou zůstává, proč se kritik zapojil do bludného kruhu dokazování v případě kritizovaného pojetí příběhu a mýtu a s vlastní kůží na trh nešel?
Z určitého úhlu viděno, jsme nedoukové všichni. Toto konstatování však neosvětluje ani nevyvrací pojetí mýtu u kohokoliv z nás. Diskuse kolem mýtu je téměř nepřehledná, počínaje možná Herakleitem a Platónem a Stehlíkem konče. Nelze jistě popřít, že i na Platónově pojetí mýtu zůstává stále něco inspirujícího, i když nahlédnutím do dialogu Protagorás či do Ústavy zjišťujeme, že některé rysy jeho pojetí již nezastáváme. Snad si Trusina zaslouží alespoň tolik shovívavosti, abychom si dali práci a rozpoznali, jaké důsledky má jeho pojetí příběhu a mýtu pro katechezi. Ondřej Stehlík by si příště neměl dělat z Trusinova výroku odrazový můstek pro případné či nepřípadné zkritizování celé české teologické produkce, včetně Protestanta, ale měl by se pozastavit nad problémem, co vlastně Trusina míní katechetickým využitím příběhovosti, jakou úlohu v jeho pojetí pak hrají problémy přidružené: posvátno a profáno, svaté děje a každodennost, sekularita a výchova k odpovědnosti. Diskuse o mýtu jistě obsahuje i tato témata, a problém času, budoucnosti, minulosti, cykličnosti či lineárnosti získává svůj stále aktuální rozměr, který nelze odsunout odkazem, že to je řešení staré již 40 let.
Ze Stehlíkovy polemiky se příliš nedovídáme, zda Trusinova údajná předpojatost má negativní nebo dokonce pozitivní dopad na jeho pojetí katechetiky. Zajímalo by mne v této souvislosti, jaké katechetické důsledky má pojetí mýtu, které zastává Ondřej Stehlík.